7 kilometr aneb oděský Tolčok

Faktem je, že Oděsa vždycky byla městem poměrně bohatým s velmi silnou střední vrstvou. Od samého počátku existence je jasně patrná snaha o svobodu a minimální závislost na režimu, a to i za komunismu, který jakékoliv excesy přímo bytostně nesnášel a potíral. Dnes je možná otázkou, o který režim jde.

Pro tehdejší ekonomicky postupně upadající Sovětský svaz, nebylo možné si nevšimnout, jak se jenom během pouhých sedmdesátých let prudce zúžil sortiment zboží, zejména v oblasti potravin, ale i spotřebních výrobků, byla Oděsa důležitým nákladním přístavem a nepostradatelnou branou do Černého moře a do středomoří vůbec. A tak jí, alespoň jsem měl ten dojem, sovětské vedení poskytovalo značnou úroveň volnosti a svobody.

Oděsa ani v době mého pobytu v zásadě netrpěla nouzí. Zásobování potravinami obstarávaly rynky, kde zemědělci prodávali „přebytky živočišné výroby“ nebo produkty svých vlastních soukromých chovů. Největší tržnice, Privoz, jejíž název je odvozen od slova „privoziť“, tedy „přivážet“, se nacházela a doposud nachází hned vedle vlakového nádraží. Nebylo-li maso v celém městě, což koncem sedmdesátých let nebylo nic neobvyklého, na Privoze se nějaké vždy sehnat dalo. „Mjaso“ ovšem neznamenalo, že si člověk mohl vybrat hovězí nebo vepřové, krkovičku nebo plecko. „Mjaso“ znamenalo kus flákoty. Podle toho, o jaké maso zrovna šlo, se pak příslušně upravilo. Od té doby rád vařím, protože vaření pro mne není výroba jídla, ale tvůrčí proces.

Nechybělo ani nejnovější průmyslové a spotřební zboží, jehož byl v běžných obchodech kritický nedostatek, a to i domácí provenience. Džínsy, elektronika, zahraniční gramofonové desky, oblečení, obuv a prakticky jakékoliv další západní zboží hojně přiváželi ze svých plaveb námořníci. Zboží se prodávalo na neoficiálním trhu s příznačným názvem „Tolčok“, pocházejícím z ruského slova „tolkať“ což mimo jiné znamená strkat do sebe nebo prodírat se. Historie Tolčku je vskutku zajímavá a dokresluje politicko-ekonomickou situaci Oděsy té doby.

Obchodování z ruky do ruky bylo v komunistických dobách v Sovětském svazu stejně nezákonné jako u nás. Nebo spíš naopak, u nás bylo stejně nezákonné jako v našem takzvaném vzoru. Prodej dovezeného, z pohledu tehdejšího právního řádu navíc ještě pašovaného zboží, se nejdříve uskutečňoval jako obchodování s použitým zbožím na Starokonném rynku v městské části Moldavanka, mimo jiné opěvované v několika oděských písních. Obchod bujel a vedení Oděsy, aby učinilo zákonům zadost, nakonec nezbylo nic jiného než vytlačit jej za hranice města. Bylo to čistě oděské šalamounské řešení, neboť obchod čile kvetl dál, jen v horších podmínkách, ale městským papalášům nikdo nemohl vyčítat, že by ho snad podporovali. Většina z nich, korupce tehdy fungovala stejně dobře jako dnes, tam stejně alespoň občas nakupovala. A tak za městem v kukuřičném poli nedaleko Ovidiopolské silnice vyrostl v improvizovaný, a ne příliš legální bazar. Viktor Dobrjanský, šéf blízkého sovchozu s dobovým názvem „Avantgard“ a později prezident průmyslového rynku, po poradě s vedením Ovidiopolského okresu po čase prozřetelně rozhodl, že je třeba lidem pro obchodování a v zájmu bezpečnosti na místě „Tolčku“ poskytnout prostor a služby. Bývalé kukuřičné pole bylo nejdříve oploceno a později i vyasfaltováno. Postupně se vystavěly i pavilony a vytvářela se také podpůrná infrastruktura. Dnešní Tolčok, nazvaný podle jeho umístění na sedmém kilometru Ovidiopolské silnice „Sedmým kilometrem“, je obrovským tržním městečkem o rozloze 75 hektarů, které zahrnuje 15 tisíc obchodních a skladových objektů, 8 parkovišť, autobusové nádraží, dva hotely, rozsáhlou síť stravovacích zařízení i vlastní systém první pomoci s třemi lékařskými středisky včetně požární a policejní stanice. Pracuje zde 60 tisíc zaměstnanců a denně zde údajně nakoupí 200 tisíc lidí.

Pro nás byl Tolčok především zdrojem rockové hudby, která jinak byla i v tehdejším Československu ne příliš dostupná. Osobně jsem byl na Tolčku jenom jednou a celkem mi to stačilo. A tak elpíčka s nejnovějšími nahrávkami nakupovali většinou „domorodí“ spolužáci nebo kamarádi, kteří s tím měli zkušenosti. Princip byl jednoduchý. Za poměrně vysokou cenu, nezřídka se složilo i několik lidí, se koupilo požadované album nejlépe nové nebo alespoň málo hrané. Občas bylo možné se s prodávajícím přímo domluvit na titulech, které má námořník přivézt z příští plavby. Zakoupená deska se s použitím kvalitního gramofonu a kvalitního magnetofonu překopírovala na magnetofonovou pásku a za poněkud nižší cenu se opět prodala někomu jinému. Zájemci si pak vytvořený „master“ záznam za drobnou úplatu kopírovali na své vlastní magnetofony, neboť jiná záznamová zařízení v té době běžně neexistovala. Za slušnou cenu tak člověk získal poměrně kvalitní nahrávku. Já jsem v té době disponoval poměrně kvalitním čtyřstopým magnetofonem TESLA B400, pamětníci znají, byl to následovník legendárního magnetofonu B4, dovezeným z domova a zakoupeným za peníze vydělané na letní brigádě. Později jsme si k němu pořídili i zesilovač o výkonu 2 x 10 W i s reprobednami. Na ozvučení kolejního pokoje celkem dobré. Dnes chápu, že to, co jsme dělali, nebylo z hlediska mezinárodních autorských zákonů příliš legální. Nás to ale tehdy moc nezajímalo. Měli jsme co poslouchat a podle čeho cvičit a hrát v kapele. Dnes si lidi můžou muziku u nás i v Ukrajině koupit legálně a jakou se jim líbí. A úplně legální je i průmyslový rynek, který vyrostl z bláta kukuřičného pole.

(jer)