Politika

Vracíme se opět k poměrně frekventované, ve své současné podobě podivně působící německo-ukrajinské tematice. Jedná se samozřejmě o konkrétní podobu vojenské pomoci, která je z Berlína Ukrajině dlouhodobě slibována, ale řečeno tradičním českým rčením, zatím vždy „skutek utek“. (red.)

V úterním televizním vysílání jsem viděl pozoruhodnou reakci ruského zástupce v radě bezpečnosti OSN, Vasilije Něbenzji, na projev ukrajinského prezidenta Zelenského, totiž prohlášení ruského zástupce, že ony stovky mrtvých civilistů na ulicích městeček v okolí Kyjeva, nalezené po vytlačení Rusů, jsou ukrajinskou inscenací nebo dokonce dílem ukrajinské armády.

Prezident Zelenský dnes podepsal přihlášku do EU. Oznámil to také ve skvělém a emotivním projevu přes internet v Evropském parlamentu, kde pak všichni poslanci stáli a tleskali – ale nic v tom nemohli udělat, protože na přijímací řízení vliv nemají. To je věc šéfů států a ti mají být jednomyslní. Reakce státníků však byla velmi zdrženlivá až negativní. A reakce žurnalistů taky.

Válka. Ve vzduchu napětí a občas zlověstné ticho. A vy nevíte, jestli budete mít ještě práci, jestli budete mít co jíst, jestli vás ošetří, jestli se vaši blízcí vrátí domů. Nevíte, co přinese zítřek. Neustálá obava a strach. Hlavně o svoje blízké. O děti, které si neuvědomují plný rozsah nebezpečí a jejichž přirozeností jsou i v této těžké době hra a zábava. Rozvrácené hospodářství, zničené továrny i lidé, kteří zde pracovali. Nekonečné problémy s dodávkami vody a elektřiny. Život doprovázený jen zřídka ustávajícím duněním ne příliš vzdálené střelby.

Druhé ukrajinské volby letošního roku jsou za námi. Jejich celkový výsledek příliš nepřekvapil – vlastně se čekalo jen na to, k jak vysokému zisku prezidentova strana Služebník lidu dospěje. Absolutní většiny se jí nakonec dosáhnout nepodařilo, výsledné číslo je však i tak v dosavadních dějinách ukrajinského parlamentarismu nebývalé. Takový úspěch nezískal od roku 1994 až do letošního července nikdo.

Píšu tuto noticku v den klidu před nedělními parlamentními volbami v Ukrajině. Počítám-li dobře, jsou osmé za dobu její nezávislosti, resp. od roku 1994. Jako českého občana se mne tato událost bezprostředně netýká, vnímám ovšem určité napětí a očekávání, které ji doprovázejí. Že by byl v neděli 21. 7. konečně zvolen „ten pravý parlament“ a vše se pohnulo k lepšímu?

Rádi zde otiskujeme obšírnou informaci našeho čtenáře Pavla Davida o jeho tichém protestu proti koncertu tzv. alexandrovců. Jeho osamocený protest byl uskutečněn u ČEZ Arény Pardubice dne 24. května mezi 17. hodinou a čtvrt na osm večer a zasluhuje dodatečně ocenění ze strany všech, kteří se ho nemohli nebo třeba i obávali zúčastnit. 

Volební místnosti jsou uzavřeny, brzy budeme znát jméno prezidenta. Získali jsme zamyšlení českého historika, který není ukrajinistou, ale o Ukrajinu se výrazně zajímá. Jeho názory asi vyvolají reakce různého, ba možná zcela protikladného typu.

Pohled na mapu Ukrajiny se zanesenými výsledky prvního kola prezidentských voleb odhaluje celou řadu dělících linií. Ty se zdaleka neomezují na stereotypní odlišení západu a jihovýchodu země. Potvrzuje se, že se od sebe v mnoha ohledech neliší ani tak ukrajinsko- a ruskojazyčná část země, ale spíše různé historické regiony včetně oblastí, v nichž žijí různé národnostní menšiny.

Migrace do Evropy není jen fenoménem současnosti a migranti nebyli vždy jen „nežádaní.“ Po druhé světové válce začal ekonomický boom řady západoevropských zemí a potřeba pracovní síly je vedla k přijímání migrantů z jejich kolonií i z jižní a jihovýchodní části Evropy. Silná poválečná „pracovní“ migrace trvala do ropného šoku v roce 1973.