Ukrajina oslavila letos půlkulaté výročí své nezávislosti. Už pětatřicet let uplynulo od srpnových dní, kdy její parlament, ovládaný tehdy ještě komunistickou většinou, zareagoval odmítavě na moskevský pokus o převrat proti Michailu Gorbačovovi. Po třech dnech nejistoty a váhání poslanci schválili deklaraci o nezávislosti své země v hranicích dosavadní svazové republiky, tedy i s Donbasem a Krymem.

Pamětníků sovětského přepadení Československa v noci z 20. na 21. srpen 1968 rok od roku pochopitelně ubývá. Ti zbývající se v mysli stále vracejí do oněch dnů plných vzrušených emocí. Zapsány už byly tisíce svědectví týkající se snad celé tehdejší republiky. Ani dokladů o vnímání tehdejších událostí na Ukrajině není málo, v českém prostředí jsou však známy jen v malém rozsahu a nemáme k dispozici ani jejich soupis.

Na úvod připomenu první věty z červencového rozhovoru se synem Ludvíka Vaculíka, Ondřejem, vysílaného Českou televizí v předvečer spisovatelova jubilea. Mladší, nejvíce „potatěný“ Vaculík uvedl, že jeho otec by dnes jistě podporoval bojující Ukrajinu tak, jak se o to snaží on sám. Na otázku, kde se zrodil, jak se vyvíjel a k čemu dospěl vztah autora Dvou tisíc slov k Ukrajině, lze však dnes dát jen předběžnou odpověď.

Dnes zná jméno a dílo západoukrajinského prozaika Vasyla Stefanyka (1871–1937) kromě ukrajinistů jen nepatrný zlomek českých čtenářů. Není třeba zdůrazňovat, že toto konstatování se týká stejnou měrou díla většiny ukrajinských spisovatelů devatenáctého a počátku dvacátého století. Kdysi však byla situace v případě mnoha ukrajinských autorů příznivější a zájem o ně se projevoval nejen překládáním jejich prací.

Dne 21. července nakonec přece jen došlo k zásadní změně v ukrajinské armádě. Po odvolání ministra Fedorova, které u nás bylo geniálními znalci Ukrajiny vykládáno jako Zelenského panovnická svévole, ba „výstřel do vlastní nohy“, vyletěl z funkce s prezidentským poděkováním vrchní velitel ukrajinské armády, generál Oleksandr Syrskyj (1965).