O historii i současnosti vztahů

Před padesáti lety (XLV). Poslední výlov z pamětí J. Ilnyckého

Naposledy se vracíme k československému segmentu vzpomínek ukrajinského stranického předáka Jurije Ilnyckého. V předešlých dvou pokračováních byly obsaženy údaje o událostech jarních a počátku letních měsíců – až do bezprostředních důsledků vpádu „spojeneckých“ vojsk do Československa.

Před padesáti lety (XLIV). Z pamětí Jurije Ilnyckého (červenec a srpen 1968)

Minule jsme nahlédli do části memoárů někdejšího prvního tajemníka zakarpatských komunistů Jurije Ilnyckého (1924–2016). Dnes převyprávím část jeho vzpomínek na události z letních měsíců roku 1968. Znovu se tak vrátíme do doby příprav sovětské intervence proti Československu i jejích bezprostředních důsledků.

Před padesáti lety (XLIII). Z pamětí Jurije Ilnyckého (leden – červen 1968)

V našem cyklu, věnovaném ukrajinským aspektům roku 1968, zatím nefiguroval jeden ze zajímavých svědků tehdejších událostí. Nebyl z Kyjeva – celý život působil v regionu bezprostředně sousedícím s Československem. V českém prostředí se o někdejším zakarpatském stranickém předákovi Juriji Ilnyckém celkem nic neví.

Z hlubin dávnověku (XIV): Od sarmatských katafraktů ke středověkým rytířům

Sarmati zavedli do starověkého válečnictví nový prvek: těžkou kavalerii na obrněných koních. Tato inovace, která se rozšířila na Západ i na Východ, byla spojena s vynálezem třmenů, vyšlechtěním nového, specializovaného plemene koní a s novou bojovou taktikou. Sarmatští obrnění jezdci – katafrakti - se stávají součástí armády velkých říší: Persie, Byzance, Číny, a během výbojů se šíří dále do Evropy. Ve středověku se jezdec v brnění stává ikonou šlechtického stavu. I když středověký rytíř není přesnou obdobou starověkého katafrakta, nepochybně se z něj vyvinul. A pozorný pohled odhalí určité přežívající stopy sarmatských katafraktů ještě dnes.

Před padesáti lety (XLII): Ukrajinské marginálie v týdeníku Listy

Vzpomínky na rok Pražského jara se nikdy neobejdou bez zmínek o týdeníku Literární listy, který vycházel od března do srpna jako nástupce neméně známých Literárních novin. Co znamenala v roce ´68 zkratka LL, snad ví každý pamětník. Srpnová okupace vydání týdeníku ukončila, čeští spisovatelé se s tím však nehodlali smířit.

Diplomatická mise Ukrajinské lidové republiky v Praze: sto let

Vzpomínat stoletého výročí počátku činnosti ukrajinské diplomatické mise v Praze až teď, před polovinou května roku 2019, je trochu zpozdilé. Příležitost k tomu byla už před čtvrt rokem, na počátku února. Vysvětlit úplné počátky činnosti tohoto nevelkého, ale důležitého úřadu však není snadné – to je důvodem našeho zdržení.

Woodrow Wilson, Ukrajinský den v USA a Sinclair Lewis

V době, kdy Ukrajinci začali usilovat o plnou míru své národní a státní svébytnosti, bylo potřeba rozšířit povědomí o Ukrajině v bližším i vzdálenějším světě. Platilo to stejně uprostřed Evropy, jako na jiných kontinentech. Mnohde, např. v severní Americe, mohly tuto snahu podpořit ukrajinské vystěhovalecké komunity.

Z hlubin dávnověku (XIII): Sarmatský odkaz v nás aneb „Dejte vejce malovaný“

V prvních staletích našeho letopočtu indoíránská etnika, označovaná souhrnně jako „skytsko-sarmatské kmeny“ expandovala z Černomoří do lesostepní oblasti mezi středním Dněpru a Dněstrem, kde probíhala etnogeneze Slovanů. Gótský historik Jordanes hovoří v souvislosti se Slovany o kmenech Sklavinů a Antů, přičemž Antové jsou dnes považováni za íránské etnikum z jihozápadní Ukrajiny, které se časem poslovanštilo. Část historiků zastává názor o íránském původu Chorvatů a Doudlebů. Íránské kmeny na jedné straně převzaly od Slovanů jazyk, na druhé straně předaly Slovanům řadu svých zvyků a náboženských představ.

Před padesáti lety (XLI). Gustáv Husák a „historická noc“ v Mukačevu

Během tří měsíců, následujících po smrti a pohřbu Jana Palacha, byli stoupenci reformního hnutí v Československu zatlačeni do defenzivy. Naposledy se odpor proti okupaci Československa projevil při hokejových demonstracích v Praze i jiných městech na konci března 1969. Brzy nato následovalo sesazení Alexandra Dubčeka z nejvyšší stranické funkce. Dalekosáhlé důsledky těchto událostí neuměl tehdy nikdo odhadnout.

Neznámý text premiéra Avgustyna Vološyna z roku 1939

Řeckokatolický kněz, pedagog a publicista Msgre Avgustyn Vološyn (Augustin Vološin) je postavou, která náleží, byť ne stejnou měrou, do českých, československých i ukrajinských dějin, ale i do dějin své užší vlasti, která za jeho života vystřídala nemalou řádku jmen. Přitom ji Ivan Olbracht označil za „zemi beze jména“.