Kultura

Režisérka Olga Dabrowská přenesla původně divadelní hru na filmové plátno. Když si v roce 2011 přiletěla význačná ukrajinská autorka Anna Jablonská převzít hlavní cenu za divadelní inscenaci Pohani, v Moskvě na letišti Domodědovo tragicky zahynula při teroristickém útoku. Vrcholem její kariéry je označována právě divadelní hra Pohani, kterou se režisérka Olga Dabrowská rozhodla zfilmovat. Jemně satirické existenciální drama diváci uvidí v českých kinech od 13. října.

Každá ze zemí, bojujících ve válečném konfliktu, potřebuje a využívá výtvarnou, ad hoc vznikající tvorbu, obhajující její postoje a zesměšňující nepřítele. Bylo tomu tak např. za druhé světové války, ale i v době časově následující války studené. To vše je dávno pryč, my jsme však už rok a čtvrt konfrontováni s opravdovou a krutou agresí Ruska proti Ukrajině, která k sobě přitáhla pozornost většiny světa.

V Čechách je už přes sto let věnována pozornost surrealistickému dramatu Král Ubu i všem následujícím ubuovským dílům Francouze Alfreda Jarryho. V sedmdesátých letech, za časů vrcholící „normalizace“, jsme je četli, vzájemně si z nich citovali a velmi se z některých výroků těšili. Drama totiž na mnoha místech skvěle glosovalo (nejen) tehdejší dobu. Tehdy jsem ale nevěnoval pozornost drobné zmínce, která se v této hře týká Ukrajiny. Je na čase někdejší nepozornost napravit.

Malého chlapce lákala před nějakými šedesáti lety svým obsahem i výtvarnou stránkou kdekterá knížka. V době, kdy v jeho četbě ještě převažovaly pohádkové texty, zaujaly jeho pozornost také dva rozsáhlé svazky. Jejich název překvapoval: byly to totiž Stromy pohádek – první a druhý. Z obou se daly setřásat pohádky různých národů téměř bez konce, a byly mezi nimi také pohádky ukrajinské.

Naposledy se vracím ke třicet let starým česko-ukrajinským událostem, které navázaly na rozpad Sovětského svazu. Konec této novoruské říše v prosinci r. 1991 udělal z Ukrajiny na rok souseda Československa, které však už bylo také na sklonku sil a rozdělilo se do dvou států o pouhý rok později. U vědomí možnosti této změny se od konce r. 1991 začala proměňovat podoba do té doby ještě málo zřetelných česko-ukrajinských vztahů.

"Pikkardijska Tercija " je jedinečná kapela propagující ukrajinskou hudební kulturu. Na podzim roku 2022 bude "Tercija " psát již 30. kapitolu svého příběhu. Po celou dobu svého působení tato vokální formace aktivně koncertuje a pokračuje v turné po Ukrajině i ve světě. Této "acappella " skupině tleskají lidi po celém světě už tři dekády. "Pikkardijska Tercija" je skoro stejně "stará " jako nezávislost Ukrajiny.

V červenci tohoto roku prošlo skoro bez povšimnutí pětačtyřicet let od dobrovolného odchodu jedné české spisovatelky ze života. Marii Stryjovou vedla v r. 1977 k takovému rozhodnutí nejen dlouhá nemoc, ale i složitost vztahů s okolím a také neúspěch snah o prosazení vlastní tvorby. Prvního knižního vydání se část jejích krátkých textů dočkala až posmrtně, v r. 1984, úplný soubor jejích próz vyšel až o víc než dvacet let později.

Putinova agrese proti Ukrajině poznamenala i tvorbu českých karikaturistů, ale málokdo má asi o tomto typu českých reakcí přesnější přehled. Určitou pozornost vyvolala před časem série kreseb Miroslava Kemela, který se této tematice věnoval na stránkách Práva a na serveru Novinky. Ukazuje se ovšem, že podobných reakcí vzniklo a snad ještě vzniká daleko víc.

V minulých letech jsme se věnovali i ohlasům aktuální ukrajinské tematiky v pražských výstavních síních. Většinou se jednalo o výstavy dokumentárních fotografií inspirovaných těžko vyčerpatelnou tematikou slavného Majdanu. Občas přišlo ke slovu také výtvarné umění ve svých rozmanitých podobách, které reflektovalo časově následující válku. Co lze vidět v Praze dnes, v čase ruské agrese proti Ukrajině?

Okresní město Mělník se stalo od počátku dvacátých let dvacátého století domovem pro skupinu uprchlíků z Ukrajiny, zatím o nich však víme jen málo. Historikové se touto dílčí částí ukrajinské emigrace detailně nezabývali. Poměrně dobře jsou známy jen dvě osobnosti, které i zde svým jménem a osudem vynikly. Byli to manželé Vasyl a Natalena Korolivovi, kteří se zřetelně zapsali do dějin ukrajinské literatury.