K osvědčeným edičním řadám, které vydávají ukrajinská nakladatelství, patří také série publikací „Militaria Ucrainica“. Sledována je zde široká škála témat, týkajících se jak dob starších, tak událostí druhé světové války. Název jednoho z novějších svazků vyvolá jistě zájem vzhledem k značné složitosti historie ukrajinsko-židovských vztahů.

Cestování do SSSR včetně území Ukrajiny bylo v 60. letech 20. století už o něco snadnější než o deset až patnáct let dříve. Pokud se o podobných cestách v tehdejším tisku psalo, pak jistě s adekvátní dávkou sebecenzurování. Dnes už nic podobného při vzpomínání na ty vzdálené časy není nutné – ale co nabídne ta poťouchlá paměť?

Zkoumání historie a současnosti ukrajinské diaspory se stává značně oblíbeným tématem ukrajinské historiografie a etnografie. Platí to i v případě tak exotické země, jakou je Brazílie. Ukrajinské vystěhovalectví do jihovýchodní části tohoto obrovského jihoamerického státu začalo téměř přesně před 125 lety.

Nedávno založená edice Hordisť naciji (Hrdost národa) chce představit čtenářům významné postavy ukrajinského života 20. století. Ke svazkům o Vjačeslavu Čornovilovi a kardinálu Ljubomyru Huzarovi přibyl další, o politikovi dosud aktivním a krymskotatarském. V úvahu nepřicházel nikdo jiný než Mustafa Džemilev.

Na našich stránkách zatím přinášíme jen zřídka informace týkající se hospodářské a finanční oblasti. Dnes můžeme využít ukrajinského materiálu týkajícího se jednoho z výrobků českého automobilového průmyslu. Publikovala jej koncem června na stránkách www.ukrinform.ua Oksana Poliščuk.

Kdyby byla Oděsa opravdu živoucí bytost, asi bych o ní řekl, že je to především dáma. Mladá, poněkud sebevědomá, dost rozmarná, krapet poťouchlá a maličko zlomyslná koketka, která dokáže své návštěvníky pochopit, smát se, milovat, zlobit se, ale stejně dobře i odpouštět. Ráda se předvádí, ještě raději je obdivována. Své milované něžně hýčká, k nepřátelům umí být jízlivá. Zbožňuje život, miluje radost, volnost a krásu. Chce být krásná a chce, aby ji lidé krásnou viděli.

Kyjevské nakladatelství Smoloskyp zahájilo činnost koncem 60. let na Západě, dnes patří k významným podnikům tohoto typu v Kyjevě. Nyní vydalo na počest devadesátin svého zakladatele a dlouholetého ředitele Osypa Zinkevyče text tří jeho dochovaných deníků, propojených jeho komentářem a doplněných souborem autorových studií.

V červenci roku 1917 žili Češi v revolučním Rusku i v té části Ukrajiny, která k němu zůstávala přivtělena, pod dojmem nečekaného úspěchu československých vojenských jednotek v bitvě u Zborova i propadu nadějí, které s ním byly spojovány. Legionáři museli kvůli rozkladu jednotek ruské armády znovu ustoupit zpět.

Pokud by bylo sousloví „střelecké písně“ použito v češtině, zůstal by jeho obsah zcela nejasný. Ukrajinci, kteří znají novější historii své země, si ovšem v souvislosti s ním ihned vybaví soubor písní z let 1914–1918. Ty vznikly a byly zpívány příslušníky jednotek Ukrajinských sičových střelců, zřízených v rámci rakouské armády.

V jedné z posledních sbírek lvovského básníka a překladatele Romana Lubkivského (1941–2015) najdeme pozoruhodnou báseň z roku 2011. Týká se počátku činnosti ukrajinského zastupitelského úřadu v Praze. Autor zde vzpomněl po téměř dvaceti letech na začátek svého diplomatického působení v Praze.