Československý konzulát působil v Kyjevě od r. 1958 jako instituce, která spolu s konzulátem leningradským pomáhala plnit úkoly velvyslanectví v Moskvě. Konzulát kyjevský mohl sice v osudovém osmašedesátém roce vzpomínat desátého výročí vzniku, ale na jeho činnosti se to nijak neprojevilo. Tehdejší dění se dostalo do prudkého pohybu, který si nikdo nedovedl na počátku r. 1968 ani ve snu představit…

Lidské ztráty, které Ukrajině způsobila ruská agrese, jsou nesmírné, a ještě dlouho jim nebude konce. Litovat je samozřejmě všech zmařených životů – většinou pro nás zůstanou anonymní. Více víme např. o těch lidech, kteří stačili zviditelnit svůj náhle ukončený život prostřednictvím svých literárních nebo uměleckých snah. Mezi tyto padlé patří i básník a prozaik Volodymyr Vakulenko, zabitý ruskými okupanty někdy na jaře roku 2022. Přesné datum jeho smrti neznáme a ani znát nebudeme.

Červencové a raně srpnové týdny představovaly v r. 1968 čas, ve kterém se rozhodovalo o osudu československého pokusu o demokratický socialismus neboli „socialismus s lidskou tváří“. Dobře si to uvědomovali i sympatizanti vznikající a nelegální ukrajinské opozice. Ti sledovali dění v Československu se sympatiemi, ale neskrývali přitom obavy z toho, jak se vůči němu vymezí sovětské komunistické vedení.

Významnou epizodou v životě Ukrajiny byly červencové události, související s přijetím dvou nových ukrajinských zákonů. Pro evropskou politickou elitu i žurnalistiku se staly na čas nejpřetřásanější novinkou ze země, která už téměř tři a půl roku vzdoruje ruskému teroru. A tento teror bohužel zcela neoficiálně a přes všechny dosavadní sankce spolufinancují v různém rozsahu některé evropské státy a firmy.

Ukrajinský kroužek zmíněný v titulku může budit rozpaky, protože není jasné, oč se jedná. Ne, nebyla to žádná menšinová společenská organizace. V oněch letech tak bylo označováno seskupení aktivních znalců ukrajinštiny, kteří se díky své práci stali členy kruhu či sekce překladatelů při Svazu československých spisovatelů.