Oděsa aneb hledání minulého času - doprava a osobní auta

Doprava a osobní auta

V sedmdesátých a začátkem osmdesátých let jezdilo v Oděse výrazně méně osobních automobilů než dnes. Značnou část tvořily velmi levné taxíky, především volhy model 21 a později 24 v různém stupni rozhrkanosti a rozkladu, nicméně pohyblivé.

K vidění tenkrát byly především automobily domácího, tedy sovětského původu: moskviče, žigulíky a oblíbené terče vtipů těch, kdo auto neměli, záporožce. „Zaporožec ně mašina, Černomorec ně komanda, Oděsitka ně žena“, česky asi „Záporožec není auto, Černomorec není mančaft, Oděsitka není manželka“, říkalo jedno z jízlivých pořekadel. Provoz doplňovaly rozmanité, povětšinou dost otřískané nebo aspoň značně omšelé mikrobusy, minibusy a v hojném počtu i nejrůznější dodávky a malé náklaďáčky, které zajišťovaly přepravu zboží a zásobování. Aut v soukromém vlastnictví příliš mnoho nebylo, byla drahý luxus, a stejně jako v té době u nás byla na pořadníky, příděly či tak nějak. Ve svém okolí, a to jsem se pohyboval mezi vysokoškolskými pedagogy a výzkumníky, jsem věděl jen o několika málo lidech, kteří auto vlastnili.

Výjimkou v ulicích Oděsy tehdy nebyly ani motocykly, zejména sajdkáry. Mnohé vypadaly, že ještě pamatují bitvu o Oděsu v roce 1941, jiné byly evidentně trofejní. Říkalo se mezi lidmi, že oděský přístav zvolili Američané jako jeden z těch, jehož prostřednictvím odváželi zpět do USA vojenskou techniku zapůjčenou jejich tehdejšímu spojenci Sovětskému svazu v době války. Ve skutečnosti ji sice nakládali na lodě, ale místo do Ameriky vše údajně vozili pouze do neutrálních vod mimo dohled z pevniny, a tam házeli do Černého moře. Co je na tom pravdy, nevím, možná by k tomu mohli něco podotknout historici. Ale že se pár motocyklů po cestě do přístavu ztratilo, bylo zřejmé. V ukrajinských vesnicích, kam jsem občas zajížděl ke kamarádům třeba na víkend, byly motorky se sajdkárou oblíbeným dopravním prostředkem jak obyvatel, tak i policie. Policie ale neměla trofejní.

Auta v Oděse
Co běžně jezdí v Oděse

Vozový park dnešní Oděsy je jiný a výrazně modernější. Dovolil bych si dokonce odhadnout, že většina motorových vozidel byla pořízena v průběhu posledních deseti možná dvanácti let. K vidění jsou prakticky všechny typy moderních vozů známých značek: Audi, Volkswagen, Peugeot, Citroen, Renault, ale i Chevrolet a další. Ještě hojněji jsou možná zastoupeny korejské a japonské automobilky. Až zarážející je množství tzv. „krutych mašyn“, slovo „крутой“, v překladu krutý, tvrdý, strmý nebo příkrý, má v ruském newspeaku také podobný význam jako české „hustý“, tedy nejrůznějších teréňáků, roverů, džípů a podobných oblud s traverzami vpředu, s tónovanými skly a s pohonem na všechna čtyři kola, postávajících houfně zejména před gruzínskými restauranty pro běžného Oděsita cenově naprosto nedostupnými. Překvapivě málo je tam škodovek. I s tou, co jsem náhodou a vůbec ne záměrně zachytil na fotografii zveřejněné v předchozí části, jsem jich, nijak zvlášť jsem je ale nevyhledával, napočítal celkem jedenáct. Z toho dvě měly zahraniční SPZ, jedna moldavskou, druhá polskou. Většinou šlo o Felicie a Oktávie, jedna byla Superb. Občas jsem potkal i vozidlo ze dob mého mládí. Asi tak často, jako u nás potkáte stodvacítku nebo stopětku. Zatímco v Česku jezdí napulírované a jejich majitelé je vydávají za veterány, i když u nás na Rakovnicku to tak úplně neplatí, v Oděse byly většinou hodně otlučené a rezaté a veterány připomínaly hlavně sešlostí věkem. Domnívám se, že ponejvíc je používají drobní podnikatelé, kteří jsou rádi, že si vydělají na živobytí. Byl jsem svědkem scénky, kdy před operním divadlem dva muži v pracovním tlačili davem do vršku oprýskané a rezavé auto původně červené barvy vyrobené jistě někdy v sedmdesátých letech. Možná i dřív. Na střeše na zahrádce mělo připevněné štafle a žebřík, uvnitř plno všelijakého nářadí. Opodál stojící řidič a průvodce turistického minibusu v jedné osobě, dozajista Oděsit, který se před tím velmi vehementně snažil přesvědčit jakési cizince, že jedině s ním je projížďka po městě ten pravý historický zážitek, je s úsměvem na rtech pozoroval a po chvíli opáčil, dost nahlas, aby to slyšelo pokud možno celé náměstí: „Copak, chlapci, nevíte, jak se startuje žiguli?“

Dopravní značení
Kdo uhádne, co je horní dopravní značka?
(přikázaný směr jízdy vpravo)

Dopravní předpisy jsou na Ukrajině, a tedy i v Oděse, skoro stejné, jako u nás. Drobný rozdíl, který jsem vypozoroval, je podobně jako ve Spojených státech možnost odbočit na červenou vpravo v případě, že ve volném směru nepřijíždějí zleva další vozidla. Přispívá to k rychlejšímu uvolnění křižovatky. Co by mně ale jako řidiči činilo značné potíže, je dopravní značení. Kdo by čekal dopravní značky jako u nás ve výši očí na úhledných sloupcích před křižovatkou, dost by se načekal. Většina dopravních značek, včetně semaforů je pověšena na závěsech trolejových vedení nebo pouličního osvětlení, které bývá zavěšeno nad středem ulice na lanech natažených mezi dvěma protilehlými domy. Řidič musí stíhat se dívat před sebe a ještě nahoru. Mnohé značky jsou navíc značně omšelé a nepříliš čitelné. Poněkud neobvyklé je i umístění semaforů pro chodce, které se pletou se semafory pro auta. Na rozdíl od Česka, kde semafory pro auta a pro chodce lze jednoznačně rozlišit, v Oděse to naprosto neplatí. Přechody pro chodce jsou vyznačeny mnohdy jen velmi vágně. Několikrát se mi stalo, že jsem si semafor pro auta spletl se semaforem pro chodce. Z druhé strany je ale většina semaforů pro chodce vybavena ukazatelem odpočtu doby do okamžiku změny a nutno podotknout, že na rozdíl od českých chodců Oděsité povětšinou na červenou poslušně stojí, i když široko daleko žádné auto nejede. Co mne ale, jako řidiče, který po Česku a Evropě najezdí ročně okolo padesáti tisíc kilometrů, naprosto dostalo, je řazení do pruhů. Jak už jsem psal, ulice v Oděse jsou vesměs velice široké, takže tři nebo i čtyři pruhy v ulicích uprostřed města nejsou ničím neobvyklým. Vodorovné značení je však mnohde nepříliš zřetelné, eufemisticky řečeno, a korunu všemu nasazují časově vymezené směry jízdních pruhů. Prostě a jednoduše nad určitými jízdními pruhy na závěsech trolejí pomalu v korunách stromů visí značka jednosměrky s dodatkovou tabulkou, že platí od 8 do 12 hodin. V té době auta po celém bulváru musí jet pouze jedním směrem, odpoledne ale už v dotyčném pruhu můžou řidiči jet i v protisměru. S tím bych asi měl dost problém. Utěšilo mne, že i praví, jak se v Oděse říká „korennyje“, Oděsité včetně taxikářů mají s tím, do kterého pruhu právě teď smějí vjet a do kterého ne, taky problém.

Stejně jako v Česku, jsou i v Oděse řidiči, pro které jsou dopravní předpisy omezováním osobní svobody. Většinou jsou ale oděští řidiči mnohem ohleduplnější než naši, jezdí klidně a jejich auta mají dobré brzdy. Dokážou si vyhovět i v situacích, kdy by český řidič vystoupil z auta a český legální držitel střelné zbraně začínal otevírat pouzdro. Udivilo mne to tím spíš, že v Oděse, a, jak jsem pochopil, prakticky v celé Ukrajině neexistuje klasická dopravní policie. Po ulicích a v nevelkém počtu jezdí pouze auta s patrolami. S nimi se obvykle o přestupku diskutuje, někdy prý dost emotivně, a mají prý dokonce právo řidiče i zavřít. Naštěstí nemám zkušenost ani s jedním.

(Jer)

 

Rubriky