Kultura

Putování životem Františka Řehoře nás dovádí do roku 1886 na určitou křižovatku jeho osudu. Ta souvisela s dočasným osamostatněním a přesídlením tohoto autora ze vsi Vovkiv, o které tu už byla několikrát řeč, do hlavního města Haličského a Vladiměřského království – města Lvova. To překonalo v roce 1880 magickou hranici stotisícového města.

V úvodní části tohoto cyklu jsme upozornili na dokument z konce roku 1882. František Řehoř požádal o finanční pomoc spolek Svatobor, aby mohl uskutečnit delší badatelskou cestu do huculského regionu. Tento pokus nebyl úspěšný a Řehoř zůstal vázán na pobyt v rodinné usedlosti v obci Vovkiv nedaleko Lvova. Dopisy z dalších tří let ale dokládají, že tam vůbec nezahálel.

Už je to skoro dva měsíce, co byla zahájena výstava z etnografických sbírek Františka Řehoře. Amatérský, ale dobře poučený sběratel z Královéhradecka je vytvářel v 80. a 90. letech 19. století v Haliči a Bukovině – východních částech Rakousko-Uherska, které dnes tvoří část západní Ukrajiny. Zájem o unikátní výstavu v Letohrádku Kinských snad potrvá po celou dobu jejího trvání – tedy až do jara příštího roku. 

Pražský Festival ukrajinského filmu letos vyvrcholil uvedením filmu Mé tiché myšlenky. Tato novinka, natočená užhorodsko-kyjevským režisérem Antonim Lukičem, nás po většinu času zavádí do různých reálných (ale i nereálných) míst Zakarpatské oblasti od Užhorodu směrem na východ. Celý snímek sice začíná i končí v Kyjevě, jinak je ale opravdu filmem zakarpatským.

Namísto vysněného rozhovoru se samotným Stalinem se britský novinář Gareth Jones ocitá tváří v tvář nejenom sovětské realitě počátku třicátých let, ale na vlastní oči spatří její odvrácenou stranu, hladomor na Ukrajině. To byl druhý film festivalu ukrajinských filmů v Praze.

Už třetí ročník festivalu Týden ukrajinského filmu zahájilo promítání filmu Atlantida v pražském kině Atlas. Již sám název filmu je stejně jako celý film obrazem, paralelou. Film, v němž vystupují pouze neherci a jehož hlavní roli ztvárnil vystudovaný psycholog a vojenský rozvědčík, kterého na frontu povolala mobilizace, Andrij Rymaruk, představuje Donbas v roce 2025 po ukončení války s Ruskem. Na deprimujícím pozadí zdevastovaného území, naprosto nevhodném k životu, se odehrává příběh válečného veterána hledajícího cestu zpět do běžného, smysluplného a naplněného života.

V posledních letech bylo možno v Praze navštívit několik výstav, které dokumentovaly tvorbu současných ukrajinských výtvarníků. Nyní přišla řada na kolektivní výstavu skupiny umělců, která mohla po jeden týden vystavovat v Tančícím domě na nábřeží u novoměstského Jiráskova náměstí. Pražským zájemcům se tak naskytla možnost posoudit různé podoby směřování současné ukrajinské tvorby.

17. září odstartoval v ukrajinském městě Černovice (Černivci) jubilejní 30. ročník Všeukrajinského hudebního festivalu Červona ruta.

Dva nedávno otištěné příspěvky upozornily na básnická díla Františka Hrubína a Ludvíka Aškenazyho, spjatá s boji druhé světové války v Ukrajině. Dnes uzavíráme malý cyklus, inspirovaný osmdesátým výročím počátku zmíněného konfliktu, třetí částí. Tentokrát půjde o několik prací českého básníka o něco starší generace.

Vraťme se znovu k tématu, které tu bylo otevřeno v souvislosti s osmdesátým výročím počátku druhé světové války. Jak byl vlastně vnímán v českém prostředí její dopad na ukrajinské území přímo za války i po ní? Promítly se tyto reálie do české literatury? A pokud ano, přežila příslušná díla a dají se i dnes číst? Také tohle téma patří do širokého spektra česko-ukrajinských vztahů.