Unor 2019

Dovolte mi se ještě jednou krátce vrátit k projektu "Aftermath VR: Euromaidan ve virtuální realitě" a k projekci, která se uskutečnila 21. února. Tentokrát nejenom z obsahové stránky, ale zejména z pohledu využití nových technologií v dokumentaristice.

V devátém, předposledním dopisu přišla řeč na Krym. Tam už se tehdy události vyvíjely nezadržitelným způsobem směrem k dnešnímu stavu, přestože známé okupační referendum ještě nebylo ohlášeno. Přesto je třeba znovu zdůraznit, že i v Simferopolu se snažil působit proukrajinský a proevropský Majdan. Jeho účastníci, kteří byli na rozdíl od proruských bojůvek neozbrojeni, však o dalším chodu událostí nerozhodovali.

Osmý dopis je úvahou o věcech, které přesahovaly rozsah událostí roku 2014. Chtěl jsem upozornit na nesmyslnost úvah o potřebě či nezbytnosti rozdělení Ukrajiny. Ty se tehdy začaly rojit nejen mezi Čechy, ale zmátly také mysl části Ukrajinců. Dlouhodobé důsledky této nové situace jsme ovšem tehdy ještě neuměli odhadnout…

Nedávno jsem při vyhledávání na internetu, samozřejmě něčeho úplně jiného, narazil na velmi zajímavý článek Ladislava Garassyho s názvem „Mýtus o tom, jak Chruščov daroval Krym Ukrajině“. Zajímavý je na něm nejenom vlastní obsah, ale také datum zveřejnění - 17. dubna 2014. Dovolím si článek stručně zrekapitulovat, odkaz na celý text je uveden na konci drobničky.

Sedmý dopis byl napsán dva dny po útěku poraženého a poté sesazeného prezidenta Janukoviče z Kyjeva. Kdo si vzpomene na ty dny, vybaví si atmosféru nevěřícné radosti z toho, že kyjevské události skončily právě takto. Ale v pozadí žilo zároveň vědomí toho, co říká Viktor Dyk v básni z 28. října 1918: „boj teprve nám nastává…“

Využívám přestávky, která nastala před pěti lety mezi sepsáním mého šestého a sedmého dopisu o Ukrajině. Dosavadní formou se už v ony kritické tři dny nedalo pokračovat, protože události se řítily kupředu příliš rychle. Navíc jsem tehdy dostal nabídku vystoupit s výkladem o aktuálních událostech ve východočeských Pardubicích.

Šestý dopis přátelům následoval bezprostředně po předcházejícím. V Kyjevě tekla už druhý den po sobě krev ve velkém a situace vypadala v těch chvílích už opravdu zle. Podrobnosti v tomto dopise popisovány nejsou, to snad ani nešlo. Spíše se jednalo o potřebu zúčtování se silami a osobami, které Ukrajinu do takového stavu přivedly.

Na další svůj dopis jsem nechal čtenáře dost dlouho čekat, přestože situace v Kyjevě už směřovala k dramatickému rozuzlení, jak naznačuje závěr. Netušil jsem tehdy ještě, jak dlouho může trvat ono vzájemné přetahování obou soupeřů – režimu a opozice. Doprovázel je bohužel zvyšující se počet obětí, narůstající tehdy stále ještě pomalu.

Jsme sice teprve na počátku letošního roku, ale čeští (a moravští) komunisté poctivě sloužící svým východním pánům už stačili vyprodukovat mnoho dezinformací. Ze všech sil se navážejí do „banderovců“, o kterých sice mnoho mluví, ale pramálo vědí. Hlavně asi to, co jim kdysi sepsal jeden z jejich idolů – diplomaticko-vědecký velikán Bohuslav Chňoupek.

Z Charkova se vracíme zpět do Kyjeva, kde už bylo tehdy ve vzduchu cítit, že je nezbytné rozhodnutí zdánlivě patové situace. Ve čtvrtém dopisu jsem se vydal po paměti z Chreščatyku vzhůru po ulici Hruševského. Chodil jsem tam několikrát o řadu let dříve a něčím mne ta ulice přitahovala. Kdo by si ale tehdy dokázal představit její budoucí úlohu…