Kultura

Závěrečné roky Řehořova života a jejich radosti, naděje i obavy byly spjaty převážně s Prahou. Dominovala jim autorova snaha o shrnutí a završení dlouholeté sběratelské a publikační činnosti. Řehoř chtěl po sobě zanechat především několikasvazkové, odborně pojaté dílo o národopisu haličských Ukrajinců. Doufal, že se mu podaří vydat tento soubor díky finanční pomoci České akademie věd a umění.

Vztah Ukrajinců k Mistru Janu Husovi je velmi specifický a snad i unikátní. Souvisí s významnou a takřka kultovní rolí, kterou si v této zemi uchovává dílo Tarase Ševčenka. Jeho báseň „Kacíř“ z roku 1845 zprostředkuje dodnes informace o Husově osudu prakticky každému Ukrajinci. Navíc byla část Ševčenkova textu zhudebněna v 19. století Mykolou Lysenkem a vznikala také jeho divadelní a výtvarná zpracování.

Poslední dlouhodobější pobyt Františka Řehoře v Haliči skončil v závěru léta roku 1893. Východočech rodem a Východohaličan a Čechoukrajinec osudem přesídlil do Prahy na Nové Město. Od září 1893 uváděl jako bydliště Černou ulici č. 9, ve zbylých šesti letech života však vystřídal adres ještě několik.

Osamocená usedlost Zarohizna u Žydačova se stala Řehořovým bydlištěm na téměř dva roky od září roku 1891 do října 1893. Tato doba je poměrně málo známou kapitolou jeho života. Kromě korespondence s Josefou Náprstkovou téměř ustaly Řehořovy listovní kontakty s přáteli v Čechách. Snad byli tehdy příliš zaneprázdněni a Řehoř se mezitím nejméně dvakrát vypravil do různých částí Haliče na další výzkumné výpravy.

Tento cyklus měl být otiskován v době konání výstavy připravené z etnografické sbírky Františka Řehoře, jež vznikla v Haliči a Bukovině na konci 19. století. Výstava, zahájená v Národopisném muzeu pražského Národního muzea na podzim minulého roku, musela však být ze známých důvodů předčasně ukončena. Protože je však řehořovský korespondenční materiál opravdu bohatý, bude náš cyklus ještě pokračovat.

František Řehoř pronikal do tajů života haličských Ukrajinců, zejména Huculů, stále hlouběji a zároveň začínal patřit k prvotřídním znalcům haličských reálií. V době dvou delších pobytů v Čechách na sklonku 80. let 19. století měl příležitost podívat se na haličskou tematiku soustředěněji a své znalosti poněkud syntetizovat i v rámci korespondence.

Může se zdát, že pozornost, kterou zde věnujeme svědectví dopisů Františka Řehoře o jednotlivých obdobích jeho života, je nadměrná. Nemáme však z konce 19. století jiný, tak podrobný korespondenční soubor o vztazích někoho z Čechů s haličskými Ukrajinci. Ze svědectví osamoceného národopisce-samouka se přitom dá vyčíst opravdu dost…

Dnes zde chceme připomenout osobu, která výrazně přispěla k udržení národního povědomí českých Ukrajinců v době, která pro ně nebyla nijak lehkou. Máme na mysli především šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století. Tehdy příslušníci této národnostní skupiny nemohli uplatňovat prakticky žádná skupinová práva.

Muž, jehož osud v tomto cyklu sledujeme, se v červenci roku 1888 mohl konečně vydat na delší dobu z Vovkova zpět do Čech. Rodnou zemi neviděl plných jedenáct let. Jeho pobyt v rodných Stěřerách, kde žil do svých dvaadvaceti let, se protáhl skoro na celý rok. Do Vovkova se Řehoř vrátil až v červnu 1889.

Sedmadvacetiletý František Řehoř, tak trochu „rozmazlený“ půlročním pobytem ve Lvově, se na počátku léta roku 1886 vrátil do Vovkova, kde hospodařil jeho otec. Začala tím závěrečná etapa jeho pobytu v této vsi, která trvala už jen necelé dva roky. V létě roku 1888 se František rozjel po mnohaleté přestávce na delší dobu zpět do Čech.