Oděsa 2021

Náš odeský cyklus pokračuje, přestože jsme začali psát nové roční datum. Vzpomínky na letní návštěvu metropole ukrajinského Černomoří zůstávají živé a aspoň něco z nich bych rád sdílel s našimi čtenáři. Po úvodní procházce odeským centrem se dnes zaměřím na vyprávění o několika výrazných městských chrámech. Navštěvovali jsme je v rámci výprav do města, aniž bychom měli šanci dosáhnout úplnosti.

Trvalo dost dlouho, než jsem se ve svých popisech propracoval z letiště přes „náš“ hotel, blízkou pláž i Ševčenkův park do samotného centra Odesy. Právě tato část města dnes přichází na řadu. Sem určitě zamíří každý návštěvník města a je jenom na něm, čemu všemu bude věnovat pozornost. Omezím se na několik zobecňujících a shrnujících poznámek, protože tato část cyklu určitě není poslední.

Je čas konečně se přiblížit z „našeho“ lermontovovského hotelu k centru města. Brzy jsme se přesvědčili, že není problémem absolvovat příslušný přesun pěšky. Jednou z možností je vydat se jednou z ulic rovnoběžných s linií moře a v pravou chvíli zahnout v pravém úhlu. Putovat lze ale také ve stínu stromů většího městského parku, kterým do centra rovněž dorazíte.

Lermontovská ulička, o které jsem už něco napsal, se pro nás stala východiskem dvou možných cest – jednu či druhou jsme počátkem srpna denně nastupovali. Směrem od hotelu doprava jsme se vydávali k centru města. Pokud jsme zabočili doleva, dalo se dojít jenom k moři. Sestup k němu i výstup trvaly něco mezi deseti a patnácti minutami.

O ukrajinštině a ruštině v Oděse jsem už na webu My a Ukrajina psal. To bylo v roce 2017. Rád bych se po čtyřech letech, během nichž v roce 2019, mimo jiné vstoupil v platnost i zákon „O zajištění fungování ukrajinského jazyka jako státního“, podělil nejen se svými dojmy, ale i svým pohledem na věc. Uvědomuji si, že tím nejspíš opět vyvolám vlnu emocí a možná i spustím lehce vášnivou diskusi. Historici a jazykovědci nechť mi prominou, ale názorové rozpolcení a místy až nesmiřitelná náruživost, s jakou někteří prosazují svůj pohled na věc, mi tak nějak připomínají naše národní obrození.

Na půldruhého týdne jsme se stali obyvateli Pereulku či Provulku Lermontova a právě jemu je věnováno dnešní povídání. Je to ulička opravdu nevelká, ale přesto je o čem psát. Dívali jsme se na ni z hotelového okna každé ráno – skoro vždy už ve chvílích, kdy se začínalo hlásit obvyklé horko. Jen jednou jsme za oknem zastihli deštivé ráno, ale ani tehdy nepřestala naše ulička působit sympaticky.

Do starověkých a středověkých měst se vstupovalo branami. Odesa patří díky svému pozdnímu vzniku k lokalitám, které se od samého počátku bez hradeb i bran obešly: tyto stavební prvky už tehdy ztratily původní účel. Slovo „brána“ tu tedy užívám čistě symbolicky. A pro nás se takovou branou stalo místní mezinárodní letiště.

Málokdo z nás, vnitrozemců, odolá při pobytu u moře jedné zvláštní výzvě. Mám na mysli hledání nebo přímo sbírání mušliček. Takovou činností se ve volných chvílích zabývají nejen děti, ale i zcela dospělí lidé – vždyť mušličky jsou asi nejdokonalejším zhmotněním hezkých vzpomínek na moře. Vracejí nás na jeho břehy aspoň na chvilku i po letech…

Po loňském debaklu způsobeném pandemií jsme letos do Oděsy vyrazili a užili si dvanáct velmi zajímavých dní naplněných koupáním, obhlížením památek a muzeí, zkoumáním města i návštěvou slavného divadla a dvěma výlety do okolí. Se svými dojmy se chceme my, účastníci z okruhu redakce tohoto webu, rozdělit s vámi, čtenáři a přáteli.

Třetí velkou expedici do Oděsy jsme začali plánovat už koncem roku 2019. Kromě šéfredaktora My a Ukrajina Bohdana a jeho ženy, tvořily výpravu ještě moje tehdy sedmiletá vnučka Samanta, moje nejmladší dcera Dáda, její teta, no a já coby organizátor a průvodce amatér v jedné osobě. Odlet byl stanovený na 4. srpna 2020, letenky koupené a záloha za hotel zaplacená. Pobýt jsme měli třináct dní. Jenže pak přišel covid a všechno bylo jinak.