Oděsa aneb hledání minulého času - Moje alma mater

Moje alma mater

Už dlouho se odhodlávám a přemýšlím, jak kousnout do tohoto ne úplně sladkého jablka. Jsem technik a realista, i když možná trošku optimističtější, než bývá u realistů běžné. Obvykle však neočekávám ani nemožné, ani nepravděpodobné. Faktem ale je, že od návštěvy školy, která mně a mnoha mým kolegům dala skvělé vzdělání, i od předpokládaného setkání alespoň s některými spolužáky jsem si sliboval víc. Mnohem víc.

Vraťme se ale na počátek celé historie, do onoho nedělního rána, kdy se celkem početná skupina česky a slovensky mluvících mladých lidí ocitla na prostranství před budovou Mezinárodního letiště v Oděse, kam ji dopravil letoun TU 104 pravidelné linky z Moskvy a kde na ně nikdo nečekal. Jediným vodítkem byla adresa Ščepkina 12, kterou si kdosi pamatoval, nebo nám ji možná dali napsanou na lístečku. Asi po půlhodině čekání, když nervozita a reptání hrozily přejít v paniku a u dívek v hysterii, kdosi navrhl, abychom se složili na taxi a vyslali někoho na příslušnou adresu zjistit, co bude dál. Z drobných, které nám zbyly z kapesného pro pobyt v Moskvě, jsme dali dohromady celkem asi deset rublů. Poté se začalo řešit, kdo že tím taxíkem vlastně pojede. Po krátké diskusi padla jednoznačná volba na mého budoucího spolužáka a kolegu Iva, který na rozdíl od nás uměl rusky. Jeho maminka pracovala totiž na konzulátu v Budapešti a Ivo tam navštěvoval ruskou střední školu, protože česká tam nebyla. Za spolujezdce si vybral mne. Taxikáři, který nám nepochopitelným způsobem zjistil, že nejsme rodilí Oděsité, nedalo ani moc práce vyzvědět, kolik máme peněz, a udělat nám za celou sumu turistickou okružní cestu ranním městem. Kdyby jel přímo, jízdné by činilo nanejvýš tři ruble.

Na taxametru naskočila desítka a taxík zastavil před původně Richelieuským lyceem, v té době kolejí Oděské státní univerzity. Dnes je to pomalu se rozpadající komplex památkově chráněných budov, které na opravu teprve čekají. Bylo kolem osmé, navíc ještě pořád prázdniny, a ve vestibulu seděla jenom tělnatá vrátná. Ivo jí vysvětlil problém. Pochopila po třetím opakování a jala se někam telefonovat. Po několika hodinách nějak zorganizované autobusy dopravily z letiště i všechny ostatní. Vděční kamarádi nám dokonce nezapomněli přivézt naše kufry. Dodnes jsem rád, že jsem byl vybrán za spolujezdce.

Vysoké školy v Oděse

Škola, do níž jsme nastupovali, se jmenovala Oděský polytechnický institut, zkráceně OPI. Dnes se jmenuje jinak, ale k tomu se dostaneme. Počátkem 70. let bylo v Oděse nejméně osm velkých a v Ukrajině i celosvětově poměrně uznávaných vysokých škol. Kromě OPI to byla především Vysoká škola námořní, kterou vystudovala řada našich námořních kapitánů a důstojníků. Sloužili na českých i na zahraničních lodích. Na zahraničních zejména poté, co české námořní loďstvo, eufemisticky řečeno, zaniklo. S některými z nich jsem doposud v kontaktu. Největší počet českých a slovenských studentů byl ale na Oděské státní univerzitě, pohyboval se v různých školních rocích mezi sto dvaceti až sto padesáti lidmi. K dalším školám, kde působili čeští a slovenští studenti patřil například Vodní institut, který produkoval specialisty pro říční dopravu, jeden z jeho absolventů, hráli jsme spolu v kapele, je dnes, aspoň doufám, že ještě je, rejdařem na Labi, Potravinářský institut, Chladírenský institut, Institut spojové techniky, odtud jsem později měl hlavního oponenta disertační práce, a Vysoká škola stavební. Oficiální názvy škol si už samozřejmě nepamatuji, ale to, myslím, není v daném kontextu podstatné. Úplný přehled oděských vysokých škol i části jejich absolventů je mimochodem k nalezení na „Stránkách veteránů oděských vysokých škol“, které provozuje jeden z absolventů námořní školy. V Oděse byla ještě Vysoká škola zemědělská, ale pokud vím, nikdo z tehdejšího Československa na ní nestudoval. Zato tam pronajímali levně sálový počítač, který, než si pořídila vlastní, si kupovala naše katedra v rámci vývoje měřicích systémů pro závod v Rize, který vyráběl i u nás prodávané rozhlasové přijímače. Výpočetní čas vyšel levněji, a hlavně byl dostupnější než čas přímo ve výpočetním středisku OPI. Zde byly sice asi čtyři mnohem výkonnější počítače, ale obsluhovaly několik tisíc studentů.

Při našem příchodu v OPI už studovali dva slovenští studenti, oba silnoproud, obor elektrický pohon. Nás přišlo pět, všichni na radiotechniku. Rok po nás nastoupili ještě dva, opět na silnoproud. Další přišli až v roce 1979, tedy dva roky poté, co jsme skončili my.

Oděský polytechnický institut

V době mého příchodu byl OPI, nevím, proč jsme tu zkratku vnímali ve středním rodu a říkali jsme „to OPI“, obrovským vzdělávacím komplexem. Asi na osmi technických fakultách, dnes už je z hlavy dohromady nedám, studovalo zhruba 13 000 studentů. Škola měla vlastní koleje, sportovní komplex, polikliniku i rekreační střediska u moře a u limanů. Výpočetní centrum bylo vybavené na svou dobu poměrně výkonnými počítači řady EC, tedy kopiemi systémů IBM 360/370. Obrovskou výhodou byla knihovna údajně s 1,5 milionem knih a s několika opravdu obrovskými studovnami. Velmi dobře fungovala i meziknihovní služba.

Škola vznikla v září roku 1918. Po první světové válce a revoluci v Rusku se před komunistickými revolučními kataklyzmaty mnoho lidí uchýlilo právě na svobodný jih, kam komunistická vláda tehdy ještě nedosahovala. Byli mezi nimi i vysokoškolští pedagogové, ale především mnoho studentů, kteří uvažovali o tom, jak pokračovat ve studiu. Oděsa měla v té době všechny předpoklady pro vznik technické vysoké školy. Pracovali zde význační vědci, existovaly profesionální technické organizace. Nově otevřený institut tvořily tři fakulty: mechanická s katedrami mechaniky, elektromechaniky a výstavby lodí, stavebně-inženýrská s dvěma katedrami: inženýrsko-technickou a sanitárně-technickou, a ekonomická rovněž se dvěma katedrami: administrativně-finanční a obchodně-průmyslovou. Za téměř sto let své existence prošel „Polytech“, jak se mu běžně říkalo a říká, obrovskou řadou proměn. Některé jeho části se v průběhu let oddělily a vznikly z nich samostatné vzdělávací instituce, vznikala nová oddělení a přidávaly se další odborné oblasti. Obzvlášť bouřlivou proměnou prošel v osmdesátých létech, kdy v nejrůznějších podnicích po Ukrajině vznikaly jeho výzkumné pobočky. V roce 1993, sedmdesát pět let po založení, získala škola statut a taky název Oděská státní polytechnická univerzita. Název a atestace byly spojeny s vysokou mírou autonomie v oblasti rozhodování o náplni vzdělávání, přidělování vědeckých hodností či možností samostatně určovat strukturu vnitřních vzdělávacích institucí. Současnou univerzitu tvoří třináct samostatných institutů, buď vytvořených z původních fakult, moje rodná fakulta se nyní jmenuje Institut informační bezpečnosti, radioelektroniky a telekomunikací, nebo nově vzniklých. K nim patří třeba Ukrajinsko-španělský nebo Ukrajinsko-německý institut. Kromě toho v mně poněkud nepochopitelné struktuře existují dvě samostatné fakulty: chemicko-technologická, ta tam byla i za mne, a humanitární a čtyři učební centra. Univerzita nějakým způsobem svými křídly pokrývá i nejrůznější průmyslové školy a další vzdělávací a výzkumné instituce. Kdo by měl chuť se nyní s OPU seznámit, zde jsou webové stránky. Do mysli se mi poněkud neodbytně vkrádá myšlenka o experimentech ve školství, tak známá z českého prostředí. Více nebývá většinou lépe. A to jsem se na to kyselé jablko teprve podíval.

Pokračování příště.

(jer)