Politika

Trumpova naftová dohoda s Putinem může mít mnohem závažnější důsledky než pouhé zlevnění pohonných hmot. Může oslabit podporu Ukrajiny, důvěryhodnost demokratických států i schopnost Evropy čelit ruské agresi. A navíc poskytuje mimořádně účinnou munici propagandě, která se snaží ovlivňovat veřejné mínění.

V roce 1967 vyšla v Londýně kniha varšavského rodáka, emigračního publicisty Alexandra Bregmana, zajímavě nazvaná „Najlepszy sojusznik Hitlera“ (Nejlepší spojenec Hitlera). Od té doby byla vydána mnohokrát, v „lidovém“ Polsku byla samozřejmě nežádoucí. Pojednávala totiž o úzké spojenecké spolupráci hitlerovského Německa se stalinským Sovětským svazem, provozované od konce léta r. 1939 do konce jara r. 1941.

Dne 21. července nakonec přece jen došlo k zásadní změně v ukrajinské armádě. Po odvolání ministra Fedorova, které u nás bylo geniálními znalci Ukrajiny vykládáno jako Zelenského panovnická svévole, ba „výstřel do vlastní nohy“, vyletěl z funkce s prezidentským poděkováním vrchní velitel ukrajinské armády, generál Oleksandr Syrskyj (1965).

Jako vždy má člověk z té trvající záplavy zpráv smíšené pocity. Je milé, že polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski symbolicky "udělil Viktoru Orbánovi Leninův řád za jeho srdečné vztahy s ruským prezidentem Vladimirem Putinem". Je to důkaz Radkova smyslu pro legraci, ale taky doklad míry odpornosti, k níž se Orbán, Fico, Okamura atd. dnes už dopracovali.

V poslední době zaujala zájemce o dění kolem Ukrajiny zpráva o tom, že polská justice propustila na svobodu Ukrajince, o jehož zatčení a vydání do Německa prostřednictvím mezinárodního zatykače požádala německá prokuratura. Polský premiér Donald Tusk k tomu řekl, že to bylo svobodné rozhodnutí soudu. On sám by prý Ukrajince, pokud se opravdu podílel na zničení plynovodu Nord Stream, poctil vysokým vyznamenáním. Další Ukrajinec, Serhij K., byl zatčen v Itálii, kde byl s rodinou na dovolené. Toho nyní italský soud po několika kolech odvolávání přece jen do Německa vydal.

Významnou epizodou v životě Ukrajiny byly červencové události, související s přijetím dvou nových ukrajinských zákonů. Pro evropskou politickou elitu i žurnalistiku se staly na čas nejpřetřásanější novinkou ze země, která už téměř tři a půl roku vzdoruje ruskému teroru. A tento teror bohužel zcela neoficiálně a přes všechny dosavadní sankce spolufinancují v různém rozsahu některé evropské státy a firmy.

V předchozí, třetí a předposlední části tohoto cyklu profesora Jiřího Peška byly obsaženy tyto kapitoly: Logistika válčení – Chce Západ na Ukrajině opravdu vyhrát? – Moskva jako mene tekel západních státníků. Připomínáme, že celý text, který zde byl rozdělen do čtyř kapitol, byl napsán koncem června tohoto roku. Lze válku na Ukrajině zmrazit?

V předchozí části čtyřdílného článku, napsaného profesorem Jiřím Peškem koncem června, byly obsaženy tyto části: Proč (konečně) přišlo povolení střílet do Ruska – Západní hysterizace frontové situace podle ruských zpráv – Válka coby filmové drama kontra suchá ekonomie války. - Zanedlouho přineseme poslední část tohoto cyklu.

V předchozí části článku, napsaného profesorem Jiřím Peškem koncem června, byly obsaženy tyto podkapitoly: (Dílčí) zrušení zákazu střílet západními zbraněmi do Ruska – Žádosti o dovolení bránit se – Ruská válka proti civilistům a civilní infrastruktuře. Článek bude mít ještě dvě další pokračování.

Nabídli jsme zde už v minulosti řadu kratších textů o Ukrajině od českého historika prof. Jiřího Peška. Tentokrát máme k dispozici obsáhlejší, sumarizační úvahu shrnující nejdůležitější aspekty ukrajinského zápasu s Ruskem. Text byl napsán koncem června. Rozhodli jsme se rozdělit jej na čtyři části a dnes nabízíme první z nich. (red.)