Majdan, viděný tenkrát z Prahy (VIII.)

Osmý dopis je úvahou o věcech, které přesahovaly rozsah událostí roku 2014. Chtěl jsem upozornit na nesmyslnost úvah o potřebě či nezbytnosti rozdělení Ukrajiny. Ty se tehdy začaly rojit nejen mezi Čechy, ale zmátly také mysl části Ukrajinců. Dlouhodobé důsledky této nové situace jsme ovšem tehdy ještě neuměli odhadnout…

V Praze 27. února 2014

Milí přátelé,

zájem o Ukrajinu se teď do značné míry přesouvá na dění v Krymu a Sevastopolu, které souvisí s častými úvahami o možném rozpadu Ukrajiny. Skoro to vypadá, že čím méně toho o Ukrajině víme, tím radši mluvíme o hrozbě jejího rozpadu. Přitom je u nás o regionálních problémech tohoto státu známo ještě méně než o Ukrajině coby zeměpisném a státním celku.

Na dotaz o možném rozpadu Ukrajiny budu asi vždy odpovídat stejně. Věřím a doufám, že Ukrajinci, ať už upřednostňují ukrajinštinu nebo ruštinu, nejsou tak hloupí, aby si svou zem rozdělili na dva státy. Ano – spekulace týkající se možného rozpadu Ukrajiny slýcháme od konce r. 1991 stále znovu. Je to jakýsi leitmotiv komentování tamního vývoje, uplatňovaný skoro při každých prezidentských a parlamentních volbách, ale i jindy. Způsob, jakým se o této problematice píše, je překvapivý důrazností rad, které jsou občas Ukrajincům takřka dobromyslně dávány. Vypůjčím si příklad ze slovenského prostředí. Oleg Bondarčuk (Slovák to nejspíše není) ve „sme.blogu“ prohlásil zrovna na Tři krále letošního roku s nevyvratitelnou jistotou: „Ukrajina sa musí rozdeliť jako Česko-Slovensko“.

Dvě třetiny devítistránkového textu vyplnil mapičkami dokládajícími různé faktory onoho rozdělení. Až poslední z nich přináší návod, kudy by mohla vést nová evropská hranice. „Vyriešilo by to mnoho problémov“, ač „je to v mnohom bolestivé riešenie“. Chci autorovi do Bratislavy či ještě dál vzkázat, že by tato citlivě, až zaumně vymyšlená vivisekce „bohužial´ vytvorila privel´a nových, azda väčších problémov“, i kdyby se k ní část obyvatel jihovýchodní Ukrajiny přece jen přiklonila. Žádnou smysluplnou hranici mezi Ukrajinou a Ukrajinou však vymyslet nelze. Díváme-li se na věc z ukrajinského hlediska a necháme-li stranou ekonomické záležitosti, zjistíme, že mimo území té „opravdovější“, kyjevsko-lvovské Ukrajiny by se nejspíše dostala místa výrazně spojená s tradicí zápasu o ukrajinskou státnost.

Představa suverénní Ukrajiny, vybudované přes zdánlivě nezrušitelnou hranici habsburské a ruské říše, se rozvíjela a sílila od prvních decennií 19. století. Pro ideu jednotné Ukrajiny se postupně začalo pracovat nejen v Kyjevě a Lvově, ale i ve velkých městech, která by se nyní měla teoreticky stát součástí „východoukrajinského státu“ (ale jak by se vlastně měl jmenovat?) – v Charkově, Dněpropetrovsku a Odese. Jistě šlo tehdy v těchto městech o jakousi „menšinovou víru“, ale tou dlouho zůstávaly i ukrajinské snahy v Kyjevě a Lvově.

Mezi městy Dnipropetrovsk (Dněpropetrovsk) a Zaporižžja (Zaporoží) bylo legendární sídlo kozácké Zaporožské Siče, odkud vzešlo v r. 1648 povstání Bohdana Chmelnyckého a pokus o zřízení nezávislého kozáckého státu na části území Ukrajiny. V Charkově byla v r. 1900 vydána jedna z prvních brožur hlásající ideu budoucí samostatné jednotné Ukrajiny, ve Lvově to bylo jen o pár let dřív. V Odese se konaly po r. 1905 první ukrajinské vysokoškolské přednášky na území ruské části Ukrajiny. A podobných dokladů by se našlo v kulturní, vědecké i politicko-publicistické sféře daleko víc…

Sjednocení do té doby rozdělených ukrajinských zemí v podobě jednotné republiky bylo v Kyjevě vyhlášeno na sklonku ledna r. 1919, tedy o tři měsíce později než Československo. Jistě, byla charakterizována značnou vnitřní rozdílností. Východní i západní část země se lišily např. právním systémem, který převzaly buď z ruské říše, nebo od Rakouska-Uherska. Tehdy, když Ukrajinci museli bojovat za nezávislost svého státu proti bolševikům, Polákům i části vlastních obyvatel, která nebyla s existencí nezávislosti srozuměna, vznikla jednotná Ukrajina poprvé. V r. 1919 se tato jednotná Ukrajina udržela jen půl roku, následovala doba meziválečného rozdělení už ne na dva, ale na čtyři státy.

Napodruhé nesjednotil Ukrajinu v letech 1939–1946 nikdo jiný než Stalin se svým satrapou Chruščovem. Oba ji však mezitím nebyli schopni uhájit proti německé expanzi a těžce ji pak dobývali zpět. Tuto jednotnou Ukrajinu prosadili proti vůli velké části jejích obyvatel, kteří chtěli jinou, nebolševickou jednotnou Ukrajinu. Mnoho z nich raději odešlo na západ a zůstalo v emigraci, která umožnila řadě z nich pracovat pro vlastní národ v rozsahu a formách, které v sovětských podmínkách nebyly myslitelné.

Ukrajina sjednocená na sovětský způsob měla likvidovat ukrajinský politický problém specifickým „rozpuštěním Ukrajinců“. Měli se stát součást amorfního, pasivního a ovládaného obyvatelstva celého SSSR, tedy „sovětského lidu“. Po necelém půlstoletí, v r. 1991 se ukázalo, že se tento experiment stejně jako jiné nezdařil a že jeho krach značně přispěl k rozpadu SSSR. Ukrajina dostala teoretickou šanci vstoupit do období samostatného rozhodování o svých osudech. Že se tuto šanci realizovat příliš nepodařilo, potvrdil vývoj posledních měsíců, který se snaží tuto skutečnost radikálně napravit.

Jakékoli rozdělení Ukrajiny by dnes znamenalo, že se škrtá úsilí mnoha generací Ukrajinců. Ti svou vizi nazývali termínem „soborna Ukrajina“, který lze přeložit jako Ukrajina jednotná, ale zároveň završená. V podobně znějícím slově „sobor“ však slyšíme také jiný význam znamenající chrám a povyšující hodnotu jednotného, územně dotvořeného státu na něco nad-časového. Že by se všichni ti Ukrajinci, kteří za jednotný stát bojovali a mnohdy obětovali život, jednoduše mýlili? V tom případě by chiméra jednotné Ukrajiny byla jedním z nejosudovějších omylů moderních evropských dějin. Ukrajinci by se pak měli asi omluvit, že způsobili svým snažením zbytečné nepříjemnosti – východoevropské dějiny mohly přece proběhnout klidněji a ve prospěch zájmu větších a šťastnějších národů… Měli bychom snad Ukrajince k něčemu podobnému přemlouvat?

Bohdan Zilynskyj