České knihy

Publikování souborů došlých i odeslaných mailů se už stává obvyklou záležitostí. Takové texty nebývají většinou příliš rozsáhlé a vyhovují snaze po rychlém sdělení zajímavých skutečností. Zdá se, že také čtenářsky jsou vděčné. Takovýto charakter má i knížka Patrika Linharta o jeho učitelském působení ve Lvově a o lecčem, „co se kolem seběhlo“.

Tisíce rodičů, ale také učitelů školek i škol, jsou od konce loňského února konfrontovány se zvláštním úkolem. Je třeba vysvětlovat dětem, proč se u nás objevil tak velký počet uprchlíků z Ukrajiny. Ne vždy je k dispozici osobní zkušenost daná společným životem v jednom bytě či domácnosti a její předávání. Tehdy může přijít na pomoc knížka.

Skutečnost, že českých knižních titulů o Ukrajině nyní rychle přibývá, je více než pochopitelná a vítaná. Přitom však titulů, které by stručně a výrazně informovaly o složitých problémech ukrajinských dějin, je stále ještě jako šafránu. Nyní aspiruje na roli užitečné informační příručky knižní rozhovor dvou historiků – českého a ukrajinsko-českého.

Nepřekvapuje, že právě letos byla vydána řada různých knižních novinek s vazbou na Ukrajinu, o jejichž vydání jsme si dříve mohli jen nechat zdát. Důvod je prostý: příchod snad až čtyř set tisíc obyvatel Ukrajiny, především dětí a jejich maminek i babiček. Dopady ruské agrese proti Ukrajině tak po většinu tohoto roku poznamenávaly situaci v českých školkách a školách.

Knižní cestopisy zаměřené nа Ukrajinu zůstávají v českém prostředí vzácností. Právě proto zde věnujeme pozornost této drobné knížce. Autor, nаrozený v r. 1947, ji poslal do světa аž před dvěma roky. Přitom je tаto jeho prvotinа popisem krátké cesty nа Krym, vykonané před více než třemi desetiletími, v září roku 1988.

Historik Vladimír Prokop, učitel sokolovského gymnázia, vydal řadu užitečných prací o tomto městě i celém pohraničním okresu na severozápadní hranici Čech. Kromě toho se dlouhodobě zajímá o vývoj české knižní ilustrace dvacátého století a vydal několik objevných knih o této tematice. Prokopově pozornosti neunikl ani ilustrátor z Ukrajiny uvádějící své příjmení v neobvyklé podobě Wowk.

Ukrajinskému autorovi několika básnických knih, rodákovi z Ternopole, vyšla v českém překladu pořízeném Miroslavem Tomkem pozoruhodná sbírka. Mimochodem, některé texty téhož autora převedl do češtiny a vydal časopisecky Alexej Sevruk. Mohli bychom se tedy pokoušet o zajímavé srovnávání toho, jak původní znění vnímali dva různí překladatelé.

V českém prostředí je označení Volyň poměrně známé, ne vždy je však spojeno s konkrétní zeměpisnou a historickou představou. Tento stav se snaží už třicet let měnit Svaz Čechů z Volyně a jejich přátel. Využívá k tomu svůj spolkový věstník a vydal také řadu knižních publikací. K nim patří i popularizační brožura ing. J. Hofmana sepsaná počátkem devadesátých let.

V složitém a tragickém příběhu ukrajinského disidentství 60.–80. let sehrál specifickou roli matematik a literární historik Leonid Pljušč (1939–2015). Po propuštění ze sovětské psychiatrické léčebny, kde byl násilně držen, odcestoval v r. 1976 na Západ a ve Francii strávil aktivně poslední čtyři desetiletí života. Zároveň ale na Ukrajinu nezanevřel a až do své smrti tam cestoval a účastnil se různých besed. Otázkou je, nakolik je i přes svůj význam a tvůrčí činnost doma na Ukrajině přijímán a oceňován.

Volyň je částí Ukrajiny, která se výrazně zapsala do novodobých českých dějin či, jinak řečeno, do dějin českých zahraničních diaspor. Skupina volyňských Čechů se ve své druhé vlasti vyvíjela osmdesát let. Krajní mezníky tohoto období jsou symbolicky dány závěrečným desetiletím života dvou značně odlišných Čechů, a to Františka Palackého a Klementa Gottwalda.