Historie

V úvodu musím ujistit, že jako zbojnické léto tu nejsou označeny první dva letní měsíce roku 1968, kdy spěly k tragickému završení liberalizační tendence Pražského jara. Tedy dva měsíce charakterizované vydáním manifestu Dva tisíce slov, schůzkami v Čierné i Bratislavě a mnohým jiným. Půjde zde o stejnojmenný knižní překlad z ukrajinštiny.

V předchozí části cyklu jsem popsal nejednoznačnost nálad, které panovaly v ukrajinské společnosti krátce po srpnovém vpádu sovětských vojsk do Československa. Je ale třeba všimnout si zvlášť názorů některých důstojníků a vojáků z Ukrajiny, kteří se intervence zúčastnili. Řada z nich se pokusila o mnoho později tehdejší dění zhodnotit.

Z pozdní doby bronzové se nám zachovaly zprávy o události, která inspirovala umělecká díla od starověku až do dnešní doby – o trojské válce. Epizoda, které se dnešní rozprava bude týkat, je v Homérově eposu Ilias zmíněna jen okrajově, více ji pak rozváděli dramatikové, básníci, malíři a sochaři klasického Řecka a Říma. Jde o obětování Ifigenie, její zázračnou záchranu, pobyt na Krymu mezi Taury a konečně o přenesení zázračné sochy Artemidy Taurské do Řecka.

Téma, které dnes přichází na řadu, bylo už několikrát dílčím způsobem zpracováno. Byla mu věnována znova pozornost i při letošním 50. výročí: doklady lze najít na našich FB stránkách. Prostor, který tu máme k dispozici, neumožňuje opravdu podrobný výklad ani hlubší analýzu problému.

Den 27. srpna 1968 zůstává nesporně tragickým mezníkem v československých dějinách. Po čtyřdenních sporech a dohadování v moskevském Kremlu se představitelům sovětského vedení podařilo donutit přední československé politiky, aby podepsali tzv. moskevský protokol. Byl tak schválen letitý pobyt sovětské armády v Československu.

Dětské vidění historických událostí nese s sebou vždy určitý půvab a v našem cyklu už jsme se na rok 1968 jednou takhle podívali. V návaznosti na to zkusím popsat prázdniny ještě ne čtrnáctiletého kluka, který se chystal nastoupit do osmé třídy tehdejší devítileté školy. Snad se mohu aspoň trochu spolehnout na jeho děravou paměť.

Jedním z důsledků vojenského vpádu do Československa se stala internace části nejvyšších státních a stranických představitelů, zadržených v Praze. Brzy poté následoval utajený únos těchto osob do Sovětského svazu, a to na území Zakarpatské oblasti. Ušetřen tohoto osudu zůstal pochopitelně prezident Ludvík Svoboda.

Materiálu z předokupačních týdnů roku 1968 je k dispozici velmi mnoho – všechen ani nebude možné využít. Dnes se dostáváme ke dni, který dělí náš cyklus z časového hlediska napůl… Právě 21. srpen se stal, nejen pro mou generaci, skutečně osudovým datem.

Druhý dopis, kterým Ukrajinci Československa v srpnu 1968 dali jasně najevo své názory, byl adresován Svazu spisovatelů Ukrajiny v Kyjevě. Zatímco M. Mindoš se v dopise Alexandru Dubčekovi vyhnul zasazení problému Ukrajinců Prešovska do širšího kontextu, pro spisovatelský dopis bylo vědomí této věci základní prioritou.

Tři týdny, které dělily jednání v Čierné nad Tisou a sovětskou intervenci do Československa, byly dobou velice dramatickou. Vyvrcholily zde také všechny předchozí snahy československých Ukrajinců, ať byly zaměřeny na perspektivu jejich života v zemi, kde zůstávali nepočetnou menšinou, nebo na vztahy se sovětskou Ukrajinou.