Červenec 2019

Léto u Sázavy bylo pro nás děti příležitostí k poznávání. Nesloužilo k němu ani tak těch pár přivezených učebnic, i když se do nich občas nahlédlo. Daleko víc nás ovlivňovala příroda, která byla všude kolem – na loukách, v lesích i řece. Četli jsme v téhle knize každodenně a získávali poznatky a zkušenosti k nezaplacení.

Jméno Karel Gott znám odjakživa. V malém domku na okraji ukrajinského městečka Šepetivka, kde mne vychovávala má česká babička, jsme měli mimo jiné černou vinylovou desku Karla Gotta a zarámované časopisecké foto „zlatého slavíka“. Milovala jsem písničku „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?“, kterou nazpíval v pohádce Tři oříšky pro Popelku.

Druhá letní etuda se týká pátrání po ptačím slovníku. Ještě na sklonku svých dní vzpomínala autorka na to, jak jí oslovovalo všechno švitoření, které zaznívalo v okolí rodinné chatky od rána po setmění. Zdá se, že mu někdy šlo docela porozumět a o tom bude ještě jeden, a to příští text. Dnes si přečteme o troufalosti jednoho opeřence a zauvažujeme s autorkou, jak na ni reagovat.

Ještě necelé dva týdny, do konce července, lze navštívit malou výstavu obrazů jedné z ukrajinských výtvarnic, které se usadily v Praze. Najdete ji v areálu pražského emauzského kláštera v malé místnosti kousek za hlavním vchodem a nese název Dar domova. Obrazů Natalie Matvijenko se tam vešlo jen jedenáct, stojí však za to si za nimi zajít.

Ukrajinský literární časopis Duklja, který vychází ve slovenském Prešově už skoro sedmdesát let, uveřejnil v roce 1967 soubor šesti krátkých próz. Autorka nepocházela ze severovýchodního Slovenska neboli Prjašivščyny, nýbrž z Prahy. To bylo v té době neobvyklé, protože po roce 1945 se v Praze ukrajinská kultura přestala téměř rozvíjet.