Roman Lubkivskyj a začátky ukrajinského velvyslanectví v Praze

Cyklus Návraty do roku 1991 jste mohli sledovat v druhé polovině minulého roku. Snažil jsem se prostřednictvím sedmi textů ukázat problémy, před kterými stáli čeští Ukrajinci a ukrajinisté na počátku devadesátých let předchozího století. Jednalo se o dobu, kdy se rodila nezávislá Ukrajina a kdy Československo začalo vnímat tuto situaci i potřebu navázání diplomatických vztahů s novým státem.

Naposledy jsem zde popsal situaci po ukrajinském referendu z 1. prosince 1991, které urychlilo definitivní rozpad Sovětského svazu. Československý konzulát v Kyjevě, který existoval už od konce padesátých let 20. století, se poměrně snadno přeměnil v plnohodnotný zastupitelský úřad Československa, složitější však byla situace s ukrajinským zastoupením v Praze.

Logickým řešením by tehdy bylo rozdělení velvyslanectví SSSR v Praze i jeho majetku mezi patnáct dílčích úřadů, které by tak úřad sídlící v bubenečské „sovětské Pečkárně“ nahradily. Chtějte však dostat něco od vyznavačů hesla „moskali zabrali“! Každý ze čtrnácti neruských nástupnických států musel zajištění své diplomatické přítomnosti v Československu začínat od nuly – sehnat si vhodnou prostoru v Praze a samozřejmě také získat zdroje pro finanční provoz nového úřadu.

Tyto úkoly musela zajistit také Ukrajina. Specifický problém přitom v Praze představovalo personální obsazení chystaného zastupitelského úřadu. Sovětská Ukrajina sice disponovala od r. 1944 vlastním, značně nedomrlým ministerstvem zahraničí a byla zastoupena v OSN, UNESC-u a některých jiných mezinárodních organizacích, neměla však připravené diplomatické kádry nezbytné pro urychlené a souběžné založení několika desítek velvyslanectví v různých světových zemích.

Na sovětské ambasádě v Praze byli kromě Rusů zastoupeni i představitelé některých dalších „sovětských národů“, mezi nimi také Ukrajinci. Nejméně dva z nich projevili zájem pracovat na uvažovaném zastupitelském úřadě svého nového státu. Zvláště jistý pan Moroz si brousil zuby na místo ukrajinského velvyslance. Skoro určitě by nebyl tím nejlepším řešením a k takovému závěru dospěli i v Kyjevě.

V budoucnu jistě bude zjištěno, jak probíhal v ukrajinské metropoli výběr možných kandidátů. Důležité je, že volba se zastavila na básníkovi, překladateli, publicistovi a tehdy i parlamentním poslanci Romanovi Lubkivském. Rodáku ze západoukrajinského venkova, který působil převážně ve Lvově, bylo tehdy jednapadesát a měl za sebou poměrně úspěšnou kariéru. Vydal od 60. let řadu básnických sbírek, překladových i jiných knih a stal se také funkcionářem ve spisovatelské organizaci Lvovské oblasti.

Nelze zatajit, že v pozdním Sovětském svazu, před nástupem Gorbačova, vyžadovalo takové postavení tak trochu hroší kůži a značnou schopnost ke kompromisům. Roman Lubkivskyj nepatřil v době brežněvismu mezi disidenty, v druhé polovině 80. let však dal průchod svým dlouhodobě skrývaným názorům a sympatiím. Stal se rychle jednou z tváří ukrajinského hnutí usilujícího o nezávislost země. Příznačný byl např. jeho projev v ukrajinském parlamentu, kde vítal 16. července 1990 deklaraci o suverenitě tehdy ještě sovětské Ukrajiny.

Určitá míra znalosti češtiny i slovenštiny a povědomí o kulturních tradicích obou uvedených národů byly dalším důvodem, který Lubkivského předurčil do nového úřadu. Přesné datum jeho jmenování velvyslancem v tehdejší České a Slovenské federativní republice sice neznám, ale už 13. července 1992 se zmínila některá česká media o rozhovoru nového velvyslance pro ukrajinské parlamentní noviny Holos Ukrajiny. V něm už mohl dát průchod některým svým názorům na otázky vzájemných vztahů Ukrajiny s Československem.

Brzy poté se Lubkivskyj přesunul i s chotí do Prahy, kam později přijeli také oba jeho synové. Počátek diplomatických aktivit Romana Lublivského připadl na 20. července 1992, kdy byl oficiálně přijat dosluhujícím prezidentem Václavem Havlem, který už předtím ohlásil svou rezignaci. V uvedený den se rozloučil s členy diplomatického sboru v Praze, paradoxně ale také přijal na poslední nástupní audienci tři nové velvyslance – představitele USA, Indie a Ukrajiny. Bezprostředně poté vznikla zajímavá báseň Romana Lubkivského připomínající s viditelným vzrušením tuto událost.

Velvyslanec Lublivskyj začínal jako diplomatický reprezentant zprvu ještě v jednotném Československu a po jeho rozdělení působil jak v České republice, tak krátce a na dálku i v republice Slovenské. O velvyslance i jeho názory se postupně začali zajímat čeští novináři. První rozhovor si kupodivu zajistilo tehdejší ještě Rudé právo 25. srpna 1992. Titulek „Územní požadavky na Zakarpatsko jsou nepodložené“ naznačuje, jakým otázkám musel při této i jiných příležitostech čelit. Hovory o uvedené otázce byly v době, kdy už Československo směřovalo k rozpadu na dva státy, značně nesmyslné. Tuto skutečnost potvrdilo i časově předcházející setkání Lubkivského s českým premiérem Václavem Klausem ze 14. srpna.

Přesto se Lubkivskyj dočkal nakvašené reakce na své názory týkající se zakarpatského regionu od známého rusínofila Jaromíra Hořce, kterému dal prostor pro tyto názory jinak seriózní deník Lidová demokracie. Hořec ostatně počátkem července uveřejnil v tomtéž listu rozhovor s představitelem politického rusínismu v Zakarpatské oblasti, I. Turjanicou. Racionálně uvažující novináři dali však postupně přednost jiným otázkám a tématům.

Po letních prázdninách navázal Roman Lubkivskyj kontakt s tehdy jedinou organizací českých Ukrajinců, Sdružením Ukrajinců v České republice. Pomohli jsme na podzim zorganizovat jeho první tiskovou konferenci určenou pro české novináře a měl jsem tehdy čest při ní tlumočit. Specifickou kapitolu představovaly velvyslancovy představy o prezentaci Ukrajiny na různých menších výstavách a kulturních akcích. Postupně na řadu z nich došlo.

Nemohu však pominout vzpomínku na to, v jak těžkých podmínkách musel nový velvyslanec zprvu pracovat. Jak už bylo naznačeno, ruské velvyslanectví přejalo všechny objekty, které v Praze využívali sovětští diplomati i „diplomati“. Ukrajinskému velvyslanci nezbylo nic jiného než usadit se v malém bytu v části Bubenče, kterou za normalizace zohyzdila výstavba nových sovětských objektů. Někde tam jsem tehdy náhodou potkal Romana Lubkivského i jeho paní, obtížené taškami s nákupem pro nejbližší dny.

Měl jsem pak možnost spatřit také onen byt – v paměti mi zůstal jako dost tmavý a těžko slučitelný s představou působiště diplomata a tím spíše velvyslance. Právě tam se ovšem po nějakou dobu nouzově úřadovalo do chvíle, než velvyslanectví mohlo najmout prostory v ulici Na příkopě. Tam už působilo v poněkud normálnějších podmínkách několik ukrajinských diplomatů, ale to bylo později. Snad dojde časem i na několik vzpomínek z této doby…

Z funkce velvyslance byl Roman Lubkivskyj odvolán na jaře r. 1995. V Bubenči byla už tehdy připravena opravená budova, která zajistila podstatě lepší podmínky pro fungování ukrajinského zastupitelského úřadu. Roman Lubkivskyj už nemohl být při jejím otevření. Jeho působení v Praze po necelých třech letech skončilo. V každém případě představovalo významnou kapitolu v dějinách nových vztahů, které se začaly rozvíjet mezi českým a ukrajinským státem.

(boz)