Říjen 2021

Přišla chvíle pro poslední z miniatur, které jsme letos na pokračování tiskli. Ta dnešní vypráví o hledání pod hladinou kterési studánky. Před šesti desítkami let se takových malých zázračných míst dalo najít v české krajině podstatně víc než dnes. Snad bylo možné v každé z nich načerpat kromě vody také vzpomínky, ke kterým se chceme i musíme opakovaně vracet.

Volné dny na konci týdne mohou vypadat opravdu různě. Mne tentokrát v sobotu zaujalo sčítání hlasů odevzdaných v parlamentních volbách a večer pak nikoli poprvé viděný Sladký život Federica Felliniho. V neděli mne čekalo něco úplně jiného: ukrajinsko-český den v jednom z menších východočeských měst. Znamenalo to brzké vstávání a cestu vlakem do blízkého okolí východočeské metropole.

Tento krátký text vznikl v době, kdy bylo jeho autorce zhruba pětatřicet let. Právě tehdy začala, jak je patrné, uvažovat o fenoménu stáří a o tom, jak se k jeho příchodu postavit. Takové myšlenky se nevyhnou nikomu a doléhají na kohokoli s rostoucí naléhavostí. Jako malí jsme já ani sestra nic podobného nevnímali – viděli jsme maminku jako stále mladou a krásnou.

Sny a vše, co s nimi souvisí, hrají podstatnou roli v moderní literatuře i výtvarném umění. Ovlivnily jistě i tvorbu autorky, kterou zde představujeme, ale jen jedna z jejích krátkých povídek se názvem i obsahem ke světu snů váže. Každý z nás jistě potkal, a možná nejednou, opuštěný sad, skrývající nějaké tajemství. Často jsme ale kolem něj jen prošli a nevěnovali mu pozornost.