Kultura

Skoro denně se nám připomene nějaké výročí. Některá se pohybují časově v hranicích běžného lidského věku, jiná však odkazují do podstatně vzdálenější minulosti. K nim patří právě to, na které tu chci poukázat. Není sice „kulaté“, ale v rámci komplexu česko-ukrajinských vztahů si uchovává nesporný význam.

Českých reálií se týká jediná básnická skladba ukrajinského barda Tarase Ševčenka. Od vzniku historické poémy „Jeretyk“ někdy označované také jménem „Ivan Hus“ (česky: „Kacíř“ či „Jan Hus“) uplyne napřesrok už 180 let. Přesto se jedná o dílo, které může díky svému pojetí a podání zaujmout i dnes – v době, kdy v jiných než vědeckých kruzích zájem o českého Evangelického Mistra a jeho dílo silně opadl.

Část přízemních prostor penzionu Čtrnáctka na dolním konci náměstí v Ratajích nad Sázavou slouží už řadu let propagaci českého i zahraničního kresleného humoru. Ratajské náměstí je hodně, ba skoro obdivuhodně svažité. Výstavní činnost, obětavě zajišťovaná panem Otou Kmínkem, však ukazuje, že s kresleným humorem to vůbec nejde s kopce. Potvrzuje to i nejnovější výstava věnovaná jednomu z předních ukrajinských karikaturistů.

Také letos byl osmnáctý květen pro krymské Tatary dnem nelehkého vzpomínání. Týká se to těch, kdo žijí na území okupovaného Krymu, i těch, kteří museli odejít do jiných částí Ukrajiny nebo do zahraniční emigrace. O tomto migračním problému se mluví méně než o jiných, ačkoli je tíživější než mnohé jiné. Okolnosti tohoto dílčího exodu vysvětluje značně působivý dokumentární film „Tichá deportace“, natočený v roce 2023.

Letos se v Praze první květnový den vydařil. Pokud někdo chtěl, mohl jít podle vlastní úvahy tam nebo onam demonstrovat, ale možností, jak využít volný čas, bylo víc. My jsme se rozhodli využít poslední část dne po ukrajinsku – napůl na Vinohradech, napůl ve Vršovicích. Plán se vydařil k plné spokojenosti a stojí za to věnovat mu pozornost.

Spisovatelka Růžena Jesenská (1863–1940) vydala sice úctyhodný počet básnických sbírek, knih prozaických i dramat, je však dnes jen jednou z mnoha téměř zapomenutých českých autorek. Nic na tom nezměnil ani malý knižní výbor jejích básní s pozoruhodným názvem „Usmrcení liliemi“, vydaný v roce 2021. Daleko více se dnes ví a píše o autorčině literárně činné neteři, Mileně Jesenské.

Počátek března je letos spojen s dvoustým výročím narození nejuznávanějšího klasika české symfonické i moderní hudby, Bedřicha Smetany. Čtenáře našich stránek by mohlo zajímat, zda tvorba tohoto skladatele nějakým způsobem souvisela s Ukrajinou. Začněme tím, že lze s určitostí říci, že Bedřich Smetana na území Ukrajiny nikdy nebyl. Není snadné zjistit, zda znal něco z ukrajinské foklórní nebo rodící se umělé hudební tvorby.

Jsme na začátku nového roku a máme před sebou, pokolikáté už, staronových dvanáct měsíců. Každoročně se opakující koloběh nutí jistě nejenom mne vracet se ve vzpomínkách zpátky. Dnes tu chci krátce vyprávět o Dvanácti měsících s velkým „D“. Půjde o ukrajinský knižní kalendář-almanach určený dětem. Kdysi jsem se s ním nakrátko, ale nikoli bez užitku setkal.

Česko-ukrajinské vztahy se v současnosti rozvinuly v nebývalém rozsahu, což platí také o jejich kulturní složce. Vyniká to zvláště, srovnáváme-li současnost s poměry v době existence poválečného československého státu (1945–1992). Tehdejší kulturní vztahy s Ukrajinou byly plně závislé na tom, kolik místa jim bude vyhrazeno v rámci kulturních kontaktů s celým Sovětským svazem. Prioritou tehdy totiž byly vztahy s Ruskem.

Česko-ukrajinské vztahy jsou dnes na mezistátní úrovni pevnější a vřelejší než kdykoli dříve. Hlava českého státu i jeho vláda a parlament jsou v podpoře bojující Ukrajiny zajedno a dávají to zřetelně najevo. Takový postoj ostatně zastává většina evropských zemí. Nevíme samozřejmě, zda tento stav bude tak dlouhodobý, jak bychom si to rozhodně přáli.