Návrat ztraceného syna aneb nostalgické hledání minulosti

Demonstrace u plochého domu

Události okolo jedné ze výrazných pamětihodností Oděsy, Domu stěny, které se odehrály koncem minulého týdne, mne vrátily do současné Oděsy. Informace o nich se objevily i na facebookových stránkách My a Ukrajina. A někteří z mých kamarádů, majíce ještě v paměti květnové neštěstí z roku 2014 v tamním Domě odborů, vznesli dotaz, co že se to v Oděse zase děje. A tak jsem se rozhodl zjistit něco víc a napsat o tom trochu obšírněji.

O korupci, katakombách, církvi a hrdosti

Nejsem politik ani sociolog a psát o politice a společnosti mi nejspíš moc nepřísluší. Nicméně je nemohu opomenout. Nabudete-li při čtení následujících řádek pocitu, že se mýlím, může to klidně být pravda. Pokouším se pouze zprostředkovat názory lidí, s nimiž jsem měl možnost mluvit, a postřehy, dojmy a pocity, jichž jsem z oněch rozhovorů a v společenství, v němž jsem se pohyboval, nabyl. Nic víc, nic míň.

Nejen noční život v Oděse

Kdyby byla Oděsa opravdu živoucí bytost, asi bych o ní řekl, že je to především dáma. Mladá, poněkud sebevědomá, dost rozmarná, krapet poťouchlá a maličko zlomyslná koketka, která dokáže své návštěvníky pochopit, smát se, milovat, zlobit se, ale stejně dobře i odpouštět. Ráda se předvádí, ještě raději je obdivována. Své milované něžně hýčká, k nepřátelům umí být jízlivá. Zbožňuje život, miluje radost, volnost a krásu. Chce být krásná a chce, aby ji lidé krásnou viděli.

7 kilometr aneb oděský Tolčok

Faktem je, že Oděsa vždycky byla městem poměrně bohatým s velmi silnou střední vrstvou. Od samého počátku existence je jasně patrná snaha o svobodu a minimální závislost na režimu, a to i za komunismu, který jakékoliv excesy přímo bytostně nesnášel a potíral. Dnes je možná otázkou, o který režim jde.

Oděsa aneb hledání minulého času - doprava a osobní auta

V sedmdesátých a začátkem osmdesátých let jezdilo v Oděse výrazně méně osobních automobilů než dnes. Značnou část tvořily velmi levné taxíky, především volhy model 21 a později 24 v různém stupni rozhrkanosti a rozkladu, nicméně pohyblivé.

Oděsa aneb hledání minulého času - Kyselé jablko

V pondělí po příjezdu jsem šel navštívit rodnou školu. Vlastně jsem tam byl už v sobotu, jen jsem nešel dovnitř. Poseděl jsem na lavičce před vchodem pod stromem, který byl za mého mlada stromečkem nebo tam možná vůbec nebyl. Už se nepamatuji.

Oděsa aneb hledání minulého času - Moje alma mater

Už dlouho se odhodlávám a přemýšlím, jak kousnout do tohoto ne úplně sladkého jablka. Jsem technik a realista, i když možná trošku optimističtější, než bývá u realistů běžné. Obvykle však neočekávám ani nemožné, ani nepravděpodobné. Faktem ale je, že od návštěvy školy, která mně a mnoha mým kolegům dala skvělé vzdělání, i od předpokládaného setkání alespoň s některými spolužáky jsem si sliboval víc.

Oděsa aneb hledání minulého času - Černé moře není černé

Moře a pláže k Oděse patří. Už za dob mých studií byla vyhledávaným letoviskem. Na otázku, kolik má Oděsa obyvatel, Oděsité odpovídali rovněž otázkou, což je mimochodem místní národní zvyk: v zimě nebo v létě? V zimě má Oděsa milion obyvatel, v létě prý tři. Něco pravdy na tom bylo a nejspíš i zůstalo.
Štítky:

Oděsa aneb hledání minulého času - Poslední divočina v Evropě

Turistické průvodce označují Vilkovo jako ukrajinské Benátky. Ano, místo ulic jsou ve Vilkovu stejně jako v Benátkách kanály, tady se jim ale říká "jeryky" (ukr. "єрик", pozn. aut.). Mnohem víc by se nejen pro Vilkovo, ale pro celou oblast delty Dunaje hodilo označení poslední opravdová divočina v Evropě.

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer