Malá, nepříliš objevná předvolební úvaha

Píšu tuto noticku v den klidu před nedělními parlamentními volbami v Ukrajině. Počítám-li dobře, jsou osmé za dobu její nezávislosti, resp. od roku 1994. Jako českého občana se mne tato událost bezprostředně netýká, vnímám ovšem určité napětí a očekávání, které ji doprovázejí. Že by byl v neděli 21. 7. konečně zvolen „ten pravý parlament“ a vše se pohnulo k lepšímu? 

VolbyMnoho lidí si myslí právě toto. Podle jejich představ bude výrazné dubnové vítězství Volodymyra Zelenského znásobeno vítězstvím jeho strany ve volbách parlamentních. Právě souběh obou skutečností pak podle představ voličů zahájí jakousi novou éru. Všichni viníci současných problémů (ale kdo by to vlastně měl být?) se dočkají spravedlivého potrestání, korupce bude vymýcena, hospodářské problémy překlenuty, válka s Ruskem ukončena atd. Vše se to stane jako mávnutím kouzelného proutku a tento malý zázrak zajistí dobrý prezident ruku v ruce s dobrým parlamentem a neméně dobrou vládou.

Když shrnu takovéto představy v jediném odstavci, je patrné, že jde o pouhopouhou pohádku, které mohou věřit jen ti, kdo nechtějí znát zákonitosti politiky a všeho, co s ní jde ruku v ruce. Žádný zázrak se totiž nestane a až skončí sto dní „chránění“ prezidenta a parlamentu, tedy někdy v listopadu tohoto roku, budou se věci jevit už trochu jinak. Jinak snad nemusím zdůrazňovat, že bych jen přál vítěznému prezidentovi a nově zvoleným poslancům, aby byli úspěšnější než jejich předchůdci, ale…

Jak je vidět, Ukrajina v každém případě má a musí projít touto další, ne zcela jednoduchou zkouškou. O její konkrétní podobě už rozhodli i teprve rozhodnou ti voliči, kteří se rozhodli vsadit na novou stranu (Služebník lidu) a její kandidáty. Jsou to mnohdy lidé, které nikdo příliš nezná a kteří se většinou na politickém kolbišti teprve projeví. Budou vystaveni stejným pokušením, jako jejich předchůdci. Bude proto třeba se zájmem, vytrvale a zodpovědně sledovat jejich budoucí činy. Platí to zejména o těch (a mohou být z kterékoli strany), pro které se stane zisk politického mandátu jen výtahem k moci a k jejímu případnému zneužívání.

To, co jsem napsal, je můj osobní názor, za kterým si stojím, aniž bych ho komukoli chtěl vnucovat. Bylo už vícekrát řečeno, že tyto stránky nechtějí být prosazovatelem nějaké konkrétní politické linie a bude to platit i nadále. Proto se zde letos neobjevily prakticky žádné politické články a výklady. Zůstáváme přitom otevřeni pro případnou, ale klidnou a slušnou diskusi lidí, kteří dokážou své názory srozumitelně a smysluplně vyložit a stejným způsobem jsou schopni o nich diskutovat.

Na závěr ještě dvě vzpomínky, týkající se dvou jiných zlomových momentů dějin postsovětské Ukrajiny. Když byl v létě roku 1994, před čtvrtstoletím, zvolen druhým prezidentem země Leonid Kučma, volala mi vystrašená Ukrajinka starší generace, která prožila většinu života v Praze.  Ptala se mne, zda to znamená konec Ukrajiny a zřejmě tomu byla ochotna věřit. O šestnáct let později, na počátku roku 2010, byl čtvrtým prezidentem zvolen Viktor Janukovič. Tehdy mi napsala jiná starší Ukrajinka (také prožila většinu života v českém prostředí) a zhodnotila příslušný posun stejnými slovy: to je počátek konce samostatné Ukrajiny.

Jsme o víc než devět roků dál a nyní spíše čtu, než slýchám, opět totéž – tentokrát v souvislosti s nástupem šestého prezidenta do funkce. Snad jsou ty obavy o Ukrajinu a její osud pochopitelné, ale bylo by dobré, kdybychom všichni nechali podobných katastrofických úvah. Snažme se raději dělat každý za sebe i společně něco pozitivního, aby projevy podobného národního a státního katastrofismu ztratily smysl. V podstatné míře přece opravdu záleží na všech Ukrajincích, jaká vlastně bude jejich země. V každém případě nemá smysl uvažovat o žádné jiné variantě než o té, že Ukrajina přečká všechny zkoušky a že ty jí jen posílí. Potřebují to nejen Ukrajinci, ale - jak si troufám tvrdit – také Češi…

(boz)

Štítky

Rubriky