Oděsa

Události okolo jedné ze výrazných pamětihodností Oděsy, Domu stěny, které se odehrály koncem minulého týdne, mne vrátily do současné Oděsy. Informace o nich se objevily i na facebookových stránkách My a Ukrajina. A někteří z mých kamarádů, majíce ještě v paměti květnové neštěstí z roku 2014 v tamním Domě odborů, vznesli dotaz, co že se to v Oděse zase děje. A tak jsem se rozhodl zjistit něco víc a napsat o tom trochu obšírněji.

Nejsem politik ani sociolog a psát o politice a společnosti mi nejspíš moc nepřísluší. Nicméně je nemohu opomenout. Nabudete-li při čtení následujících řádek pocitu, že se mýlím, může to klidně být pravda. Pokouším se pouze zprostředkovat názory lidí, s nimiž jsem měl možnost mluvit, a postřehy, dojmy a pocity, jichž jsem z oněch rozhovorů a v společenství, v němž jsem se pohyboval, nabyl. Nic víc, nic míň.

Kdyby byla Oděsa opravdu živoucí bytost, asi bych o ní řekl, že je to především dáma. Mladá, poněkud sebevědomá, dost rozmarná, krapet poťouchlá a maličko zlomyslná koketka, která dokáže své návštěvníky pochopit, smát se, milovat, zlobit se, ale stejně dobře i odpouštět. Ráda se předvádí, ještě raději je obdivována. Své milované něžně hýčká, k nepřátelům umí být jízlivá. Zbožňuje život, miluje radost, volnost a krásu. Chce být krásná a chce, aby ji lidé krásnou viděli.

Faktem je, že Oděsa vždycky byla městem poměrně bohatým s velmi silnou střední vrstvou. Od samého počátku existence je jasně patrná snaha o svobodu a minimální závislost na režimu, a to i za komunismu, který jakékoliv excesy přímo bytostně nesnášel a potíral. Dnes je možná otázkou, o který režim jde.

V sedmdesátých a začátkem osmdesátých let jezdilo v Oděse výrazně méně osobních automobilů než dnes. Značnou část tvořily velmi levné taxíky, především volhy model 21 a později 24 v různém stupni rozhrkanosti a rozkladu, nicméně pohyblivé.

Oděsu jsem procházel hlavně pěšky. Moje chytré hodinky, které snad poznají i co jsem měl dnes k snídani, mi denně napočítaly mezi devíti až dvaceti kilometry. Ale téma oděské dopravy stejně vynechat nemůžu.

V pondělí po příjezdu jsem šel navštívit rodnou školu. Vlastně jsem tam byl už v sobotu, jen jsem nešel dovnitř. Poseděl jsem na lavičce před vchodem pod stromem, který byl za mého mlada stromečkem nebo tam možná vůbec nebyl. Už se nepamatuji.

Už dlouho se odhodlávám a přemýšlím, jak kousnout do tohoto ne úplně sladkého jablka. Jsem technik a realista, i když možná trošku optimističtější, než bývá u realistů běžné. Obvykle však neočekávám ani nemožné, ani nepravděpodobné. Faktem ale je, že od návštěvy školy, která mně a mnoha mým kolegům dala skvělé vzdělání, i od předpokládaného setkání alespoň s některými spolužáky jsem si sliboval víc.

Moře a pláže k Oděse patří. Už za dob mých studií byla vyhledávaným letoviskem. Na otázku, kolik má Oděsa obyvatel, Oděsité odpovídali rovněž otázkou, což je mimochodem místní národní zvyk: v zimě nebo v létě? V zimě má Oděsa milion obyvatel, v létě prý tři. Něco pravdy na tom bylo a nejspíš i zůstalo.

Turistické průvodce označují Vilkovo jako ukrajinské Benátky. Ano, místo ulic jsou ve Vilkovu stejně jako v Benátkách kanály, tady se jim ale říká "jeryky" (ukr. "єрик", pozn. aut.). Mnohem víc by se nejen pro Vilkovo, ale pro celou oblast delty Dunaje hodilo označení poslední opravdová divočina v Evropě.