Historie

Dosavadní úvahy o přístupu sovětské Ukrajiny k událostem československého roku 1968 postrádaly znalost písemností československého generálního konzulátu v Kyjevě, který měl tehdy za sebou deset let práce. Tato územní odbočka československého velvyslanectví v Moskvě pracovala jako jedna z tehdy jen tří zahraničních misí v Kyjevě. Vedle Československa zde mělo generální konzulát už od konce 40. let 20. století Polsko a až v r. 1967 vznikl obdobný úřad Německé demokratické republiky.

Československý konzulát působil v Kyjevě od r. 1958 jako instituce, která spolu s konzulátem leningradským pomáhala plnit úkoly velvyslanectví v Moskvě. Konzulát kyjevský mohl sice v osudovém osmašedesátém roce vzpomínat desátého výročí vzniku, ale na jeho činnosti se to nijak neprojevilo. Tehdejší dění se dostalo do prudkého pohybu, který si nikdo nedovedl na počátku r. 1968 ani ve snu představit…

Červencové a raně srpnové týdny představovaly v r. 1968 čas, ve kterém se rozhodovalo o osudu československého pokusu o demokratický socialismus neboli „socialismus s lidskou tváří“. Dobře si to uvědomovali i sympatizanti vznikající a nelegální ukrajinské opozice. Ti sledovali dění v Československu se sympatiemi, ale neskrývali přitom obavy z toho, jak se vůči němu vymezí sovětské komunistické vedení.

V rámci nedotvořených a neúplných československo-ukrajinských vztahů se v r. 1968 uplatnilo také několik málo českých historických reálií. Patřilo k nim zejména upálení Mistra Jana Husa v německém městě Kostnici v šestý červencový den roku 1415. Husovský symbol byl v ukrajinské poezii a publicistice aktuální od vydání Ševčenkovy poemy Kacíř neboli Jan (ukrajinsky: Ivan) Hus.

Výraznou roli v životě Ukrajiny kolem roku 1968 hráli její spisovatelé, a to zejména ti, kteří otevřeně kritizovali stav politického života a jazykové situace ve své zemi i nedostatečnou míru její svrchovanosti v rámci Sovětského svazu. V další části našeho cyklu budeme sledovat příběh ze života významného prozaika Zakarpatské Ukrajiny Ivana Čendeje (1922–2005), který je spjat právě s rokem Pražského jara.

Nedávno jsme vzpomněli devětatřicátého výročí havárie v černobylské atomové elektrárně, která se nachází u dnes opuštěného města Prypjať severně od Kyjeva. Tato událost výrazně poznamenala první fázi politické kariéry sovětského vůdce Michaila Gorbačova a signalizovala rostoucí problémy Sovětského svazu. Jeho definitvní zhroucení následovalo po necelých šesti letech.

Často se vracíme v úvahách o roce 1968 k otázce tehdejší situace Ukrajiny a míry její spoluúčasti v evropském dění. Význam této rádoby republiky, prý „na věčné časy“ včleněné do Sovětského svazu, byl sice v rámci Sovětského svazu značný, její státnost však zůstala fiktivní. Nakolik byla u nás Ukrajina vnímána pár týdnů před tím, než se události v Československu daly do pohybu směrem k tzv. Pražskému jaru?

Mezi lety 560 a 562 došlo k několika klíčovým událostem. Avarským khaganem se stal Bajan, jediný khagan, kterého známe jménem. Králem Langobardů se stal Alboin. V roce 561 zemřel franský král Chlothar. Podle franského zákona byla původně jednotná říše rozdělena mezi jeho čtyři syny: Chariberta, krále Paříže, Chilpericha, krále Soissons, Guntrama, krále Burgundska a Sigiberta, krále Austrasie. Následkem toho vypukl okamžitě bratrovražedný boj, v němž se každý z dědiců snažil pobít ostatní tři a sjednotit říši pod svou vládou. Bajan, Sigibert a Alboin mezi sebou rozehráli složitou šachovou partii, jejíž tahy se nám z prvního pohledu zdají někdy nesmyslné. Tak především: proč se Bajan vydal na dlouhou a strastiplnou cestu kolem Karpat k Labi, dokonce dvakrát za sebou? Jak to, že Sigibert byl sice v druhé bitvě Bajanem poražen a zajat, ale nakonec se rozešli jako nejlepší přátelé? Proč Alboin souhlasil s tím, že po porážce Gepidů přenechá jejich území Avarům, načež vzápětí odtáhl do Itálie a předal jim Panonii celou?

Přesun Avarů z Mongolska do Panonie byl podle Z. Hofmanové z Masarykovy univerzity nejrychlejší migrací v dějinách. Cestu dlouhou 7000 kilometrů překonali během několika málo let. Postupovali zřejmě po Hedvábné stezce, na které podnikaví Sogdiané vybudovali celý řetězec obchodních měst v oázách, nepochybně s dobře vybavenými karavanseráji. Šlo asi o 20 000 vojáků, W. Pohl odhaduje celkový počet migrantů i s rodinami na 100 000 lidí. Je s podivem, že v sogdijských nápisech nejsou žádné zmínky o pochodu tak velkého množství lidu. Na druhé straně ve Střední Asii mezi sebou ustavičně válčila efemerní barbarská království, takže možná nešlo o nic mimořádného. Další zprávy o Avarech máme až z oblasti Kavkazu

Dne 6. února si připomínáme půl roku od průniku ukrajinských jednotek do Kurské oblasti, jednoho z pohraničních regionů Ruska. Ruským vojákům se ani s pomocí spojeneckých jednotek ze severní Koreje nepodařilo Ukrajince z části tohoto území vytlačit. Přes nevelký rozsah tohoto území je jeho existence jedním ze symbolů Putinova válečného neúspěchu.