Historie

Role českých a slovenských Ukrajinců v období Pražského jara zůstává nedoceněna. Představovali poměrně nejednolitou skupinu rozprostřenou mezi západním českým pohraničím a vzdáleným severovýchodním Slovenskem. Nejvýrazněji, už po staletí, byli soustředěni v horských a podhorských končinách při východní části československo-polské hranice. Šlo vlastně o úzký pruh území vybíhající z území sovětské Ukrajiny.

Tradiční narativ nám Avary zobrazuje jako primitivní loupeživé kočovníky, kteří parazitovali na bezbranných Slovanech, týrali je a používali je jako „kanónenfutr“. Výzkumy několika posledních desetiletí však ukazují, že obraz zdaleka nebyl tak jednoznačný. V mnoha případech šlo o symbiózu, případné vzpoury však Avaři krutě trestali. Dosavadní obraz Avarů pocházel výhradně z pera jejich nepřátel, proto není divu, že byli líčeni v nejčernějších barvách. Jak tedy vypadal život v khaganátu?

V tomto cyklu, ale i v předcházejícím souboru, nazvaném „Před padesáti lety“, nás zajímaly mimo jiné reakce některých ukrajinských autorů na převratné dění v Československu let 1967–1969. Toto téma nabízí ještě možnost řady objevů. To dokládá i dnešní příspěvek věnovaný ukrajinskému prozaiku Vasylu Zemljakovi.

Nevšední titulek této drobničky nás vede do světa sportu, konkrétně kopané. Přečíst si ho mohli čtenáři slavných, pražsko-brněnských Lidových novin, dne 12. září 1935. Dnes nás tento údaj upozorňuje na to, že česko- (popř. československo-) ukrajinské vztahy měly a mají také svou sportovní dimenzi. Fotbal hrál v této souvislosti neposlední roli a doklad z roku 1935, starý jednadevadesát let, patří k těm nejstarším.

Sebeupálení Jana Palacha v lednu roku 1969 bylo jednou z hlavních událostí první zimy po sovětské okupaci Československa. Čin, který měl zastavit další postup „normalizace“ se nedočkal trvalé odezvy a povzbudil nakonec prosovětské síly, aby dokončily svou špinavou práci. Tato skutečnost, kterou byla tehdy zprvu jen těžko představitelná, samozřejmě nijak nezmenšuje význam obětování se pražského universitního studenta.

V těchto dnech tomu bylo už osmapadesát let od chvil, kdy byl v Praze zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandr Dubček. Sesazení tehdejšího prezidenta Antonína Novotného z uvedené funkce otevřelo cestu k zrození fenoménu Pražského jara. Zmenšující se skupina pamětníků má příležitost znovu vzpomínat na všechno, co následovalo. A my se po celý rok budeme dále věnovat československo-ukrajinskému kontextu tehdejších událostí, který byl zanedbatelný jen zdánlivě.

Budoucí historický výzkum upřesní, jakou míru ohlasů vyvolal pokus o československé reformy z r. 1968 na Ukrajině. Zajímat nás bude především prostředí tamní inteligence. Touto otázkou jsme se v někdejším cyklu nazvaném Před padesáti lety vícekrát zabývali a upozornili jsme na postoje některých osobností.

Situace v okupovaném Československu byla na přelomu října a listopadu roku 1968 velmi složitá. Ultrakonzervativní, prosovětské síly se v rámci KSČ už zcela zjevně připravovaly k odvetě za svou jarní porážku a snily už o převzetí moci. Musely na ně sice čekat ještě půl roku, ale o to více pak svého úspěchu využily k nastolení ponižujícího „normalizačního“ režimu.

Dosavadní úvahy o přístupu sovětské Ukrajiny k událostem československého roku 1968 postrádaly znalost písemností československého generálního konzulátu v Kyjevě, který měl tehdy za sebou deset let práce. Tato územní odbočka československého velvyslanectví v Moskvě pracovala jako jedna z tehdy jen tří zahraničních misí v Kyjevě. Vedle Československa zde mělo generální konzulát už od konce 40. let 20. století Polsko a až v r. 1967 vznikl obdobný úřad Německé demokratické republiky.

Československý konzulát působil v Kyjevě od r. 1958 jako instituce, která spolu s konzulátem leningradským pomáhala plnit úkoly velvyslanectví v Moskvě. Konzulát kyjevský mohl sice v osudovém osmašedesátém roce vzpomínat desátého výročí vzniku, ale na jeho činnosti se to nijak neprojevilo. Tehdejší dění se dostalo do prudkého pohybu, který si nikdo nedovedl na počátku r. 1968 ani ve snu představit…