Pražský Festival ukrajinského filmu letos vyvrcholil uvedením filmu Mé tiché myšlenky. Tato novinka, natočená užhorodsko-kyjevským režisérem Antonim Lukičem, nás po většinu času zavádí do různých reálných (ale i nereálných) míst Zakarpatské oblasti od Užhorodu směrem na východ. Celý snímek sice začíná i končí v Kyjevě, jinak je ale opravdu filmem zakarpatským.

Díky tomu, že jsem dostal pátý týden dovolené, i díky tomu, že mám vstřícné vedoucí, daří se mi zvyšovat frekvenci mých cest na Ukrajinu i prodlužovat pobyt v této krásné zemi. A tak se mi letošní léto podařilo strávit na Ukrajině čtyři týdny.

Všude kolem nás je teď plno vzpomínání na události třicet let staré včetně hodnocení celého následujícího vývoje. K napsání této vzpomínky a úvahy v jednom přispěl i dotaz ukrajinského diplomata, který se do Prahy dostal až počátkem 90. let. Jde o to, co měl společného pražský 17. listopad 1989 s tehdejším děním v prostředí českých Ukrajinců.

Namísto vysněného rozhovoru se samotným Stalinem se britský novinář Gareth Jones ocitá tváří v tvář nejenom sovětské realitě počátku třicátých let, ale na vlastní oči spatří její odvrácenou stranu, hladomor na Ukrajině. To byl druhý film festivalu ukrajinských filmů v Praze.

Rubriku, která má upozorňovat na drobnější příspěvky českého tisku, jsme zavedli před několika měsíci. Vracíme se k ní po delší přestávce. Druhé pokračování je věnováno jednotlivinám z různých oblastí, které mohly většině našich čtenářů uniknout. Napříště se pokusíme pokračovat v pravidelnějším rytmu.