Kultura

Hned za pokladnou u vstupu do malostranské Vrtbovské zahrady se skrývá (opravdu skrývá) malá výstava uspořádaná ke stému výročí pražského Muzea osvobozeneckého boje Ukrajiny. To rozvíjelo činnost v letech 1925–1948 a bylo brzy po únorovém převratu úřední cestou zlikvidováno. Část sbírek byla poté předána do Sovětského svazu, který vždy ostře potlačoval jakékoli snahy o ukrajinskou samostatnost. Výstava otevřená na přelomu května a června nabízela vítanou příležitost, jak se o muzeu něco více dovědět, zřejmě však přivítala minimální množství zájemců.

Jan Štursa, rodák z Nového Města na Moravě (1880–1925) je dodnes vnímán jako jeden z nejvýznamnějších českých sochařů. U příležitosti stého výročí jeho úmrtí (2. květen) se o tomto umělci nijak výrazně nemluvilo, zájemcům je však připomíná výstava v ostravské galerii. V obecném povědomí zůstala dodnes řada Štursových plastik.

Role překládání a překladatelství při vytváření kontaktů mezi národy a jejich jazyky i literaturami je nezastupitelná. Nevíme, jak se v této souvislosti prosadí v budoucnu stroje, ale úloha lidského zprostředkovatele se zatím zdá být nenahraditelnou. Ztráta každého zkušeného překladatele či překladatelky je tedy značně citelná.

Odpověď na otázku, nakolik jsou čteny starší i novější překlady z ukrajinštiny, je jistě důležitá. Jen tak máme aspoň dílčí šanci zjistit, zda a nakolik žije ukrajinská literatura v českém prostředí. Může to vést k úvaze, co překládat dál, aby se česká veřejnost dověděla o Ukrajině co nejvíce, a to z přímého zdroje. Nikoli tedy jen z denního zpravodajství a z mnohdy problematických informací šířených na sociálních sítích…

Na našich stránkách vzpomínáme poměrně často různých výročí, která se týkají česko-ukrajinských vztahů. Na jedno bychom letos skoro zapomněli a bylo by to škoda, přestože to není výročí přímo kulaté. Před třiceti lety, v r. 1994, vyšel první ze dvou svazků dlouho očekávaného a velice potřebného Ukrajinsko-českého slovníku.

Skoro denně se nám připomene nějaké výročí. Některá se pohybují časově v hranicích běžného lidského věku, jiná však odkazují do podstatně vzdálenější minulosti. K nim patří právě to, na které tu chci poukázat. Není sice „kulaté“, ale v rámci komplexu česko-ukrajinských vztahů si uchovává nesporný význam.

Českých reálií se týká jediná básnická skladba ukrajinského barda Tarase Ševčenka. Od vzniku historické poémy „Jeretyk“ někdy označované také jménem „Ivan Hus“ (česky: „Kacíř“ či „Jan Hus“) uplyne napřesrok už 180 let. Přesto se jedná o dílo, které může díky svému pojetí a podání zaujmout i dnes – v době, kdy v jiných než vědeckých kruzích zájem o českého Evangelického Mistra a jeho dílo silně opadl.

Část přízemních prostor penzionu Čtrnáctka na dolním konci náměstí v Ratajích nad Sázavou slouží už řadu let propagaci českého i zahraničního kresleného humoru. Ratajské náměstí je hodně, ba skoro obdivuhodně svažité. Výstavní činnost, obětavě zajišťovaná panem Otou Kmínkem, však ukazuje, že s kresleným humorem to vůbec nejde s kopce. Potvrzuje to i nejnovější výstava věnovaná jednomu z předních ukrajinských karikaturistů.

Také letos byl osmnáctý květen pro krymské Tatary dnem nelehkého vzpomínání. Týká se to těch, kdo žijí na území okupovaného Krymu, i těch, kteří museli odejít do jiných částí Ukrajiny nebo do zahraniční emigrace. O tomto migračním problému se mluví méně než o jiných, ačkoli je tíživější než mnohé jiné. Okolnosti tohoto dílčího exodu vysvětluje značně působivý dokumentární film „Tichá deportace“, natočený v roce 2023.

Letos se v Praze první květnový den vydařil. Pokud někdo chtěl, mohl jít podle vlastní úvahy tam nebo onam demonstrovat, ale možností, jak využít volný čas, bylo víc. My jsme se rozhodli využít poslední část dne po ukrajinsku – napůl na Vinohradech, napůl ve Vršovicích. Plán se vydařil k plné spokojenosti a stojí za to věnovat mu pozornost.