Ukrajinské knihy

Letos bylo u nás vydáno značné množství ukrajinských knih. Ještě zcela nedávno bylo něco takového těžko představitelné, ale příčina je jasná. Na naše území se uchýlilo více než čtyři sta tisíc Ukrajinek, Ukrajinců a jejich dětí. Podstatná část těchto nových obyvatel naší země se sice musí učit češtině, potřebuje však nadále číst i vzdělávat se také ve svém rodném jazyce.

Ukrajinská literatura posledních let se musí stále vracet ke konfliktu své země s Ruskem. Hledá a popisuje sobě vlastními prostředky jeho příčiny, průběh i možné důsledky. Mezi knihy tohoto typu, které vzbudily pozornost, patří také „Docja“ – kniha, v jejímž názvu je využita mazlivá podoba ukrajinského označení pro dceru. Hlavní hrdinka románu ale vyrůstá a dozrává bez přítomnosti rodičů. „Docjou“ se stane až pro skupinu lidí, se kterými ji svede osud v centru ukrajinského Donbasu.

Autor posuzované knihy, literární historik a kulturolog starší generace, pochází ze severoukrajinské Volyně. Jak píše v úvodu své knihy, poněkud náhodně se dostal do kontaktu s tematikou Odesy – největšího přístavního města ukrajinského Černomoří a třetího největšího města Ukrajiny. Výsledkem je soubor pěti biograficko-analytických portrétů odeských kulturních osobností – čtyř minulých a jednoho tvůrce současného.

Ne každý Ukrajinec by dnes dokázal odpovědět na otázku, čím byla tzv. „revoljucija na graniti“ z října roku 1990. Jednalo se o dva týdny trvající hladovku vysokoškolských studentů ze Lvova i Kyjeva v prostoru stanového městečka v centru ukrajinské metropole – tam, kde se později (v letech 2004 a 2013) uskutečnily oba slavné majdany.

Krymský obyvatel – Rus národností a Ukrajinec přesvědčením – se stal obecně známou osobností poté, co prožil pět let jako politický vězeň statečně vzdorující putinovskému bezpráví. Dnes se o něm mluví a ví podstatně méně než v létě a na podzim roku 2018, kdy absolvoval a přežil neobvykle dlouhou hladovku. Už v té době se objevovaly úvahy o tom, jaký je tvůrčí potenciál muže, potrestaného tak krutě za odpor proti ruské okupaci Krymu.

Pokud se některý Čech vydá při cestě po Ukrajině do Černivců nebo, česky řečeno, do Černovic, většinou v tom bude mít asi prsty slavný architekt a mecenáš Josef Hlávka. Ten totiž věnoval tomuto provinčnímu městu několik let života a tvůrčí energie а pomyslně je tak propojil s českým světem. Tato česká vazba na Černivci neztrácí smysl ani po uplynutí půl druhého století.

Není vůbec příjemné recenzovat knihu předčasně zesnulého autora, který mohl vykonat ještě mnoho užitečné práce. V tomto případě se jedná o politologa Oleksandra Nykonorova, který se dožil jen necelých devětatřiceti let. Když se na počátku září roku 2017 vracel s několika kolegy ze sympozia v Polsku, jejich vůz na Volyni havaroval. Zahynuli všichni…

Dnes téměř šestasedmdesátiletý profesor torontské univerzity P. R. Magocsi se postupně stal uznávaným odborníkem v oboru historicky orientované ukrajinistiky i nověji vzniklé rusinistiky. O životě tohoto autora jsme dosud u nás věděli jen málo, ačkoli se jeho syntéza stala základem několika kapitol dějin Ukrajiny, vydaných před pěti lety v češtině.

Ukrajinská historiografie se věnuje stále výrazněji tématu meziválečné emigrace ze všech částí Ukrajiny, rozdělené na počátku dvacátého století mezi vznikající Sovětský svaz a tři země středovýchodní Evropy. Už existující monografie, věnované výrazným představitelům emigrace, doplnil „knižní špalek“ o Nykyforu Hryhorijivovi. Tento politik, publicista a osvětový pracovník prožil v Praze přes sedmnáct let.

Publicistický žánr hraje v podmínkách nezávislé, ale složitě se vyvíjející Ukrajiny značně velkou úlohu za situace, kdy země čelí každodenní či spíše každohodinové informační agresi svého mocného souseda. Až příliš často máme přitom dojem, že Ukrajinci, ale nejen oni, zůstávají v boji s nepřátelskou propagandou o krok či dva pozadu.