Oděsa aneb hledání minulého času - Černé moře není černé

Černé moře není černé

Moře a pláže k Oděse patří. Už za dob mých studií byla vyhledávaným letoviskem. Na otázku, kolik má Oděsa obyvatel, Oděsité odpovídali rovněž otázkou, což je mimochodem místní národní zvyk: v zimě nebo v létě? V zimě má Oděsa milion obyvatel, v létě prý tři. Něco pravdy na tom bylo a nejspíš i zůstalo.

Většina Čechů je zvyklá na modrý Jadran nebo na Turecká či Egyptská letoviska na březích Středozemního moře. Černé moře je trochu jiné. Kdo z vás pamatuje doby, kdy pro obyvatele socialistického Československa bylo jednou z mála dostupných přímořských zemí Bulharsko, pominu-li samozřejmě německý Balt, kde čerstvý severák byl označován jako "ein schönes Badewetter", ví, o čem mluvím. Je to stejné moře jako v Zlatých píscích nebo ve Varně. Černé moře není šmolkově modré, tedy aspoň ne zblízka. Je spíš modrozelené, před bouřkou olověně až ocelově šedé. V noci je černé jako inkoust, za jasných nocí se v něm zrcadlí stříbrný odlesk měsíce, pruh nazývaný měsíční cesta. Kdo se v ní vykoupe, bude prý navěky šťasten. Potíž je jen v tom, že měsíční cesta je vidět pouze z výše položených míst, sejdete-li až v samému moři, ztratí se. Při navigaci druhé osoby z břehu se prý kouzlo nekoná.

Celé pobřeží od centra města směrem na západ už za mého mlada tvořily pláže. Městské, kde se vybíralo deset kopějek za dřevěná lehátka zvaná "topčany", bezplatné, kde se za ně nevybíralo, ale většinou tam v různém stupni rozkladu byly, a divoké, kde se nevybíralo nic a na pláži byl jenom písek. Na přístupových cestách k nim bylo občas napsáno něco jako zákaz vstupu nebo koupání na vlastní nebezpečí, popřípadě chráněné území, nicméně na to nikdo ze studentů ani z Oděsitů moc nedbal. Jedna z takových divokých pláží, kam jsme to měli od školy i od koleje asi tak patnáct minut pěšky, byla hned za městskou pláží jménem Otrada, což znamená požitek nebo potěšení. A div se světe, je tam dodnes. Jak Otrada, tak divoká pláž. Jen v zátoce mezi nimi vyrostl jachtklub. Pláže, placené, neplacené i divoké, se táhnou od přístavu směrem na západ prakticky nepřetržitě až do 16. stanice Bolšogo Fontana, což je asi, přesně jsem to neměřil, nějakých patnáct kilometrů.

Za zmínku stojí například plážový komplex Arkadia, ne náhodou připomínající francouzské a italské resorty pro vyšší vrstvy. Už v dobách mých studií patřila Arkadia k jakési třešničce na pomyslném dortu oděských pláží. Tehdy ji ale tvořila jen promenáda s palmami v obrovských květináčích zapuštěných do země, které se na zimu odvážely do skleníků. Palmy už jsou jiné, menší, a květináče plastové. Oděsa neměla a dosud nemá palmové podnebí. Promenáda vedla ke krásným přírodním plážím. Několik dní po příjezdu jsme se tam jeli se spolužákem Vraťou, byl z Moravy, proto to krátké a, zvaným Béďa, vykoupat. Příslušně oblečeni, abychom reprezentovali tehdejší Československo, v pestrobarevných dyftýnových kalhotách, květovaných košilích a s vyšívanými taštičkami přes rameno, to byla tehdá taková móda. Hodili jsme oblečení na topčan a hurá do vody. Když jsme se vrátili, našli jsme akorát sandály pod topčany. Ty nejspíš zloději přehlédli nebo nestačili vzít s sebou. Domů nás vezla "milicija" v růžovém antonu. Auta pro svážení delikventů byla skutečně natřena jakousi podivnou růžovou barvou. Možná byla původně červená a jen značně opršelá. Cestou nám vysvětlili, že zatímco se ostatní koupou, aspoň jeden musí zůstat u věcí. Jde-li člověk k moři sám, měl by požádat někoho důvěryhodně vyhlížejícího poblíž, aby mu na věci dohlédl. To, zdá se, platí dodnes.

Pohled na pláže v Otradě, v popředí je neplacená pláž

Jiný pohled na pláže v Otradě, povšimněte si rodinných "lehátek"

Dnes jsou na většině placených pláží uzamykatelné skříňky, které jsou v ceně vstupného. Na Otradě, kam chodím, je na placené pláži vstupné 100 hřiven za osobu. V ceně je topčan s umístěním podle vlastního výběru, na který obsluha, většinou jsou to mladí kluci, nejspíš studenti, položí matraci a vedle zapíchne plážový slunečník. Některé topčany jsou vybaveny ještě velkým, napevno zabudovaným slunečníkem, který obsluha na požádání rozevře. Kromě již zmíněných bezpečnostních schránek jsou k dispozici také převlékárny a sprchy. Příplatek padesát hřiven zpřístupňuje ještě bazén, terasu a dětské hřiště. Vstupné je celodenní, během dne lze kdykoli odejít a zase přijít. Všechny pláže v Oděse včetně divokých jsou pískové a velmi čisté. Na městských placených i neplacených plážích se denně písek prosívá zvláštními síty. Jsou to jakési ploché cedníky, asi metr široké a zhruba deset centimetrů vysoké a hluboké, s dlouhou násadou, které uklízeč táhne za sebou pískem. Při tom pohybuje násadou nahoru a dolů. Když je násada dole, cedník se celou svou šířkou zařízne do písku a nabere jej. Když násadu zdvihne, písek propadne sítem ven a v cedníku se zachytí jen nepořádek. Nedopalky, papírky od všeho možného a občas i nějaká ta mince. Ale dělat bych to nechtěl.

Okolo pláží, od centrální, která má honosný francouzský název Lanžeron, až po Arkadii se mezi akáty, morušemi, olivami a borovicemi vine asfaltová silnička s názvem Stezka zdraví. Jezdí po ní cyklisté nebo mládež na inlajnech. Doprovází ji dlážděný chodníček pro pěší a u městských pláží jsou kolem ní stánky, bufety, kavárny a restaurace pro našince s velmi přijatelnými cenami. Točené pivo kolem 20 hřiven, pizza mezi 60 až 80 hřivnami, šašlik, u nás by se tomu řeklo asi špíz, kolem 100 hřiven. Jen pro upřesnění v současné době je hřivna zhruba 90 haléřů. Podél Stezky zdraví jsou rozesety i veřejné toalety. Čím blíž k městu, tím častěji. Jsou placené, s obsluhou, čisté a povětšinou evropské. Narazil jsem ale, třeba na 16. stanici Bolšogo Fontana, i na ty, co se jim u nás říká turecké. Jejich výhodou bezesporu je, že určitě víte, že na míse před vámi nikdo neseděl, mísy totiž nemají prkénko, pouze stupačky, jsou ale splachovací, nevýhodou je, že jsou pro nás poněkud nepohodlné. Vše je ale čisté. Cena se pohybuje okolo pěti hřiven.

Stánky a restaurace na Otradě

Z Francouzského bulváru, který kopíruje kraj svahu nad mořem, jezdí k pláži Otrada lanovka. Její výstavbu pamatuji. U příchodu k lanovce měl stánek Gruzín a griloval čerstvé šašliky. Tedy někdy, když sehnal maso. To byl v té době úzký profil. Zato byly čerstvé a vynikající. Dnes tam stojí obrovský hypermoderní hotelový komplex jménem Paříž, šašliky holt padly za oběť pokroku. Vozíky lanovky jsou původní a myslím, že je drží pohromadě především několik desítek vrstev olejového emailu, kterým je zřejmě každoročně natírají. Při pohledu na ně by nejspíš evropští strážci bezpečnostních předpisů upadli do kómatu nebo aspoň omdleli a delší dobu nevstali. Nikde žádné zabezpečení, dvířka jdou za jízdy kdykoliv otevřít. I sloupy jsou původní, rovněž s mnoha vrstvami nátěru. Je-li původní i lano, jsem raději nezjišťoval. Nicméně, než se drápat příjemně unaven a osvěžen z pláže do krpálu k bulváru po schodech, přišlo mi příjemnější se přeci jenom za čtyřicet hřiven nechat nahoru vyvézt lanovkou. Ještě žiju. Navíc si nikdo z mých známých nepamatoval, že by se kdy na lanovce stalo nějaké neštěstí.

Jízda lanovkou z Otrady na Francouzský bulvár

Příště zase něco vážnějšího, jel jsem se přeci jenom podívat především na svou alma mater.

(jer)