Dnes zná jméno a dílo západoukrajinského prozaika Vasyla Stefanyka (1871–1937) kromě ukrajinistů jen nepatrný zlomek českých čtenářů. Není třeba zdůrazňovat, že toto konstatování se týká stejnou měrou díla většiny ukrajinských spisovatelů devatenáctého a počátku dvacátého století. Kdysi však byla situace v případě mnoha ukrajinských autorů příznivější a zájem o ně se projevoval nejen překládáním jejich prací.

Dne 21. července nakonec přece jen došlo k zásadní změně v ukrajinské armádě. Po odvolání ministra Fedorova, které u nás bylo geniálními znalci Ukrajiny vykládáno jako Zelenského panovnická svévole, ba „výstřel do vlastní nohy“, vyletěl z funkce s prezidentským poděkováním vrchní velitel ukrajinské armády, generál Oleksandr Syrskyj (1965).

Dne 16. července uplynulo půl století od smrti českého ukrajinisty, dr. Oresta Zilynského. Zemřel při výletu ve vihorlatských lesích na východním Slovensku ve věku třiapadesáti let, aniž by poté bylo zcela vyjasněno, za jakých okolností. My nejbližší to nevíme ani dnes, ale vzpomínáme a vzpomínat budeme. A připomínáme si také někdejší, často ještě ne zcela známé Orestovy odborné, publicistické a organizační snahy.

Nedávný summit NATO v turecké metropoli byl z hlediska českého publika charakterizován snahou vlády nepustit na něj prezidenta Pavla a poté Babišovými postsummitálními výkřiky, jak Pavel svou přítomností v Ankaře uškodil republice. Jediné krásné, co se podle Andreje na summitu událo, bylo Trumpovo potřesení jeho rukou. Jenže fotka dokládá, že tak Trump učinil za pochodu, takže ta trumpí ruka zůstala i s rozzářeným Babišem jaksi za ním, když Donny už mizel ku svým obzorům...

O vztahu různých ukrajinských autorů k postavě Mistra Jana Husa jsme tu informovali už vícekrát. V díle básníků a publicistů se husovský motiv v různé identitě a podobě vrací do ukrajinského života už sto osmdesát let. Případ, o kterém zde informujeme nedlouho po letošním husovském výročí, se však z celé skupiny ukrajinských „husian“ výrazně vymyká.