Choceň je od poloviny 19. století spojena nejstarší českou železniční tratí s Olomoucí a Prahou. Mimo jiné proto se toto malé městečko stalo na podzim r. 1914 lokalitou, u které byl rychle vybudován největší tábor pro válečné uprchlíky. Všichni pocházeli z východních zemí rakousko-uherské monarchie, především z Haliče. Baráková kolonie určená pro 20 000 osob existovala v blízkosti pětitisícové Chocně přes tři roky.

Jedním z vrcholů naší loňské výpravy do Gruzie byl pobyt v hlavním městě Tbilisi. Byl bohužel dost krátký a neumožnil nám seznámit se s památkami města a jeho současným životem dostatečně důkladně. Také tato metropole, protínaná řekou Kurou, totiž nabízí mnoho zajímavého a dochované památky i některé novostavby poskytují pestré a zajímavé dojmy.

Část přízemních prostor penzionu Čtrnáctka na dolním konci náměstí v Ratajích nad Sázavou slouží už řadu let propagaci českého i zahraničního kresleného humoru. Ratajské náměstí je hodně, ba skoro obdivuhodně svažité. Výstavní činnost, obětavě zajišťovaná panem Otou Kmínkem, však ukazuje, že s kresleným humorem to vůbec nejde s kopce. Potvrzuje to i nejnovější výstava věnovaná jednomu z předních ukrajinských karikaturistů.

V otázce etnogeneze Slovanů existují ve vědě dva tábory: jeden zastává teorii migrační, podle které se Slované rozšířili po Evropě z „pravlasti“. Kde ta pravlast ležela, o to se vedly spory, Palacký ji umísťuje mezi Odru a Vislu, v dnešní době na základě lingvistických rozborů se nejvíc vědců přiklání k oblasti kolem středního Dněpru, Dněstru a Prypjati. Druhá teorie, autochtonní, tvrdí, že k žádné změně obyvatelstva nedošlo, jen se po Evropě rozšířil nový kulturní model a nový jazyk. Extrémní je teorie tzv. turboslavismu, podle které tu Slované (konkrétně Poláci) byli už od dob lovců mamutů a římští historici jim jenom dávali jiná jména, nazývajíce je Kelty nebo Germány. Další pokračování seriálu o historii severního Příčernomoří a jejím vlivu na Evropu a svět.

Také letos byl osmnáctý květen pro krymské Tatary dnem nelehkého vzpomínání. Týká se to těch, kdo žijí na území okupovaného Krymu, i těch, kteří museli odejít do jiných částí Ukrajiny nebo do zahraniční emigrace. O tomto migračním problému se mluví méně než o jiných, ačkoli je tíživější než mnohé jiné. Okolnosti tohoto dílčího exodu vysvětluje značně působivý dokumentární film „Tichá deportace“, natočený v roce 2023.