Odesa 2021 (7). Mušličky IV. Cesta dolů k moři a zase zpět

Lermontovská ulička, o které jsem už něco napsal, se pro nás stala východiskem dvou možných cest – jednu či druhou jsme počátkem srpna denně nastupovali. Směrem od hotelu doprava jsme se vydávali k centru města. Pokud jsme zabočili doleva, dalo se dojít jenom k moři. Sestup k němu i výstup trvaly něco mezi deseti a patnácti minutami.

Já ani manželka nepatříme k těm vyznavačům moře, kteří při cestě ven nechtějí a nepotřebují nic dalšího vidět. Prostě nejsme typickými plážovými turisty, což bude mít vliv na charakter tohoto vyprávění o „odeském moři“ či spíše o cestě k němu. Podrobný popis kvality pláží či jejich předností a nedostatků poskytnout nedokážeme.

Už při prvním pěším vstupu do Lermontovské uličky mne překvapilo setkání s malým hochem, který nesl či držel v ruce nafukovací plavací kruh. Tato skutečnost předpověděla, jaký je hlavní smysl existence příslušné komunikace. Ulička prostě tvoří důležitou součást cesty k moři a také od něj. Teď mohu být jistě nařčen z nepřesnosti a klamání čtenářů – minule jsem ji přece popsal jako slepou – končí poněkud tajemnou zdí, za kterou nelze dohlédnout. To je však jen část pravdy – k moři nás opravdu může dovést.

Lermontovské pereulky jsou totiž vlastně dva. Ještě než dojdeme k zmíněné zdi, zabočíme tak jako skoro všichni chodci doleva. Sledujeme pak zeď sanatoria, o kterém jsem se také zmínil. V tu chvíli už jdeme po převážně pěší spojnici, která se ještě dvakrát zalamuje v pravém úhlu a přivede nás k pozoruhodně dlouhému pásu nikterak honosných automobilových garáží. Ty jsou vlastně hlavní součástí této druhé lermontovské uličky. Prostor u nich soustavně hlídala dvojice starších pánů. Byli usazeni pod širým nebem na docela obyčejných židlích a živě spolu komunikovali – při jiné činnosti jsme je nevídali.

Garážová ulička, obývaná také mnoha toulavými kočkami a odpoledne patřičně rozžhavená, už sleduje ten správný směr k moři, až k němu ale nevede. Dojdeme totiž na konec terasy, na které je vystavěna celá pobřežní část města, a čeká nás sestup po svahu zarostlém stromy a keři rostoucími opravdu jako dříví v lese. Cestou mezi nimi je třeba překonat soustavu nepříliš udržovaných schodišť. Ta jsou proťata několika cestami a cestičkami, sledujícími v různé výšce linii pobřeží. Podobných sestupů k moři je v této části Odesy bezpočet, ale volit lze také cestu vegetací vedle schodiště. Ti, kteří chtějí dospět k moři či vystoupat od něj s kočárky, nemají ani jinou možnost.

Schody vedoucí k moři jsem několikrát počítal, ale nikdy nedospěl k jednoznačnému výsledku – je jich zhruba kolem dvou set. Při prvním sestupu po nich k moři, ještě v podvečer po našem příletu, nás doprovázela reprodukovaná hudba, podmanivě připomínající melodie Nina Rotty. Cítili jsme se trochu jako ve filmu Amarcord, ale tenhle zážitek se už později neopakoval.

Naposledy je cesta k moři proťata asfaltovanou pobřežní promenádou, která je vybavena i nezbytnými stravovacími podniky nebo stánky. Pak už poslední, dost úzké schodiště, a před námi je obecní pláž, dostupná všem zájemcům a vždy dost zaplněná. Za chvíle či hodiny strávené u moře tu nic neplatíte, nedostane se vám tudíž ani slunečníku, kabin pro odložené šatstvo, bazénku se sladkou vodou či jiných, pro někoho nezbytných služeb. Můžete si ale užívat vody a slunce dle libosti v prostoru vymezeném břehem, vzdáleným vlnolamem a molem zabíhajícím do moře a využívaným i rybáři.

Dominantou této pláže, nazývané též ruským slovem Otrada (potěšení), je tzv. Žlutý kámen, výrazné skalisko umístěné jen kousek od břehu a často pro zábavu zlézané mladšími i staršími zájemci. Další zvláštností je tzv. Ptačí pláž – koutek obecní pláže, do kterého je svedena chladná voda, přitékající do této části plážového okrsku z odeských katakomb. Její proud, padající z výše položeného betonového koryta, slouží místo sprch k opláchnutí a odsolení.

O moři zdaleka ne černém však se vyplatí napsat někdy příště. Zde se musím zmínit ještě o starobylé lanovce, která se nachází kousek od městské pláže a usnadní návrat nahoru do města. Nástup i výstup je pro „začátečníky“ trochu krkolomný a cena vskutku není lidová. Svezete se však v otevřené kabince, vyzdobené převážně dětskými obrázky (třeba z večerníčků), a pokud se posadíte ve správném směru, můžete se dívat na vzdalující se moře a na čas se s ním rozloučit.

(boz)