Historie

Příslušníci kteréhokoli národa vyhledávají při pohledu do jeho minulosti spíše světlé, úspěšné či vítězné okamžiky – tak je tomu i v ukrajinském prostředí. Nezbytnou součástí reflexe vlastních dějin ale musí být i vnímání negativních historických zlomů a porážek. Jedna z nich je v ukrajinských dějinách spojena s nepříliš známou řekou Zbruč.

Znalost historie jiného národa, než toho vlastního, může mít různý rozměr a zabarvení. Platí to samozřejmě také v případě českého vztahu k Ukrajincům. V minulosti i dnes se často stávalo, že skutečné poznání bylo nahrazováno fantastickými domněnkami a představami. Můžeme si to připomenout také v souvislosti s letošním 8. listopadem, kdy se vzpomínalo 400. výročí bitvy na Bílé hoře.

Ještě za mého mládí byla germánská epocha našich dějin prezentována asi tímto způsobem: Až do přelomu letopočtu u nás kvetla keltská kultura, ale pak přišli zlí Markomani vedení Marobudem, vyhnali hodné Kelty a usadili se v Čechách, zatímco jejich příbuzní Kvádové obsadili Moravu (odkud a kdy přišli Kvádové, se neřeší). Dvacet let nato byl Marobud potupně vyhnán, pak ještě vládl na Moravě nějaký „rex Quadis datus“ a potom je tu jen sem tam nějaká germánská zemljanka až do 6. století, kdy dorazili Slované. V rámci světových dějin jsme se ještě učili o jakýchsi Ostrogótech a Vizigótech, kteří spolu s Huny přitrhli od východu k hranicím římského impéria a nakonec je zničili. Ve skutečnosti tato germánská epizoda, skrytá pod názvem „doba římská“ a „doba stěhování národů“, trvala asi půl tisíciletí a věci byly, jak už to bývá, mnohem složitější. A taky zajímavější.

Ve sváteční den 28. října vznikl z dosud neznámých příčin požár, který vážně poškodil zajímavou, byť nikoli původní pražskou památku. Dřevěný chrám sv. Michala vznikl na území dnešní Zakarpatské oblasti a patřil do skupiny šesti podobných památek, které v meziválečné době „přesídlily“ z nejvýchodnější části republiky do Čech a na Moravu.

Jedna z našich čtenářek napsala vzpomínku na rozhovor s Ukrajincem, který se uskutečnil před dvěma lety, v srpnu 2018. Podobně uvažujících Viktorů se jistě najde v Ukrajině víc a jsou možná i mezi lidmi, kteří přesídlili z Ukrajiny do České republiky: je dobré o tom vědět. Text otiskujeme jako připomínku 52. sovětské okupace Československa.

Keltové v Ukrajině? Kelty si většinou spojujeme se západní a střední Evropou a rádi slýcháme, že jádro jejich etnogeneze patrně zahrnovalo i naše území. Jsme hrdi na to, že naše země nese hrdý název Boiohaemum, země Bójů; někteří si možná ještě vzpomenou, že na Slovensku žili nějací Kotinové, po kterých jsou pojmenovány Košice.

Míra povědomí o životě a díle Mychajla Drahomanova (1841–1895) zůstává v současné Ukrajině poněkud ve stínu známosti a popularity jiných osobností. V dějinách Ukrajiny a ukrajinského myšlení zaujímá přitom Drahomanov pevné místo někde na půl cesty mezi pokolením Tarase Ševčenka a generací Hruševského, Vynnyčenka a Petljury. Od smrti M. Drahomanova nás dělí v těchto dnech 125 let.

Vojáci z Ukrajiny se probojovali na jaře roku 1945 na dnešní území české republiky v ještě jedné ozbrojené formaci, která postupovala po boku sovětské armády. V exilovém československém vojsku, vytvářeném od roku 1942 v SSSR, se ve velkém rozsahu a zprvu daleko více než Češi a Slováci uplatnili vojáci z meziválečné Podkarpatské Rusi.

Naposledy jsme tu psali o zastoupení Ukrajinců ve dvou vojenských formacích, které se pohybovaly koncem druhé světové války územím Čech. V Ruské osvobozenecké armádě byli Ukrajinci zastoupeni dost výrazně a zjevně také oni zasáhli do pražského dění po 5. květnu 1945, v posledních dnech tohoto ničivého konfliktu.

Hlavní období jubilejních vzpomínek na květen roku 1945 už skončilo. V závěru bilančního měsíce se vracíme k zapomenutému česko-ukrajinskému aspektu tehdejších událostí. Volně tak navážeme na předcházející třídílné vyprávění o hromadném, etapovitém útěku pražských, resp. českých Ukrajinců směrem na západ, do Bavorska.