Cestování

Než na chatě svého kluka Kuby zarostu navždy mezi rybízy a jahody a vykouří se mi z hlavy veškeré dojmy, chci ještě sepsat čtvrtý, závěrečný díl svého deníčku. Ráda bych se podělila o to, jak Ukrajina zapůsobila na někoho, kdo se o ni začal zajímat až relativně nedávno a nemá k ní ani žádné rodinné vazby.

Sepsat třetí a zatím poslední pokračování je pro mě určitě nejnáročnější. Ostatně i proto mi to trvalo tak dlouho. Můj odjezd z Ukrajiny se udál hrozně narychlo, takže jsem se ani nestihla nějak vnitřně rozloučit. A jak už bystrý čtenář určitě pochopil, nějaký ten pátek se už nenacházím ve Lvově, ale na chatě u svého chlapce, proto je tento díl mého deníčku „sázavský“.

Sedím v roztřeseném autobuse s obrovským barevným nápisem „Wi-Fi Zone“ přes celou jeho zadní stranu. Myslím, že slouží primárně k výzdobě jinak nudně bílého autobusu, protože můj počítač zůstává dál vesele offline. S vděčností zapínám vždy připravený Word a pouštím se do psaní druhé části svého ukrajinského deníčku.

Můj červený pas se mezi ostatními, modrými, vyjímal jako pěst na oko. Chápu ale, že únorová čtvrteční rána nebývají turisticky nejvytíženějšími časy pro cestu autobusem z Košic do Užhorodu. Děkovala jsem Bohu za to, že jsme na hranicích čekali pouhou a symbolickou půl hodinku. Přitom jsem zaplašovala své vzpomínky na to, jak se tu na mně a mých kamarádech snažili slovenští pohraničníci dva roky zpátky vynutit přiznání, že pašujeme marihuanu, protože smrdíme – no, kdo by taky po pořádném karpatském celodenním dešti navlhle nesmrděl?

Dnes uzavíráme otiskování vítězných příspěvků soutěže o nejlepší reportáž z letošního cestování po Ukrajině. Na řadu přichází závěrečná část postřehů vítěze soutěže, pana Viktora Kozáka z Brna. Ještě jednou děkujeme všem účastníkům a doufáme, že v příštím roce příspěvků přibude a že nám Ukrajinu zobrazí z nových úhlů a s množstvím dalších zajímavých postřehů. (red.)

Úvodem dvě otázky a odpovědi na ně. Kolikrát by měl jet člověk do Černobylu? Pouze jednou, nebo aspoň desetkrát. Kdy by tam měl jet? Co nejdřív, v jakémkoliv ročním období, ale léto je nejhorší kvůli vegetaci.

Česká republika má kraje a okresy, Ukrajina má oblasti a rajony. Českou republiku bez problému přejedete z východu na západ za méně jak dvanáct hodin. Noční vlak jede z Ivano-Frankivsku do Kyjeva dvanáct hodin, načež jeho konečná stanice, Berďansk, je ještě dalších dvanáct hodin daleko.

Někdo mi ještě před první návštěvou Ukrajiny řekl, že jestli tam něco funguje opravdu dobře, tak je to právě železnice. Je to pravda. Vlaky jezdí včas, na stanici z každého vagonu vystoupí průvodčí a elektronicky zaeviduje cestující, kteří si předem zakoupili místenku. Jízda se ze zásady neobejde bez dobrého černého čaje v krásné železniční skleničce.

Jsem Čech, rodilý Brňák. Ačkoliv, co vím, nemám žádné ukrajinské předky, celé moje jméno může někoho utvrzovat v opaku. Ukrajinu jsem poprvé navštívil rok a půl zpátky. Po první návštěvě Ukrajiny jsem si dal závazek, že chci, aby alespoň dvě stránky mého pasu byly plné ukrajinských razítek dřív, než mi expiruje.

Prožijte s námi opět slavnostní chvíle předávání cen vítězům 1. ročníku soutěže "O nejhezčí reportáž z cest po Ukrajině.