Evropané se drží!

Prezident Zelenský dnes podepsal přihlášku do EU. Oznámil to také ve skvělém a emotivním projevu přes internet v Evropském parlamentu, kde pak všichni poslanci stáli a tleskali – ale nic v tom nemohli udělat, protože na přijímací řízení vliv nemají. To je věc šéfů států a ti mají být jednomyslní. Reakce státníků však byla velmi zdrženlivá až negativní. A reakce žurnalistů taky.

Ono totiž bráno zcela podle regulí je přijetí Ukrajiny do EU prakticky vyloučené. Kam se podíváte, tam defekty. Od velmi nevyrovnané a dílem nadále zaostalé ekonomiky (s řadou supermoderních, mj. IT závodů: např. výroba palubní elektronické sítě pro VW a Porsche, kteří teď minimalizují výrobu, anžto že za zavřené ukrajinské továrny nemají náhradu, až k legislativě, vysoké míře korupce a nevím ještě co všechno je špatně. Prostě Nivozmožno, golubčiki!

Jenže… Jenže politicky a symbolicky je to něco jiného. Prezident Zelenskyj to dnes řekl a už předtím to formulovala řada evropských politiků, např. předseda mocné frakce Evropské lidové strany v EP, Manfred Weber: Ukrajinci dnes bojují, a umírají nejen za sebe, ale i za Evropu! Brání svoji zemi, ale v tom rámci i nás. Když v tom boji podlehnou, jsme na řadě my! Měli by proto být nejen podporováni, ale taky uctěni. Weber hovoří o tom, že je to pro naše společenství čest, nikoliv břemeno, přijmout je mezi nás.

A potom, jak ono to vlastně bylo s přijímáním dnes už starých států do ES, resp. do EU? Tedy samozřejmě některé byly bezvadné a vše podělaly až posléze. Jako třeba Rakousko: 1995 tip top, ale vloni museli vyhodit mladického kancléře. Ten si cestou na politický vrchol financoval ze státních peněz falšované výzkumy veřejného mínění, které mu pak pomohly do kancléřského křesla. Zůstala za ním díra, zvící asi milionu eur a on v klidu a s vídeňskou nonšalancí odkráčel do soukromého sektoru, nadto v USA… 

Moralista by řekl, že furt lepší než exkancléř Wolfgang Schüssel, který – jak jméno napovídá – neotřesně zůstává miskou na ruské peníze a z jistých správních rad neodstoupí a neodstoupí. Skoro jako jeho berlínský souputník Gerhard Schröder, který si nějakou válkou kdesi na východě nezkazí kariéru sdruženého příjemce ruských funkcí a salárů: letos má jeho moskevský penězovod tuším stoupnout na milion euro měsíčně. Dnes ovšem tomuto Vovkově kámošovi utekl personál jeho „starokancléřské“ kanceláře, včetně spisbiče jeho projevů…

Ale to jsou jednotlivci, lze říci. Krást se přece nemá do vlastní kapsy, Andreji, ale do stranické: A tak byl v mém milovaném Německu kdysi za defraudaci ve prospěch své liberální strany odsouzen Otto Graf Lambsdorf. A dostal za to nejen ten soudní flák, ale hned také stranické vyznamenání! Hrdina. A též slavný kancléř Helmut Kohl skončil kariéru jako podvodník: vytvořil si (samozřejmě jen pro partaj) černé fondy v zahraničí a maskoval je jako nadaci pro oběti holocaustu… No prasklo to, musel opustit křeslo a šéfkou CDU se stala taková mladá holka, no prostě jen na překlenutí nejostudnějšího období žurnalistického rozmazávání tohoto eklovního podvodu… Ale pak už vtom křesle šéfky CDU zůstala 16 let, resp. jiných 16 let jako kancléřka. Jak se jen ta ženská mohla jmenovat? Hnusný charakter: vůbec pro ty Kohlovy machinace neměla pochopení a distancovala se od něj…

No a v Bavorsku – zastavme, pro zlodějny v Bavorsku bychom potřebovali knihu. Začala by ministerským předsedou Franzem Josefem Straussem, jehož korupce a krádeže se řešily ještě léta po jeho smrti (jinak ale velký přítel NDR – osobně zprostředkovával tajnou půjčku jedné miliardy marek pro udržení režimu). A pak, aby to nebylo nudné, by bylo tu lze přešaltovat třeba ke skandálů okolo mnichovské Hypovereinsbank a malverzací v jejich ctihodných zdech.

Ale učiňme skok do dolního Saska a nahlédněme do částečně zemského koncernu Volkswagen a jeho důvtipných megapodvodů s elektronicky manipulovanými exhalacemi. Stálo to nakonec jen pár tuctů miliard dolarů – a ukázalo se, že podváděla celá řada ctihodných západoevropských automobilek. K čemu taky dodržovat zákony EU, když jsme mocní a úspěšní? A když v EU podvádějí všichni… O kancléři Olafu „cum ex“ Scholzovi a jeho péči o tuneláře Wirecardu už jsem psal tolikrát, že to nemusím opakovat….

A tak mne tedy jako přesvědčeného Evropana strašlivě krkají všichni ti státničtí a politologičtí a nejspíše i jiní požehnaní mudrcové, kteří ze zásadních důvodů odmítají členství Ukrajiny v EU. Přitom ta Ukrajina by k nám do EU pasovala - i kdyby jí to měli dát třeba jen jako "čestné členství" s právem čekatelským. Patří k nám jistě lépe než Orbánovo Maďarsko nebo, při vší proukrajinské vstřícnosti bezprávní polský Kaczland. Ony se totiž věci dějí velmi různě a je třeba si uvědomit, že už v 90. letech po oné předem nenahlášené a vládami států ES tudíž nechválené implozi SSSR a po osamostatnění jeho satelitů i států nás do tohodle, právě se z ES do EU přerozujícího klubu popravdě nechtěli. A vymýšleli si (v jádru jistě správné, ale kupodivu jen na zájemce, nikoliv na členy aplikované) obezličky.

Dovolím si Vám v tom kontextu vyprávět příběh z mého vlastního života. Bylo nebylo, byl jsem před časem ředitelem Institutu mezinárodních studií (založil Jan Křen blahé paměti). A v této funkci jsem zažil, že kolegyně prof. Rovná vybojovala někdy na přelomu století pro institut evropský Jean Monett Chair. K tomu patřilo všechno možné, včetně doškolování mančaftu „v Evropě“. A tak jsme – tak cca 2002 - s Lenkou Rovnou a dalšími zaangažovanými vyrazili na seminář do Bruselu do CEPSu (to je think tank Centre for European Policy Studies, založený 1983 a po léta vedený prof. Petrem Ludlowem).

Začalo to drobet zostra: hned první den dopoledne nás v ekonomickém departmentu ujistili, že se žádné rozšíření EU nebude konat, protože žádná z kandidátských zemí neplní a nesplní hospodářská ani jiná kritéria. Naše otázky, jak tedy mohli do ES 1981 přijmout Řecko a 1986 Portugalsko, tedy země, které ona kritéria nesplnily ani po desetiletích, nebyly vnímány jako relevantní a hodné vysvětlení.

Pak jsme dostali sendvič a kafe a potom nás, zcela deprimované, vzali o patro výše do oddělení "strategic planning". A tam se našemu vyděšení upřímně smáli a říkali, že máme být klidní, že EU přijme všechny nahlásivší se východoevropské státy, protože nepřijmout je by ji přišlo mnohonásobně dráž. A bylo by to nebezpečné pro stabilitu již existující EU. A že se ty zákony a ostatní kodaňská kritéria potom doladí během pár let. Inu, moc jistí jsme si nebyli. Doba to byla po 11. září 2001 vzrušená a nelehká…

No a pak v roce 2003 přijel do Prahy komisař EU pro rozšíření, Günter Verheugen a byl skvělý, nenafouknutý, nýbrž věcný, vstřícný a na setkáních s akademickou obcí říkal něco podobného. Nepotřebuje jen Česká republika do EU, ale i EU potřebuje tohle rozšíření jako prase drbání. Vše ostatní je riziko, pravil. A že se to prostě musí povést. A tak nás všech osm zemí nakonec přes veškeré (vlastně srandovní) brzdné úsilí Landsmannschaftu vskutku do EU přijali... A ještě pár let po nás osmi následovaly ty skutečné komplexní průšvihy: Bulharsko a Rumunsko. I to ale bylo pro EU výhodnější, než je nechat za humny na popas Rusku... Tak proč dnes blbnout??? Je snad situace jiná?

Jistě: Verheugena pak o něco později vyfotili, jak se na Baltu koupe se svou sekretářkou bez plavek. To se dnes prostě už nesmí stát!!! Ale byl by to v této tak nebezpečné chvíli opravdu ten klíčový problém?

Uvažte to a spěte dobře: Akce vládcem Čečny a Putinovým odborníkem na špinavou práci, Ruslanem Kadyrovem, vyslaných odborníků na zavraždění prezidenta Zelenského, se nevydařila. Byli postříleni. Rusové sice právě brutálně bombardují sídliště na okrajích Kyjeva a zejména Charkova, ale obranu zatím neprolomili. Evropané se drží!

(jip)