Král Ubu na pochodu Ukrajinou

V Čechách je už přes sto let věnována pozornost surrealistickému dramatu Král Ubu i všem následujícím ubuovským dílům Francouze Alfreda Jarryho. V sedmdesátých letech, za časů vrcholící „normalizace“, jsme je četli, vzájemně si z nich citovali a velmi se z některých výroků těšili. Drama totiž na mnoha místech skvěle glosovalo (nejen) tehdejší dobu. Tehdy jsem ale nevěnoval pozornost drobné zmínce, která se v této hře týká Ukrajiny. Je na čase někdejší nepozornost napravit.

Alfred Jarry (1873–1907) byl nepochybně pozoruhodným literárním tvůrcem. Přitom je jeho základní ubuovské drama dílem opravdu juvenilním – jako loutkohra bylo předvedeno už v r. 1885, v době autorových středoškolských studií. Na pařížskou divadelní scénu se Král Ubu dostal v r. 1896. Skandál, který programově provokující hra vyvolala, autora nepochybně potěšil, v té době mu však zbývalo už jen jedenáct let života.

Hra postupně pronikla díky překladům i do středoevropského prostoru a působila tam různě. Češi s ní problém neměli, na rozdíl od Poláků. Do polštiny byla hra přeložena v r. 1936, ale v této zemi vyvolala přinejmenším rozpaky či přímo odpor. Vůbec to nepřekvapí: hra je právě do Polska umístěna, což potvrzuje i její podtitul „Les Polonais“. Poláci ovšem nebyli krátce po obnovení svého státu připraveni na žertování o vlastních dějinách. Češi a Slováci na tom tehdy nebyli o mnoho jinak, jich se však tato hra bezprostředně netýkala.

Přihlédneme-li k textu Krále Ubu blíže, nalézáme mezi jednajícími postavami řadu jmen znějících polsky. Nejvíce k sobě přitahují pozornost jména Jana Sobieského a Stanislava Leczynského. Obě upomínají na jména polských králů, kteří se mimochodem narodili na území západní Ukrajiny, ve Lvově a okolí. První z nich vládl Polsku, resp. litevsko-polské Rzeczi Pospolité, v letech 1674–1696, druhý v období let 1704–1709. Leszczyński (tak zní správná podoba jeho příjmení) se dokonce pokusil získat trůn z francouzského exilu, do kterého se musel odebrat, ještě jednou: ve 30. letech 18. století.

Množství francouzsko-polských vazeb v tomto období, kdy narůstala krize polského státu, je opravdu zajímavé. To byl jistě jeden z důvodů zapojení reálií ze země, pro Francouze exotické a vzdálené, do děje hry. Oba zmínění přitom zaujali v Jarryho hře nikoli panovnickou, ale sociálně podřadnější a epizodickou pozici. Polsky znějí i jména dalších protagonistů děje – Nicolase (tedy Mikolaje) Renského a generála Laského. Na druhé straně se při zobrazení groteskní polsko-moskevské války na jevišti objeví i úspěšný rival krále Ubu – moskevský car Alexej.

Ve hře ovšem krom toho zaznívají také polská, běloruská, ukrajinská, a dokonce lotyšská zeměpisná jména, především díky predikátům polských notáblů, jejichž majetek Ubu zabavuje a okradené šlechtice pak posílá „do díry“. Ukrajinské konotace vzbuzuje v této souvislosti pouze postava „knížete podolského“.

Podívejme se nyní podrobněji na „ukrajinskou epizodu“ Ubuovy války s carem a ruským vojskem. Zaplňuje dva obrazy čtvrtého jednání hry. První z nich je nazván „Polská armáda na pochodu do Ukrajiny“ a místo děje je charakterizováno opravdu jen stručně. Jedná se o pahorek s větrným mlýnem, kde se Ubu s vojskem a jeho veliteli utáboří a kde očekávají ruského nepřítele. Ve čtvrtém obraze je na onom pahorku svedena komorně laděná bitva za účasti obou panovníků, která končí Ubuovým útěkem. Polsko-ruské soupeření o Ukrajinu z druhé poloviny sedmnáctého století je tak zpodobeno v opravdu groteskní zkratce a Jarry zde nepotřeboval uplatnit žádné dodatečné reálie. Ukrajinské kozáky tedy jako spoluúčastníky polsko-ruského zápasu nevykreslil.

Další dva obrazy hry jsou lokalizovány do zasněžené krajiny v Litevsku. Pod příslušným zeměpisným jménem je třeba představit si litevský stát federovaný po dlouhou dobu s Polskem v podobě větší, než má Litva dnes – zahrnoval tehdy i Bělarus. Ubu se v tomto „Litevsku“ skrývá v jeskyni spolu se dvěma Poláky, Sloupem a Tyčkou. Místo carského vojska je tu ohrožuje velký medvěd, který je však úspěšně zabit a pozřen.

Uvažujeme-li o zdrojích „polské“ části fabule Krále Ubu, lze vyslovit dohad, že byla nejspíš odrazem gymnaziální výuky dějin na lyceu v západofrancouzském městě Rennes. Snad tam Jarry i jeho spolužáci o polských dějinách, zahrnujících i látku ukrajinsko-běloruskou či litevsko-lotyšskou, něco málo slyšeli – možná kvůli už zmíněným polsko-francouzským vazbám. Tehdy je mohla materie podaná podivínským profesorem svou exotičností pobavit. To přispělo k umístění ubuovského dramatu do vzdálené země na východě, kde Jarry samozřejmě nikdy nebyl. Teoreticky mohlo určitou roli sehrát také dílčí povědomí o přítomnosti a neustávajících aktivitách polské emigrace ve Francii.

Jarryho tedy nejspíše podnítily zlomkovité školní znalosti o zemi nepříliš úspěšných králů, o spiknutích proti nim a o válkách s východním sousedem. Vše bylo rozvinuto směrem k rozvíjení bezuzdné legrace, ale zároveň i specificky laděné společenské kritiky. Autor jistě neměl žádný důvod své znalosti, které si odnesl ze studijních let, dále rozšiřovat. V této konstelaci se pak zrodila také zmínka o Ukrajině, které jsme zde věnovali zdánlivě nezaslouženou pozornost.

O celém problému má však smysl uvažovat v rámci širší a závažnější otázky. O Ukrajině se na konci 19. století vědělo nejen ve Francii, ale v celém západním světě jen velmi málo: určitě podstatně méně než ve slovanofilském českém prostředí. Ve francouzské literatuře se sice najdou drobné literární ohlasy ukrajinské kozácké tematiky, není jich však příliš mnoho.

Zmínit lze např. drama dnes zapomenutého Paula Derouleda „L´hetman“ z r. 1877. Podstatně větší a trvalejší ohlas získala jen o málo později vydaná próza „Maroussia,“ která byla přeložena do řady jazyků včetně češtiny. Autor, P. J. Stahl, ji založil na díle Marka Vovčka, ukrajinské prozaičky, která žila v Paříži v 60. letech 19 století stejně jako český exulant Josef Václav Frič. Do češtiny byla přeložena i její varianta Marusji či Marušky.

Vážnější francouzský zájemce se mohl o Ukrajině detailněji poučit v monumentálním díle zeměpisce Éllisée Recluse Nouvelle géographie universelle, které patří k významným syntézám vykládajícím geografii celého světa. Pátý z celkem devatenácti objemných dílů byl v r. 1880 věnován mimo jiné „Rusku v Evropě.“ Čtenář zde našel rozsáhlý exkurs o ukrajinské tematice, ve kterém lze najít i sporadicky použitý termín „Ukrania“ /!/.

Vcelku se o Ukrajině mluvilo a psalo koncem 19. století ve Francii, jedné z klíčových evropských zemí s velmocenským statusem, jen v malém rozsahu a občas jen v kuriozní podobě. To potvrzuje i „Král Ubu“ Alfreda Jarryho. Doba se ovšem změnila. Dnes zná slovo „Ukrajina“ a jeho význam v západním světě včetně Francie snad úplně každý.

(boz)