Volební místnosti jsou uzavřeny, brzy budeme znát jméno prezidenta. Získali jsme zamyšlení českého historika, který není ukrajinistou, ale o Ukrajinu se výrazně zajímá. Jeho názory asi vyvolají reakce různého, ba možná zcela protikladného typu.

V době, kdy Ukrajinci začali usilovat o plnou míru své národní a státní svébytnosti, bylo potřeba rozšířit povědomí o Ukrajině v bližším i vzdálenějším světě. Platilo to stejně uprostřed Evropy, jako na jiných kontinentech. Mnohde, např. v severní Americe, mohly tuto snahu podpořit ukrajinské vystěhovalecké komunity.

V prvních staletích našeho letopočtu indoíránská etnika, označovaná souhrnně jako „skytsko-sarmatské kmeny“ expandovala z Černomoří do lesostepní oblasti mezi středním Dněpru a Dněstrem, kde probíhala etnogeneze Slovanů. Gótský historik Jordanes hovoří v souvislosti se Slovany o kmenech Sklavinů a Antů, přičemž Antové jsou dnes považováni za íránské etnikum z jihozápadní Ukrajiny, které se časem poslovanštilo. Část historiků zastává názor o íránském původu Chorvatů a Doudlebů. Íránské kmeny na jedné straně převzaly od Slovanů jazyk, na druhé straně předaly Slovanům řadu svých zvyků a náboženských představ.

Během tří měsíců, následujících po smrti a pohřbu Jana Palacha, byli stoupenci reformního hnutí v Československu zatlačeni do defenzivy. Naposledy se odpor proti okupaci Československa projevil při hokejových demonstracích v Praze i jiných městech na konci března 1969. Brzy nato následovalo sesazení Alexandra Dubčeka z nejvyšší stranické funkce. Dalekosáhlé důsledky těchto událostí neuměl tehdy nikdo odhadnout.

Útlá, provokativně nazvaná sbírka Vána Kruegera, přeložená Miroslavem Tomkem, se neomezuje pochopitelně jen na ten nebo onen Leninův polibek. Takovýto projev Leninovy přízně by celý svazeček nenaplnil, navíc představa polibku od tohoto nebo jakéhokoli jiného diktátora či diktátorky působí příliš neobvykle, ba až perverzně…