Historie

Ukrajinská přítomnost v Praze byla na jaře roku 1968, zhruba od poloviny dubna do konce června, zajímavým doplňkem všeho, co se v té době odehrávalo. Vrcholem se staly čtrnáctidenní Dny ukrajinské kultury, o kterých teprve bude řeč. Této nabídce hudební interpretace a výtvarného umění však předcházela módní přehlídka…

Doba bronzová se stala dobou velkých změn. Eurasii křižovaly vysoce mobilní populace, které přinášely nové myšlenky, nové technologie, nový způsob života. A také zboží ze vzdálených krajů. Obchodní stezky a lodní trasy propojily kontinent od Baltu po Středozemní moře, od Britských ostrovů až k hranicím Číny.

Březen roku 1968 byl měsícem, kdy už Pražské jaro jako fenomén společensko-politický jednoznačně prorazilo hráze. Prosazovala se nebývalá míra občanských svobod a aktivit, vycházel už slavný týdeník Literární listy. Své funkce opouštěli jeden za druhým různí činitelé předlednového režimu a nakonec i ten nejvyšší státní představitel.

O historii vypovídají v nemalé míře také osobní dokumenty, mimo jiné deníky. K našemu tématu může něco povědět také deník jednoho hocha ze sedmého pražského obvodu. Vedl si v něm zápisy docela krátce – mezi koncem února a začátkem dubna 1968. Pak už zjevně ztratil trpělivost a v psaní nepokračoval.

Ukrajina sehrála poměrně podstatnou a zajímavou roli při formování obou československých zahraničních odbojů. Stalo se to za první i druhé světové války, v letech 1917–1918 a 1943–1944. Sever Ukrajiny byl tehdy místem zápasu československých vojenských jednotek o vznik, resp. obnovení československé státnosti.

V tomto cyklu jsme se s Petrem Šelestem setkali už dvakrát, především v třetí části. Je na čase věnovat tomuto stranickému funkcionáři větší pozornost. Sehrál totiž důležitou, často klíčovou úlohu v kritice, kterou sovětské stranického vedení stíhalo od počátku protagonisty Pražského jara i celý jeho reformní program.

Kostnický koncil si většina Čechů spojuje jen s postavou Mistra Jana Husa, případně s osobou Jeronýma Pražského, který ho následoval do plamenů o necelý rok později. Koncil však trval déle – od podzimu 1414 do konce dubna 1418 – a řešil širší spektrum problémů než jen případ českého „kacíře“. Jednu jeho pozdní epizodu lze označit dokonce za ukrajinskou.

Mezi lety 3000 – 2000 před naším letopočtem expandovaly protoindoevropské kmeny při hledání nových pastvin směrem na západ a na sever. Nevstupovaly ovšem na liduprázdná území. Střetávaly se s populacemi usedlých zemědělců, kteří stále žili podle zvyklostí doby eneolitické. Hlavním zdrojem obživy byla obilná pole, dobytek byl především platidlem a znakem bohatství, většina nástrojů se ještě vyráběla z kamene a kov byl stále ještě vzácný. Noví příchozí byli evidentně bohatší (měli mnohem více dobytka), technicky vyspělejší (vlastnili bronzové zbraně) a organizovanější (pohlavár-patron měl k dispozici houf oddaných klientů). Budili nepochybně strach, ale i závist.

Vývoj na ukrajinském území charakterizovala počátkem roku 1918 značná dramatičnost a spád. Nezávislost Ukrajinské lidové republiky na Rusku, vyhlášená Čtvrtým universálem, byla v následujících dvou týdnech ohrožena postupem bolševických vojsk na Kyjev, jehož obrana nebyla zajištěna dostatečnou měrou.

Velká část historických článků na těchto stránkách se obírá střídavě událostmi z let 1918 a 1968. Nechceme sice být zajatci těchto dvou výrazných jubileí, upozornění na zdánlivě zcela vzdálené osobnosti a děje však mnohdy evokuje současnou ukrajinskou situaci i rozdíly, které ji charakterizují ve srovnání s časově vzdálenými obdobími…