Kultura

Česko-ukrajinské vztahy vstoupily v důsledku současné ruské agrese do kvalitativně zcela nové fáze. Projevuje se to i přítomností řady představitelů/ek ukrajinské vědy v Praze i v jiných centrech české vědecké práce. Můžeme se zde setkat s představiteli nejrůznějších vědeckých oborů, a to nejen humanitních. Už proto není snadné zjednat si o této problematice dostatečně široký přehled.

Ukrajinské koncerty už přestaly být v posledních letech v Praze vzácností. Dosavadní bilanci doplnil v době těsně po ukončení českých parlamentních voleb koncert v staroměstském domě U kamenného zvonu. Hlavním organizátorem se stala pražská nezisková organizace Paljanycja za pomoci Nadace Pylypa Orlyka.

Hned za pokladnou u vstupu do malostranské Vrtbovské zahrady se skrývá (opravdu skrývá) malá výstava uspořádaná ke stému výročí pražského Muzea osvobozeneckého boje Ukrajiny. To rozvíjelo činnost v letech 1925–1948 a bylo brzy po únorovém převratu úřední cestou zlikvidováno. Část sbírek byla poté předána do Sovětského svazu, který vždy ostře potlačoval jakékoli snahy o ukrajinskou samostatnost. Výstava otevřená na přelomu května a června nabízela vítanou příležitost, jak se o muzeu něco více dovědět, zřejmě však přivítala minimální množství zájemců.

Jan Štursa, rodák z Nového Města na Moravě (1880–1925) je dodnes vnímán jako jeden z nejvýznamnějších českých sochařů. U příležitosti stého výročí jeho úmrtí (2. květen) se o tomto umělci nijak výrazně nemluvilo, zájemcům je však připomíná výstava v ostravské galerii. V obecném povědomí zůstala dodnes řada Štursových plastik.

Role překládání a překladatelství při vytváření kontaktů mezi národy a jejich jazyky i literaturami je nezastupitelná. Nevíme, jak se v této souvislosti prosadí v budoucnu stroje, ale úloha lidského zprostředkovatele se zatím zdá být nenahraditelnou. Ztráta každého zkušeného překladatele či překladatelky je tedy značně citelná.

Odpověď na otázku, nakolik jsou čteny starší i novější překlady z ukrajinštiny, je jistě důležitá. Jen tak máme aspoň dílčí šanci zjistit, zda a nakolik žije ukrajinská literatura v českém prostředí. Může to vést k úvaze, co překládat dál, aby se česká veřejnost dověděla o Ukrajině co nejvíce, a to z přímého zdroje. Nikoli tedy jen z denního zpravodajství a z mnohdy problematických informací šířených na sociálních sítích…

Na našich stránkách vzpomínáme poměrně často různých výročí, která se týkají česko-ukrajinských vztahů. Na jedno bychom letos skoro zapomněli a bylo by to škoda, přestože to není výročí přímo kulaté. Před třiceti lety, v r. 1994, vyšel první ze dvou svazků dlouho očekávaného a velice potřebného Ukrajinsko-českého slovníku.

Skoro denně se nám připomene nějaké výročí. Některá se pohybují časově v hranicích běžného lidského věku, jiná však odkazují do podstatně vzdálenější minulosti. K nim patří právě to, na které tu chci poukázat. Není sice „kulaté“, ale v rámci komplexu česko-ukrajinských vztahů si uchovává nesporný význam.

Českých reálií se týká jediná básnická skladba ukrajinského barda Tarase Ševčenka. Od vzniku historické poémy „Jeretyk“ někdy označované také jménem „Ivan Hus“ (česky: „Kacíř“ či „Jan Hus“) uplyne napřesrok už 180 let. Přesto se jedná o dílo, které může díky svému pojetí a podání zaujmout i dnes – v době, kdy v jiných než vědeckých kruzích zájem o českého Evangelického Mistra a jeho dílo silně opadl.

Část přízemních prostor penzionu Čtrnáctka na dolním konci náměstí v Ratajích nad Sázavou slouží už řadu let propagaci českého i zahraničního kresleného humoru. Ratajské náměstí je hodně, ba skoro obdivuhodně svažité. Výstavní činnost, obětavě zajišťovaná panem Otou Kmínkem, však ukazuje, že s kresleným humorem to vůbec nejde s kopce. Potvrzuje to i nejnovější výstava věnovaná jednomu z předních ukrajinských karikaturistů.