Historie

Vzpomínky na rok Pražského jara se nikdy neobejdou bez zmínek o týdeníku Literární listy, který vycházel od března do srpna jako nástupce neméně známých Literárních novin. Co znamenala v roce ´68 zkratka LL, snad ví každý pamětník. Srpnová okupace vydání týdeníku ukončila, čeští spisovatelé se s tím však nehodlali smířit.

Vzpomínat stoletého výročí počátku činnosti ukrajinské diplomatické mise v Praze až teď, před polovinou května roku 2019, je trochu zpozdilé. Příležitost k tomu byla už před čtvrt rokem, na počátku února. Vysvětlit úplné počátky činnosti tohoto nevelkého, ale důležitého úřadu však není snadné – to je důvodem našeho zdržení.

V době, kdy Ukrajinci začali usilovat o plnou míru své národní a státní svébytnosti, bylo potřeba rozšířit povědomí o Ukrajině v bližším i vzdálenějším světě. Platilo to stejně uprostřed Evropy, jako na jiných kontinentech. Mnohde, např. v severní Americe, mohly tuto snahu podpořit ukrajinské vystěhovalecké komunity.

V prvních staletích našeho letopočtu indoíránská etnika, označovaná souhrnně jako „skytsko-sarmatské kmeny“ expandovala z Černomoří do lesostepní oblasti mezi středním Dněpru a Dněstrem, kde probíhala etnogeneze Slovanů. Gótský historik Jordanes hovoří v souvislosti se Slovany o kmenech Sklavinů a Antů, přičemž Antové jsou dnes považováni za íránské etnikum z jihozápadní Ukrajiny, které se časem poslovanštilo. Část historiků zastává názor o íránském původu Chorvatů a Doudlebů. Íránské kmeny na jedné straně převzaly od Slovanů jazyk, na druhé straně předaly Slovanům řadu svých zvyků a náboženských představ.

Během tří měsíců, následujících po smrti a pohřbu Jana Palacha, byli stoupenci reformního hnutí v Československu zatlačeni do defenzivy. Naposledy se odpor proti okupaci Československa projevil při hokejových demonstracích v Praze i jiných městech na konci března 1969. Brzy nato následovalo sesazení Alexandra Dubčeka z nejvyšší stranické funkce. Dalekosáhlé důsledky těchto událostí neuměl tehdy nikdo odhadnout.

Řeckokatolický kněz, pedagog a publicista Msgre Avgustyn Vološyn (Augustin Vološin) je postavou, která náleží, byť ne stejnou měrou, do českých, československých i ukrajinských dějin, ale i do dějin své užší vlasti, která za jeho života vystřídala nemalou řádku jmen. Přitom ji Ivan Olbracht označil za „zemi beze jména“.

Druhý kolektivně pojatý protestní dopis, který charakterizuje ukrajinský rok 1968, vznikl o něco později než protest kyjevský. Už svým názvem je spjat s jedním z největších měst Ukrajiny, Dnipropetrovskem, dnes zvaným prostě Dnipro. Připomínka komunisty Petrovského ze jména města zmizela v rámci dekomunizace.

Dny kolem pověstných březnových id nemají v českých dějinách dobrou pověst – trvá to už osmdesát let. Náhlý zánik československé státnosti na samém konci zimy, která následovala po 20. výročí vzniku Československa, jakoby předpověděl, že společný státní život Čechů a Slováků nebude trvale možný.

V loňském roce jsme nestačili upozornit na vše podstatné, co se na území Ukrajiny v roce 1968 stalo a co bylo tak či onak spjato s děním v tehdejším Československu. Vracím se proto v tomto a příštím pokračování do roku jedinečného Pražského jara a upozorním na dva tehdy vzniklé, kolektivně podepsané protestní dopisy.