Román tří ukrajinských měst a „žulové revoluce“

Oksana Lucyšyna: Ivan i Feba

Ne každý Ukrajinec by dnes dokázal odpovědět na otázku, čím byla tzv. „revoljucija na graniti“ z října roku 1990. Jednalo se o dva týdny trvající hladovku vysokoškolských studentů ze Lvova i Kyjeva v prostoru stanového městečka v centru ukrajinské metropole – tam, kde se později (v letech 2004 a 2013) uskutečnily oba slavné majdany.

Studenti tehdy bojovali za politické požadavky směřující k dosažení nezávislosti jejich země a byl mezi nimi i hrdina prózy užhorodské spisovatelky, která v posledních letech přednáší na jedné z texaských univerzit. Autorka byla v době „žulové revoluce“ užhorodskou středoškolačkou, která ještě nemohla podstatu tehdejšího dění chápat. Svou knihou tedy po letech jakoby splácí pomyslný osobní dluh. Před textem její knihy překvapí čtenáře rozsáhlý okruh osob a institucí, kterým je poděkováno za pomoc. Jsou mezi nimi nejen účastníci dění z r. 1990, ale také barokní skladatelé, jejichž hudba pomohla autorce při psaní.

Kniha z autorky učinila letošní laureátku státní cenu Ukrajiny za literární tvorbu. S pomocí tohoto díla si lze události „žulové revoluce“ tak trochu zopakovat. Dovídali jsme se o nich tehdy, ještě v „době předinternetové“, se zpožděním a v malém rozsahu. Umělecká rekonstrukce, uskutečněná v druhé kapitole knihy pod názvem „Revoluce“, tvoří necelou čtvrtinu knihy. Její hrdina nebo spíše antihrdina, užhorodský rodák Ivan studuje ve větším a bouřlivěji žijícím Lvově, odkud se s kolegy vypraví do Kyjeva podpořit protesty.

Do kyjevské části knihy je tedy vloženo nejvíc historických reálií. Výsledkem se stalo opravdu zajímavé zpodobení událostí z doby, kdy zbývalo jen čtrnáct měsíců do rozpadu SSSR. Pro českého čtenáře jsou zajímavé zmínky naznačující, že účastníci ukrajinského dění z r. 1990 vnímali kontext svých snah s dřívějším děním v Československu, Polsku a Maďarsku a že znali čin Jana Palacha a uvažovali o možnosti či účelnosti navázat na něj (s. 31, 192, 194).

Toto kyjevské extempore je však v biografii Ivana jen vrcholnou epizodou, která se už nevrací. V dalším textu, který se odehrává po většinu devadesátých let, ho můžeme pozorovat v Užhorodu. Vzdálená politická metropole Ukrajiny sice pochopitelně ovlivňuje dění i v zakarpatském provinčním centru, ale psychologicky i mentálně je až příliš vzdálena. Podobně je tomu v případě zeměpisně podstatně bližšího Lvova, se kterým je hlavní hrdina spjat podstatně výrazněji a soustavněji.

Toto město na něj několik let působí všemi svými zvláštnostmi – vlastní tvářností, psychologií, hlubokým vztahem k ukrajinské národní myšlence i vědomím nezbytného boje za ni. Ivan je do značné míry rozdvojen mezi Užhorodem a Lvovem. Je to jakoby předem dáno také haličským původem otce a užhorodským ukotvením matky, která má přitom kořeny spíše maďarsko-slovenské než ukrajinské.

A právě Užhorod – centrum Zakarpatska – je z místního a psychologického hlediska hlavním dějištěm a jakýmsi kolektivním hrdinou knihy. Autorka atmosféru i psychologii města a celého regionu zná. Nechá místy rozeznít její jednotlivé tóny. S ironií nahlíží jaksi nedorostlé rusínství, hrající v místním životě spíše okrajovou roli, všímá si mentální vázanosti obyvatel na maďarský svět, ale i na československé stopy meziválečné doby (Galago a české „rafandy“). Obyvatelé Užhorodu mají však i v 90. letech 20. století své maďarské, slovenské i české vazby.

Lucyšyna vnímá své město spíše jako velkou vesnici, žijící do značné míry mimo politiku. Potvrzuje to ironicky laděná epizoda z činnosti odbočky křesťansko-socialistické strany, kterou vede kvůli vlastní obživě jeden z někdejších účastníků Žulové revoluce. Každodenní zápas o chleba a o osobní úspěch naplňuje život většiny dějových postav a zastiňuje jakoukoli širší perspektivu. Výsledkem je specifická regionální laxnost vztahu k Ukrajině i celoukrajinskému dění, kterou v knize ztělesňuje nejen Ivanova matka, ale i jeho švagr Sťopa. Ten se od původních snů o nezávislé Ukrajině propracovává v reálném životě devadesátých let jen k různým, převážně neúspěšným snům o realizaci vlastního podnikání, jehož vrcholem je dočasně úspěšné bistro „Zakarpatský autobus“.

Autorka to vše pozoruje a popisuje s odstupem, charakterizovaným směsí lásky, pochopení a ironie. Zakarpatsko alias Stříbrná země (kdysi rozšířené epiteton pro Podkarpatskou Rus) je pro ni občas spíše „zemí třiceti stříbrných“, ať už byly vypláceny kýmkoli, kdykoli a za cokoli. Zároveň ale jedna z výrazných epizod knihy zachycuje dožívající, okolnostmi utlumenou a velmi bolestnou vzpomínku starší generace na období tzv. Karpatské Ukrajiny z let 1938 a 1939. Právě tento fenomén podporuje více, než by se mohlo zdát, vědomí o vazbě regionu na Ukrajinu jako celek.

Toto v mnohém rozporuplné a paradoxní Zakarpatsko pohlcuje energii a sny studenta, který kdysi pomáhal dělat revoluci v Kyjevě. Rozhodne se opustit Lvov kvůli problémům, které se na něj v r. 1991 navalily ze strany dožívajícího KGB právě v souvislosti s kyjevským studentským protestem. Útěk před napůl reálným agentem „Saškem Petrenkem“ přivádí Ivana zpět do Užhorodu. Následuje však postupná a nezadržitelná Ivanova degradace, vznikající z rozporu mezi někdejšími ideály a realitou. Ivan nastupuje práci v bankovním sektoru a vstupuje do nepříliš úspěšného manželství s „Fébou“. Jeho žena, původně dívka s básnickými ambicemi, však v prostředí Ivanovy rodiny také usychá a dostává se jí ponižování také od samotného manžela.

Všechny někdejší Ivanovy ambice se beze zbytku ztrácejí. Jakoby reprezentoval jakousi variantu oblomovštiny, vyúsťující v trvalou neschopnost žít plně a smysluplně. Občasné vzpomínky na někdejší ideály jsou zahlazovány neschopností jakkoli na ně navázat nebo z nich pro sebe něco trvalého vyvodit. V tomto směru lze také pochopit spíše snové a nikterak jednoznačné rozuzlení a vyústění příběhu. Ivan při náhodné hádce nejspíše zabije svého švagra a rozhoduje se k útěku zpět z Užhorodu do Lvova – v protilehlém směru, než jaký jsme sledovali na začátku příběhu. Ve Lvově ho však už nemůže nikdo a nic čekat. Nezdá se, že by Ivan byl ještě něčeho konkrétního a užitečného schopen.

Knihu lze chápat jako příběh jednoho ztraceného ukrajinského člověka i života, ale možná zčásti celé jedné generace. Musíme si totiž klást otázku, v kolika variantách se mohl podobný příběh odehrát nejenom v 90. letech minulého století a nejen v Užhorodě. Toto smutné a zároveň užitečné čtení, je zároveň reflexí jedné ze stránek nesnadného a ne vždy optimisticky působícího ukrajinského vývoje. Vyhýbat se jejich vyobrazení by však bylo určitě chybou. Zásluhou Oksany Lucyšyny je to, že vytvořila na tomto základě zajímavý román jak užhorodsko-zakarpatský, tak celoukrajinský. Určitě to není málo.

Lucyšyna, O. (2019): Ivan i Feba. Lviv, Vydavnyctvo Staroho Leva. Stran 386 (4). /ISBN 978-617-679-527-8/

(boz)