Cestování

Prožijte s námi opět slavnostní chvíle předávání cen vítězům 1. ročníku soutěže "O nejhezčí reportáž z cest po Ukrajině.

Na jižní Ukrajinu jsme jely vlakem z Kyjeva. Po páté hodině odpoledne jsme usedly do vlaku do dalekého Izmajilu na jihu Oděské oblasti. Naše cesta trvala 17 hodin.

Návštěvu Ukrajiny si nedovedu představit bez pobytu v hlavním městě Kyjevě. Kyjev se už při první návštěvě stal jedním z mých nejoblíbenějších měst. Letos to byla devátá návštěva – ale stále mám co objevovat. A je zde spousta míst, která mohu znovu a znovu navštěvovat.

V 11 hodin jsme vyrazily z domu směr východ. V Hradci Králové jsme čekaly na autobusovém nádraží. Na Ukrajinu odjížděly tři autobusy, žádný z nich ale nebyl náš. Najednou k nám přijela česká cizinecká policie.

Lidé znají západní Evropu, ale neznají Ukrajinu. Připravují se tak o přírodní krásy a pro nás méně obvyklou architekturu, chutnou kuchyni, zajímavou kulturu.

1. ročník soutěže autorských reportáží z cest po Ukrajině dospěl ke svému konci. Než ale definitivně sdělíme jména oceněných, podívejme se trochu podrobněji na soutěž jako takovou i na kritéria, podle nichž jsme jednotlivé texty posuzovali, a důvody, které vedly k závěrečným verdiktům.

Minule jsem tu popsal vznik a vývoj svého zájmu o Čornobyl a Prypjať. Nakonec se z toho vytvořil můj sen stát se průvodcem po Černobylu - to je také oficiální záminka, proč jsem se začal učit ukrajinsky. Teď mne čekal velký zážitek: všechno, co jsem věděl o Prypjati, jsem měl spatřit na vlastní oči. „Den Č” konečně nastal! Průvodkyně Viktorija, sraz před Kozáckým hotelem. Náhoda?

K Černobylu a hlavně k Prypjati mám poměrně specifický vztah. Mapu tohoto města dokážu nakreslit se zavřenýma očima (zkoušel jsem) a když mi ukážete nějakou její fotografii z doby před havárií, v cca 90% případů vám dost přesně řeknu, odkud byla pořízena. Několikrát, když jsem si prohlížel její fotografie a ještě ji neznal tak dobře, cítil jsem jakési zvláštní déja-vu.

Po několikaleté práci na svém rodokmenu jsem dospěla do bodu, kdy se zdálo, že další předky již nenaleznu. Nechala jsem si proto k narozeninám vytisknout variantu obrazu, kterou jsem považovala a definitivní. Mrzelo mě však, že na něm chybí větev celá předků mé milované babičky Bohumily Mrázové. Vzhledem k tomu, že babiččin otec, Nikolaj Kurč, odešel v sedmnácti letech ze své rodné vesnice ležící na dnešním území Ukrajiny bojovat za Rakousko-Uhersko do první světové války, znala jsem jen jména a příjmení jeho rodičů.

Pokud jste někdy cestovali na Ukrajinu, nejspíše jste si ke své návštěvě vybrali Lvov, Užhorod nebo Kyjev. Já bych Vás ráda zavedla do malebného krajského města, které se do roku 1961 jmenovalo Stanislaviv (polsky Stanislawów). Zatím zůstává stranou pozornosti turistů, ačkoli se nachází v blízkosti jiných, oblíbenějších destinací.