Kultura

Je tomu právě rok, co jsme zde začali zájemce seznamovat s neobvyklým, opravdu česko-ukrajinským životem Františka Řehoře. Vesnický hoch z východních Čech a absolvent královéhradecké reálky odešel s rodinou krátce po absolutoriu do východní Haliče. Zde se začal aktivně zajímat o život ukrajinských venkovanů i o tvář celé této korunní země.

V souvislosti s nedávným požárem dřevěného chrámu svatého Michala v pražských Kinského sadech přinášíme text našeho čtenáře z jihozápadní Ukrajiny, žijícího už léta v Čechách. Začal se zde zajímat o různé ukrajinské památky a na jaře se rozjel podívat na část dřevěných chrámů, přestěhovaných na české území z jihokarpatského regionu. Zde se dočtete o třech těchto památkách, ale slíbeno máme i pokračování. (red.)

Lina Kostenko, nejznámější a skutečně uctívaná básnířka Ukrajiny, oslavila letos na jaře devadesátiny. Na první pohled by se mohlo zdát, že v jejím životě nenajdeme výraznější kontakty s českou literaturou a kulturou. Je tomu ale jinak. Připomínáme zajímavý příběh, který doplňuje obraz česko-ukrajinských vztahů 60. let minulého století.

Česká televize nedávno znovu odvysílala slovensko-ukrajinský film režiséra Petra Bebjaka „Čiara“. V ukrajinštině byl pro něj zvolen název „Meža“, v češtině by filmu slušel nespíše titul „Hranice“. Původně uvažovaný název filmu zněl ovšem „Schengen Story“ a tato skutečnost sama o sobě naznačuje, jakou tematiku se snímek pokouší zachytit a zhodnotit.

V předvečer dvou týdnů nouzového stavu, během kterých se zpěv ve školách a koncertních síních stává nežádoucím, se v pražském Klementinu zpívalo ukrajinsky. Pěvecký sbor svatého Vladimíra oslavil jubilejním, pěkně zorganizovaným koncertem pětasedmdesáté výročí existence a přizval si k tomu i zdatné hosty. Zmíněné výročí skupiny pražských a českých Ukrajinců si připomenutí rozhodně zasloužilo.

Odkaz Františka Řehoře, k jehož činnosti se od loňského podzimu opakovaně vracíme, je spojen nejen s bohatou etnografickou sbírkou, kterou vytvořil koncem 19. století pro české zájemce. Druhou, neméně důležitou a bohatě vypovídající součástí jeho odkazu jsou početné příspěvky na stránkách českých časopisů a novin. Neméně důležité však byly a zůstávají jeho příspěvky na stránkách Ottova slovníku naučného.

Tvůrčí činnost Františka Řehoře byl po většinu jeho života charakterizován dvojím typem aktivit – sběratelskými a spisovatelskými. Dnes nás bude zajímat Řehořovo sběratelství, které chtělo přispět k co nejlepší dokumentaci života obyvatel východohaličských vesnic a městeček. V Řehořových dopisech a lístcích různým osobám jsou tyto aktivity vesměs dobře dokumentovány. Zčásti už byly zmíněny v předchozích dílech tohoto cyklu.

Vyprávění v rámci tohoto cyklu postupovalo většinou chronologickým způsobem, kterému zůstaneme věrni i tentokrát. Toto pokračování nás dovede už ke konci Řehořova života. Našly se v něm chvíle radostné a optimisticky vyznívající, postupně však nad nimi převládly momenty neradostné nebo přímo strastiplné. Ty už zcela jasně dominovaly letům 1897–1899.

Závěrečné roky Řehořova života a jejich radosti, naděje i obavy byly spjaty převážně s Prahou. Dominovala jim autorova snaha o shrnutí a završení dlouholeté sběratelské a publikační činnosti. Řehoř chtěl po sobě zanechat především několikasvazkové, odborně pojaté dílo o národopisu haličských Ukrajinců. Doufal, že se mu podaří vydat tento soubor díky finanční pomoci České akademie věd a umění.