Kultura

Nedávné připomenutí překladů Milana Kundery z ukrajinštiny (hlavně z díla Pavla Tyčyny) vyvolalo určitý ohlas. Proto se k tématu vracím ještě jednou a pokusím se představit je z poněkud širšího hlediska. Jak můžeme chápat podobné doklady tehdejšího zájmu o Ukrajinu a její kulturu? Co znamenaly a jakou plnily funkci?

Devadesátiny česko-francouzského romanopisce Milana Kundery připadly na letošní první duben. V českém prostředí vyvolaly značnou pozornost. Zájem se soustředil na Kunderovu tvorbu posledních desetiletí, nikoli na její počátky. Nás v této souvislosti zaujala na samém sklonku „Kunderova měsíce“ ukrajinská epizoda jeho tvorby.

Druhý ročník Mezinárodní konference ukrajinistů v Praze hostily ve dnech 10. až 11. listopadu 2018 prostory pražské Filozofické fakulty UK. Akce byla věnována stoletému výročí zahájení činnosti diplomatické mise Ukrajinské lidové republiky v Praze a přednesené příspěvky se týkaly hlavně česko-ukrajinských vztahů.

Žurnál ukrinform.ua nedávno zveřejnil dopis nezákonně odsouzeného ukrajinského novináře Romana Suščenka z vězeňské kolonie v ruském Kirovo-Čepecku. Na stránkách My a Ukrajina teď přinášíme překlad dopisu.

Nemohu zde podat zprávu o celém letošním Týdnu ukrajinských filmů, protože jsem shlédl pouze část projekcí. Místo uceleného pohledu na to, co nám bylo nabídnuto, nabízím tedy recenzi jediného filmu, který mne zaujal nejvíce. „Hrdina mé doby“ byl promítnut v pondělí 19. listopadu v kinu Ewald.

Kniha „Můstek mezi zemí a nebem“ vyšla před čtyřmi roky. Naše maminka se tam vyznala jednak ze vztahu k muži, se kterým strávila skoro půl století a který sehrál roli vlastního i nevlastního otce jejích čtyř děti, jednak ze vztahu k několikrát spatřeným Karpatům.

Uvedení jakéhokoli ukrajinského filmu v České televizi zůstává nadále událostí, kterou je možno označit za překvapivou. Takového pozitivního šoku jsme se dočkali v sobotu 16. 6. těsně před půlnocí na stanici Art při uvedení snímku Dům s věžičkou. Film vznikl v roce 2011 a byl oceněn o rok později na karlovarském filmovém festivalu.

Druhý film s ukrajinským námětem, který bylo možno vidět na letošním festivalu Jeden svět, je dílem dánského režiséra Simona Lerenga Wilmonta. Přenášíme se do blízkosti ukrajinského přístavu Mariupol, který byl v roce 2014 bezprostředně ohrožen „ruským jarem“ – to však neuspělo ve městě ani v blízké vsi Hnutove (Gnutovo).

Populární a už pověstný festival dokumentárních filmů Jeden svět nabídl v rámci letošního 20. ročníku dva snímky týkající se Ukrajiny. Oba vznikly v produkci jiných zemí: z hlediska režijního šlo o snímek slovenský a dánský – ten však byl vyroben v širší koprodukci.

Vývoj ukrajinské emigrační literatury je už v hlavních rysech zpracován. Výklad o jedné z jejích protagonistek, Nataleně Korolivové (1888–1966), však dodnes vyvolává mnoho nejistot. Její životní osudy lze označit za nevšední či přímo neuvěřitelné, její prózy pak působí v ukrajinském kontextu netradičně a překvapivě. Tato autorka se očividně vymyká běžné představě „zprůměrovaných“ životních osudů svých vrstevníků.