Časopis Porohy mezi vltavskými prahy či peřejemi

Možná naposledy se vracíme k tématu, které zde bylo v minulých letech probíráno v kratším cyklu příspěvků. V r. 1993, po zániku zprvu Sovětského svazu a pak i Československa, se dotvářely nově formované, mnohostranné česko-ukrajinské vztahy. V předchozích desetiletích byly méně zřetelné – ztrácely se ve stínu vztahů československo-sovětských.

V roce 1993 bylo už všechno jinak. Od léta předchozího roku působil v Praze první ukrajinský velvyslanec a zároveň se zde pokoušely rozvinout bohatší činnost už dříve založené spolky českých Ukrajinců i ukrajinistů. Třicet let existence mají za sebou také Porohy – první ukrajinský časopis, který začal v Praze vycházet po zhruba půlstoleté přestávce.

Za první republiky byla v Praze vydávána řada takových časopisů, německá okupace Čech a Moravy však způsobila jejich zánik – koncem r. 1943 bylo zastaveno vydávání časopisů Nastup a Probojem. Po osvobození Čech a Moravy a prosazení sovětského vlivu v Československu už vycházel jen krátce prosovětsky orientovaný rusko-ukrajinský časopis Naš puť – Naš šljach. Po jeho zastavení si mohli čeští Ukrajinci o nějakém svém periodiku nechat jen snít.

Teprve počátkem 90. let bylo možno navázat na přetrženou nit. Pokusilo se o to tehdy ještě mladé Sdružení Ukrajinců v České republice. Nejprve, v r. 1992, vydalo na zkoušku svůj informační věstník. Postupně však převládla snaha o založení velkoryseji pojatého periodika. Rozsah sil a financí umožnil vznik kulturně-politického čtvrtletníku vydávaného radou uvedeného spolku.

Název, poukazující na slavné dněperské prahy (porohy) navrhla tehdejší ukrajinská aktivistka Lydia Rajčincová. Ušel nám fakt, že ukrajinský časopis téhož jména vycházel v 50. letech 20. století v Argentině, ale nebylo to nijak podstatné. V Praze ostatně působilo koncem 30. let nakladatelství Dniprovi porohy. Symbol říčních prahů (peřejí) a s nimi spojené kozácké tradice prostě přitahoval…

Úvodní dvojčíslo pražských Porohů bohužel nemám k dispozici – vydáno bylo počátkem července 1993. Rozsah dalších čísel činil 48 resp. 36 stran a časopis byl vybaven křídovou obálkou a řadou černobílých ne vždy dokonalých ilustrací. Jeho vytištění zajistila firma TYPO Kolín (ve spolupráci s J+M Čáslav), náklad byl ve čtvrtém čísle uveden ve výši 800 výtisků. Poměrně pestrý vzhled a charakter časopisu lze popsat na základě čísel, vydaných na podzim a počátkem zimy roku 1993.

Největší podíl na tváři nového časopisu měli šéfredaktor Pavlo Balkovskyj, mladý novinář z Ukrajiny, i jeho zástupkyně, výše uvedená L. Rajčincová, kterým náležely úvodníky. Část materiálů pro časopis museli přebírat z časopisů vydávaných na Ukrajině (i když některé tamní texty byly napsány pro Porohy) nebo z jiných periodik tehdejší ukrajinské diaspory. Jen menší část příspěvků připravili čeští Ukrajinci. Je škoda, že se tehdy nepodařilo navázat dělné kontakty s odborníky z České asociace ukrajinistů, kteří by mohli obsah časopisu obohatit.

Pro historika je zajímavá Kronika Sdružení Ukrajinců, která mapovala nejen život této organizace, ale zčásti také ukrajinského velvyslanectví v Praze. Sdružení mělo tehdy kromě pražského ústředí i regionální organizaci v Ostravě, kde začal vycházet skromnější věstník nazvaný (v překladu) Hlas Ukrajinců severní Moravy. O vytvoření dalšího centra spolkového života se tehdy pokoušeli i Ukrajinci v Karlových Varech.

Nejpodstatnější a nejviditelnější akce však byly pochopitelně organizovány v Praze. V Památníku národního písemnictví na Strahově se z iniciativy ukrajinského velvyslanectví uskutečnila výstava „Humanisté, které potřeboval národ“, věnovaná památce T. G. Masaryka a I. Franka – do Porohů o ní napsal pracovník velvyslanectví v Praze Oleksandr Medovnykov.

O něco později hostilo pražské Karolinum, rovněž díky snaze velvyslance Romana Lubkivského, konferenci o pověstném hladomoru (Holodomoru), který ničil sovětskou Ukrajinu v r. 1933. Na této akci promluvili kromě velvyslance i rektor Karlova vysokého učení Radim Palouš, předseda českého parlamentu Milan Uhde a přední ukrajinští historikové S. Kulčyckyj a H. Kasjanov. Porohy uveřejnily i blok materiálů o Holodomoru. Miliónů obětí tohoto zločinu nepřestali čeští Ukrajinci vzpomínat ani v dalších letech.

Porohy sledovaly také důležité události z oblasti mezistátních česko-ukrajinských vztahů, např. vzájemné návštěvy parlamentních delegací. Na počátku června 1993 pobývala v Kyjevě skupina českých poslanců vedená Milanem Uhdem (jeho kyjevský projev byl v Porozích otištěn) a na konci listopadu 1993 následovala návštěva ukrajinských poslanců v Praze. Tuto delegaci tehdy vedl předseda parlamentu, historik Ivan Pljušč a také o jeho dojmech bylo možno v Porozích číst.

Časopis otiskl rovněž rozhovor s tehdejším českým velvyslancem v Kyjevě, Pavlem Mášou, a reagoval příspěvkem svého šéfredaktora na tehdejší složitou politicko-hospodářskou situaci v ukrajinském státě. Ten se v té době potýkal s těžkými problémy a postupně směřoval k téměř souběžným předčasným volbám parlamentu i prezidenta. Porohy se snažily propagovat podporu ne(post)komunistických stran, které by zajistily co největší míru ukrajinské nezávislosti.

Vydavatelé časopisu se pokusili zajistit „novorozenci“ hned po vydání prvního dvojčísla co nejširší publicitu v celém ukrajinském světě. Část obsahu tudíž zaplnily pozdravy poslané novému časopisu z Ukrajiny (např. spisovatelem Olesem Hončarem, literárním vědcem a publicistou Ivanem Dzjubou či básníkem Dmytrem Pavlyčkem) nebo z ukrajinské diaspory. Do časopisu byl převzat i rozhovor se synem ukrajinského velvyslance, tehdy osmnáctiletým Danylem Lubkivským, který v Praze krátce studoval na Karlově univerzitě. Později byl po nějaký čas ukrajinským viceministrem zahraničí a dnes působí jako ředitel Kyjevského bezpečnostního fóra.

Prostor v časopise byl poskytnut také pozdravům a příspěvkům čtenářů časopisu, mezi kterými byl také určitý počet pamětníků meziválečných časů. Porohy uveřejnily krátký příspěvek jednoho z nejstarších českých Ukrajinců, Ing. Ilariona (Hryhorije) Kukšyna (1896–1993), odchovance Ukrajinské hospodářské akademie v Poděbradech, krátce nato pak bohužel následoval jeho nekrolog. Jiný charakter měla informace o jedné z prvních výstav, na které se představili ukrajinští výtvarníci a výtvarnice tvořící v Čechách – byli to Natalija Matvijenko, Larysa Olševska a Petro i Natalija Kyjanycovi.

Časopis se také snažil propagovat poskytování hmotné pomoci zasílané už tehdy z České republiky na Ukrajinu. Otiskl také výzvu k zasílání prostředků na pořízení budovy pro ukrajinské velvyslanectví, které si tehdy muselo pronajímat prostory v centru Prahy, v ulici Na příkopě č. 6. Časopis dále propagoval tehdejší ukrajinské relace vysílané na pražské rozhlasové stanici Regina, ale i národnostní vysílání studia Slovenského rozhlasu v Prešově. Informoval rovněž o tehdy připravovaném dvousvazkovém ukrajinsko-českém slovníku nebo o Krymské svitlyci – ukrajinském časopisu vydávaném tehdy v Krymu.

Určitou pozornost věnovaly Porohy také událostem ukrajinského církevního a náboženského života, lidovým etnografickým tradicím (zejména vánočním), činnosti Ukrajinců v různých zemích světa a aktivitám jejich nadstavbové organizace, Světového kongresu svobodných Ukrajinců.

Dnes je nesporné, že v době, kdy začali čeští Ukrajinci tak trochu na koleně tvořit svůj nový časopis, nemohli dosáhnout výrazně lepšího výsledku. Porohy se rozvíjely i v dalších letech a dnes jsou měsíčníkem Ukrajinské iniciativy v České republice. Porohy redigované nyní Oleksou Livinským reprezentují ve městě s už dávno regulovanými vltavskými peřejemi spolu s měsíčníkem Ukrajinskyj žurnal současnou tvář ukrajinsko-české žurnalistiky.

(boz)