Historie

Na území České republiky se dochovala řada ukrajinských památek, vzniklých za první republiky. Péči o ně začíná být věnována v posledních letech potřebná pozornost. Je potěšující, že se na tom podílí jak ukrajinské velvyslanectví, tak organizace pardubických Ukrajinců, zaměřená právě na tyto záležitosti.

Nezávislý ukrajinský stát vznikl v roce 1918 ve dvou územních podobách. Rozdíl mezi datem jejich vzniku činil devět měsíců – vše se odehrálo koncem ledna a na přelomu října a listopadu 1918. Vloni jsme sledovali události kolem vzniku Ukrajinské lidové republiky s centrem v Kyjevě. Nestačili jsme analogicky reagovat na sté výročí její „mladší sestry“, která se zrodila ve Lvově.

Prohlížení českého tisku z počátků tzv. normalizace je velmi smutným zážitkem, zvláště pro pamětníka. Může sledovat, jak rychle se husákovskému vedení KSČ podařilo podrobit noviny i časopisy normalizačním požadavkům. Během několika měsíců se beze stopy, na celých dvacet let, vytratily svobody z jara roku 1968, ale i zbytky už do jisté míry liberálního ovzduší několika předcházejících let.

V rámci tohoto zdánlivě nekonečného cyklu přicházela většinou na pořad politická a kulturní tematika, zcela výjimečně i ta sportovní. Vztahy mezi dvěma zeměmi či národy však vždy musí obsahovat i hospodářskou složku. V případě česko-ukrajinských vztahů, které byly po většinu 20. století včleněny do podstatně širších kontaktů československo-sovětských, však takto vymezený terén ohledáváme s nemalými potížemi.

Titulek dnešního pokračování se může zdát poněkud zvláštní. Právě před padesáti lety vyvrcholily v řadě ukrajinských měst tzv. Dny české a slovenské kultury v Ukrajinské SSR. Pokud začleníme tuto informaci do širšího chronologického a věcného kontextu, zjistíme, že se jednalo o akci povýtce politickou, která zapadala do konceptu tehdejší husákovské „normalizace“.

Výstava fotografií na Kampě, o které před několika dny psal autor se zkratkou -boz-, představuje kroje z 19. a 20. století. Avšak kořeny mnoha vzorů a zdobných prvků sahají daleko hlouběji do historie. Díky tradici se motivy předávaly z generace na generaci po řadu staletí. U některých z nich lze doložit i rozšíření po velké části eurasijské oblasti.

Vzpomínka na úvodní den druhé světové války, vzdálený už osmdesát let, získala letos značně výrazný rozměr. Roli organizátora sehrálo Polsko coby první stát, který byl vojensky napaden nacistickým Německem a pokusil se mu bezúspěšně ubránit. Československo, jak známo, tuto roli nesehrálo ani v roce 1938, ani o rok později.

V létě roku 1969 nebylo ještě zjevné, že se „normalizace“ stane tak zlým a dlouhým obdobím. Hned po nástupu Gustáva Husáka do funkce prvního stranického tajemníka bylo sice zastaveno několik „nejproblémovějších“ tiskových orgánů, hlavně týdeníky Listy a Reportér, v jiných periodikách ale ještě zůstalo ještě trochu svobodného prostoru.

Naposledy se vracíme k československému segmentu vzpomínek ukrajinského stranického předáka Jurije Ilnyckého. V předešlých dvou pokračováních byly obsaženy údaje o událostech jarních a počátku letních měsíců – až do bezprostředních důsledků vpádu „spojeneckých“ vojsk do Československa.

Minule jsme nahlédli do části memoárů někdejšího prvního tajemníka zakarpatských komunistů Jurije Ilnyckého (1924–2016). Dnes převyprávím část jeho vzpomínek na události z letních měsíců roku 1968. Znovu se tak vrátíme do doby příprav sovětské intervence proti Československu i jejích bezprostředních důsledků.