Netradiční kapitolky o Gruzii (6): Ve Stalinově rodišti

V tomto cyklu pomalu postupujeme kupředu gruzínskými i ukrajinskými dějinami a hledáme určité styčné body mezi oběma zeměmi. Inspirací nám byla účast na zájezdu české turistické agentury do Gruzie na přelomu června a července minulého roku. Tentokrát přichází na řadu poměrně složitá a neradostná kapitola. Jejím „hrdinou“ není nikdo jiný než „geniální a nesmrtelný“ maršál Stalin.

Psát tuto kapitolu není nijak snadné. Přitom zařazení příslušného bodu do programu první části exkurze, v rámci cesty z Kutaisi do Tbilisi, vzbuzovalo samozřejmě od počátku zájem. Jméno městečka Gori zaslechl aspoň jednou snad každý a většina z nás nejspíš slyšela, že ve Stalinově rodišti, kde se diktátor narodil koncem roku 1878, zůstalo Stalinovo muzeum zachováno dodnes. Jeho existenci neohrozil ani proces destalinizace v Sovětském svazu (a tedy i v Gruzii) uskutečněný po sjezdech tamní komunistické strany, které se konaly v letech 1956 a 1961.

Snad každý obyvatel České republiky, tedy samozřejmě nejen účastníci tohoto zájezdu, má také určité povědomí o tom, kým byl Stalin a jak chápat jeho roli ve světových dějinách. Naše ruská průvodkyně, zdomácnělá v Česku, ale tkvící svými názory kdesi ve své vlasti a uprostřed sovětské minulosti, v tomto bodě evidentně tápala a nevěděla si rady. Situaci vyřešil ten z nás, kdo toho věděl o českých a ruských dějinách určitě nejvíc: historik a univerzitní profesor Jan Rychlík. Požádal o mikrofon a po cestě do Gori poskytl všem podrobný výklad. Byla to jistě dobrá průprava pro asi tři hodiny, které jsme v Gori ve velkém a hodně unavujícím horku strávili. Nebyli jsme sami – v době našeho pobytu ve městě jsme potkali v Gori i několik dalších návštěvníků z České republiky. Lze tedy říci, že místní relikt stalinismu přitahuje.

Ve vzpomínkách mi Gori zůstalo coby nejméně zajímavá lokalita z těch gruzínských měst, která jsme navštívili. Přitom nejde o až tak malé město – má asi 45 000 obyvatel. Je však zjevné, že návštěva Stalinova muzea úplně zastínila jakýkoli jiný dojem z města. Všimli jsme si jen blízké radnice a areálu poměrně malého a vylidněného náměstí před muzeem, neviděli jsme však hlavní pravoslavný chrám ani starodávnou pevnost nad městem.

Muzeum postavené v monumentálním stylu ještě těsně před Stalinovou smrtí a otevřené v roce 1959, už po veřejném odhalení Stalinových zločinů, bylo sice v roce 1989 nakrátko uzavřeno, ale síla kultu „slavného rodáka“ v Gori byla a snad ještě pořád je velká. Proto muzeum obnovilo činnost a nepodařil se ani pokus o výraznou proměnu jeho expozice. Jen odstranění Stalinova pomníku v Gori v r. 2010 znamenalo určitý pokrok, muselo však být provedeno pro jistotu v noci.

Pokud se k návštěvě muzea odhodláte, vstupujete do expozice, která má i dnes převážně oslavný ráz. Je pravda, že byly postupně provedeny určité výkladové změny na základě postupně narůstající kritické reflexe Stalinovy osobnosti. Místní průvodci, kteří jsou k dispozici, jsou si, zdá se, vědomi absurdnosti instituce, ve které je jim dáno pracovat, a rozhodně nevystupují jako Stalinovi obhájci. Ostatně si jeden z nás všiml, že v jedné z přízemních kanceláří muzea mají na stole ukrajinskou vlaječku.

Prohlídka všeho nahromaděného, jistě v zásadě cenného fondu muzea nedokáže setřít základní, do značné míry frustrující dojem z nahromaděného materiálu, který má jistě alespoň dokumentární hodnotu. Jen v přízemí vedle monumentálního hlavního schodiště je celkem ve skrytu umístěna jakási vedlejší, nepříliš velká doplňková miniexpozice upozorňující otevřeně a výrazně na Stalinovy zločiny. Jakýmsi doplňkem toho všeho jsou ještě dva kuriózní objekty umístěné v sousedství muzejní budovy. Jedná se o takřka „zázračně zachovaný“ Stalinův rodný domek (působí velmi ponuře) a dále železniční vagón, který používal už jako diktátor při svých cestách.

Jak to vše souvisí s Ukrajinou, není nutno příliš detailně popisovat. Stalin (původním příjmením Džugašvili) se do jejích dějin zapsal osudným a krvavým způsobem, tak jako žádný jiný Gruzín, byl-li opravdu Gruzínem. Podle některých tvrzení byl původem Osetincem. Mezi Gruzíny by mu smutnou konkurenci mohl dělat jen jeho věrný nohsled a posluhovač, o dvacet let mladší Lavrentij Berija. Odpovědnost nejen za velký hladomor z r. 1933, ale za úplně všechny zločiny způsobené v sovětské části Ukrajiny od konce dvacátých let do roku 1941 a pak znovu od roku 1944 do března roku 1953 musí být přiřknuty právě Stalinovi jako hlavnímu představiteli vládnoucí komunistické strany.

Stalin však to všechno neuskutečnil coby Gruzín – všechno zlo realizoval jako rusifikovaný člověk z Kavkazu. „Beznárodovec“ či, chcete-li, „socialistický internacionalista“, dostal právě v ruském prostředí možnost realizovat svou žízeň po moci a vládnutí. Jako Gruzín by podobnou šanci nikdy nezískal. Pokud se ovšem zamýšlíme nad vývojovým scénářem, který by dostal šanci v případě porážky Stalina jeho největším rivalem, Lvem Trockým, nelze se zbavit dojmu, že by se tragická podoba vývoje Ukrajiny uskutečnila zhruba týmž způsobem.

Bylo pro nás opravdovým ulehčením, když jsme město Gori mohli opustit a směřovat do gruzínské metropole vzdálené odtud jen 95 kilometrů. Ve Tbilisi jsme během svého pobytu podobně stísňující pocit nezažili a dokonale si spravili náladu.

(boz)