Odesa 2021 (5). Mušličky III. Lermontovská ulička

Na půldruhého týdne jsme se stali obyvateli Pereulku či Provulku Lermontova a právě jemu je věnováno dnešní povídání. Je to ulička opravdu nevelká, ale přesto je o čem psát. Dívali jsme se na ni z hotelového okna každé ráno – skoro vždy už ve chvílích, kdy se začínalo hlásit obvyklé horko. Jen jednou jsme za oknem zastihli deštivé ráno, ale ani tehdy nepřestala naše ulička působit sympaticky.

Zástavba v této části okolí nejužšího centra Odesy začala vznikat někdy na přelomu 19. a 20. století. Nová ulička získala jméno po výrazném Puškinově souputníkovi, Michailu Jurjeviči Lermontovovi (1814–1841), snad při oslavách sta let od jeho narození, tedy v roce 1914. Za všech pozdějších politických a vojenských převratů a režimů zůstalo její jméno zachováno – na rozdíl od mnoha jiných a významnějších ulic. Lermontov zjevně nevadil nikomu.

Slavný ruský romantik přitom v Odese na rozdíl od Puškina zřejmě nikdy nebyl a nemá tu tedy pomník, kterých je ve městě víc než dost. Pocta Lermontovovi se tak soustředila do malé, v pravém úhlu zalomené uličky, ve které stojí z obou stran maximálně patnáct domů – zdaleka ne vždy původních. K těm novým patří náš hotel Lermontovskij, proti kterému se týčila neméně moderní budova nesoucí jistě ne náhodou jméno „Maskarad“ – připomínáno je tak Lermontovovo drama.

Aby toho nebylo dost, nachází se na zalomení ulice velký sanatorijní objekt – byl to kdysi podle jména také Lermontovskij sanatorij, opatřený velkou zahradou a obracející se zadním křídlem a zdí už směrem k moři. Dnes patří areál ukrajinskému ministerstvu obrany a slouží pro léčebně-rekreační účely vojenským i civilním zájemcům. Jeho léčebné vybavení patří, soudě dle filmových záběrů, spíše do muzea, zřejmě však plní svůj účel dodnes. Přesvědčte se sami: <https://dumskaya.net/news/peredannyy-voennym-byvshiy-sanatoriy-lermontovsk-101362/>.

K Lermontovovi má aspoň symbolický vztah také gruzínská restaurace Čača, umístěná v sousedství hotelu. Lermontov byl v Gruzii na konci roku 1837, Puškin o osm let dříve. Oba tvůrce tamní hornatá krajina, její obyvatelé a kultura nadchly. Oba autoři tak kromě jiného tvoří jednu ze spojnic této statečné kavkazské země s Odesou, ležící na druhé straně Černého moře. Zaujaly nás reprodukce historických kreseb na zdi zahrady, která restauraci obklopuje, které nepochybně s gruzínskými reáliemi souvisejí.

Ale vraťme se do uličky – k zalomení „pereulku“. Proti už zmíněnému sanatoriu se tyčí docela mohutná stavba, která kdysi patřila ukrajinské akademii věd. V dobách celkem nedávných tam sídlil běloruský konzulát, dnes zde úřadují představitelé právnické branže. Na protějším chodníku se řadila každodenně fronta trpělivě čekajících zákazníků, kteří měli k dispozici pro své papíry podlouhlý stoleček – původně jsme si mysleli, že je určen k popíjení. Adepty vstupu do budovy sleduje z protějšího chodníku ostřížím zrakem postarší vrátný, regulující pohyb fronty. Byl to pro nás zjev nepochybně přesvědčený o své důležitosti, ne-li nezbytnosti.

Nás tato budova zaujala dvěma pamětními deskami, umístěnými z různých stran a opatřenými stejným textem. Připomíná, že zde v letech kolem říjnové revoluce a války za svobodu Ukrajiny a zároveň ruské války občanské bydlel historik Antonij Florovskij. Tento rusky a později i česky píšící autor našel v meziválečné době útočiště v Praze. Přednášel dokonce na Karlově univerzitě a napsal řadu prací o česko-východoslovanských vztazích. Můžeme ho tedy počítat přes jeho nepříliš vstřícný přístup k ukrajinské otázce aspoň zčásti za předchůdce snah, které sledují i naše stránky.

Tím by byl výčet pozoruhodností, které jsme v uličce zaznamenali, téměř u konce. Zmínit je však třeba ještě to, že Lermontovovská ulička kousek za svým zalomením náhle nepříliš logicky končí. Je přepažena zdí, před níž roste pár stromů. Najednou byste mohli mít dojem, že stojíte u maličké kopie zdi, která kdysi dělila Berlín. Je to samozřejmě nesmysl, ale v každém případě pro nás zůstalo tajemstvím, co se skrývá na druhé straně té lermontovovské zdi. Snad příště, říkali jsme si také v tomto případě…

V závěru je třeba položit si otázku, čím je vlastně ulička, které jsme tu věnovali pozornost, nejdůležitější. Tím hlavním důvodem není ani hotel, ani gruzínská restaurace ba ani sanatorium. Lermontovskij pereulok je nejdůležitější tím, že představuje pro Odesany obou pohlaví a všeho věku jednu z přístupových cest k moři. O ní se však rozepíšu až příště.

(boz)