Válka. Ve vzduchu napětí a občas zlověstné ticho. A vy nevíte, jestli budete mít ještě práci, jestli budete mít co jíst, jestli vás ošetří, jestli se vaši blízcí vrátí domů. Nevíte, co přinese zítřek. Neustálá obava a strach. Hlavně o svoje blízké. O děti, které si neuvědomují plný rozsah nebezpečí a jejichž přirozeností jsou i v této těžké době hra a zábava. Rozvrácené hospodářství, zničené továrny i lidé, kteří zde pracovali. Nekonečné problémy s dodávkami vody a elektřiny. Život doprovázený jen zřídka ustávajícím duněním ne příliš vzdálené střelby.

Volné dny na konci týdne mohou vypadat opravdu různě. Mne tentokrát v sobotu zaujalo sčítání hlasů odevzdaných v parlamentních volbách a večer pak nikoli poprvé viděný Sladký život Federica Felliniho. V neděli mne čekalo něco úplně jiného: ukrajinsko-český den v jednom z menších východočeských měst. Znamenalo to brzké vstávání a cestu vlakem do blízkého okolí východočeské metropole.

Tento krátký text vznikl v době, kdy bylo jeho autorce zhruba pětatřicet let. Právě tehdy začala, jak je patrné, uvažovat o fenoménu stáří a o tom, jak se k jeho příchodu postavit. Takové myšlenky se nevyhnou nikomu a doléhají na kohokoli s rostoucí naléhavostí. Jako malí jsme já ani sestra nic podobného nevnímali – viděli jsme maminku jako stále mladou a krásnou.

Lermontovská ulička, o které jsem už něco napsal, se pro nás stala východiskem dvou možných cest – jednu či druhou jsme počátkem srpna denně nastupovali. Směrem od hotelu doprava jsme se vydávali k centru města. Pokud jsme zabočili doleva, dalo se dojít jenom k moři. Sestup k němu i výstup trvaly něco mezi deseti a patnácti minutami.

Sny a vše, co s nimi souvisí, hrají podstatnou roli v moderní literatuře i výtvarném umění. Ovlivnily jistě i tvorbu autorky, kterou zde představujeme, ale jen jedna z jejích krátkých povídek se názvem i obsahem ke světu snů váže. Každý z nás jistě potkal, a možná nejednou, opuštěný sad, skrývající nějaké tajemství. Často jsme ale kolem něj jen prošli a nevěnovali mu pozornost.