Vzpomínka na profesora Kirsenka – kyjevského historika-čechofila

Před polovinou září zveřejnila ukrajinská média zprávu o požáru v bytu dvou starších manželů. Neštěstí, které bezprostředně nesouviselo s ruskou agresí, postihlo dvojici historiků, kteří dlouhá léta vyučovali na prestižní Kyjevsko-mohyljanské akademii. Požár si vybral krutou daň. Nejprve skončil život docentky Teťany Balabuševyč a osm dní po ní podlehl následkům zranění také její manžel, profesor Mychajlo Kirsenko.

Tento historik byl poměrně známý i u nás. Narodil se v ruském městě Kaluga těsně po skončení druhé světové války, v r. 1945. V sedmi letech s rodiči přesídlil do ukrajinské metropole a získal zde postupně základní, střední i vysokoškolské vzdělání. Kyjevskou univerzitu absolvoval v památném roce 1968, ale rok předtím se se skupinou studentů dostal na Moravu i do Prahy a nasál atmosféru českých šedesátých let.

Další dvě desetiletí prožil v ovzduší brežněvismu i gorbačovovské přestavby, která měla proměnit sovětskou společnost. Pracoval v té době na katedře mezinárodních vztahů kyjevské univerzity a od poloviny sedmdesátých let se soustřeďoval na problematiku počátků československé diplomacie kolem r. 1918 a po vzniku republiky. Snažil se v rámci možností cestovat po tehdejším Sovětském svazu i jeho satelitních zemích a zdokonaloval své jazykové vybavení.

Koncem 80. let se Kirsenko stal výrazným stoupencem myšlenky ukrajinské nezávislosti a patřil k těm odborníkům, kteří dalších více než třicet let stáli na její stráži. Jakmile se otevřela příležitost, snažil se pracovat mimo jiné ve prospěch rozvoje vztahů pozdně sovětské Ukrajiny s českým prostředím. Patřil k prvním historikům, kteří poskytli českým zájemcům, málo informovaným o moderních ukrajinských dějinách, svědectví a výklad. Pomáhala Kirsenkova opravdu dobrá znalost češtiny.

Provázel např. redaktora časopisu Studentské listy při jeho návštěvě Kyjeva. Útržky z vyprávění ukrajinského průvodce po Kyjevě a ukrajinských dějinách byly využity ve dvou číslech časopisu na přelomu let 1990 a 1991. V dubnu 1991 dostal prostor i v tehdy uznávaných Lidových novinách a o rok později, 18. 6. 1992, rozhovor s ním otiskl deník Metropolitan. V tomtéž roce přijel do Prahy na jednu ze svých studijních návštěv a přednášel členům Sdružení Ukrajinců v České republice u příležitosti výročí černobylské katastrofy. Pozvolný rozvoj této organizace sledoval se zjevným zájmem a sympatií.

V tu dobu už spojil svou další odbornou cestu s obnovenou, na bohatou tradici navazující původní kyjevskou univerzitou, totiž s Kyjevsko-Mohyljanskou akademií. Na této škole vedl od r. 1993 nově založenou katedru dějin, v letech 1996–1998 stanul pro změnu v čele katedry vnější politiky. Jezdil stále častěji přednášet i do jiných zemí – nejen do Polska a České republiky, ale i do západní Evropy. Zájem o historii, politiku a diplomacii se u něj trvale propojoval a např. v r. 1996 stál pan Mychajlo u zrodu Diplomatické akademie při ukrajinském ministerstvu zahraničí.

V r. 1997 vydal v Kyjevě své hlavní bohemistické dílo. Jedná se o monografii, jejíž název zní v překladu „České země v mezinárodních vztazích let 1918–1920 (Politicko-diplomatické dějiny z doby vytváření Československa.)“ Tuto práci ocenil např. uznávaný polský bohemista Jerzy Tomaszewski v recenzi vydané o dva roky později. Peripetie nesnadného vývoje ukrajinského státu však přiváděly Kirsenka neustále na pomezí vědy a publicistiky a neumožňovaly mu klidnou práci na dalších knihách.

Prahu navštívil znovu koncem r. 2003 a mluvil zde o stalinském Holodomoru. Rozhovor s ním o tomto tématu přinesl v době známého kyjevského Majdanu týdeník Respekt. O tomto tématu přednášel v češtině nejednou. Pokud ale šlo o česko-ukrajinské vztahy, hlásil se často k „neprestižní koncepci Středovýchodní Evropy od Prahy po Kyjev“. Praha zůstávala pro něj nastálo snem, pro česko-ukrajinské vztahy však pracoval i v Kyjevě. Ve sborníku vydaném v Kyjevě ke Kirsenkovým šedesátinám v r. 2006, se o jeho práci vyjádřil velmi pochvalně tehdejší český velvyslanec v Kyjevě, Karel Štindl.

Z Kyjeva sledoval Kirsenko průběžně názory českých politiků a novinářů na ukrajinské dění a nejednou sarkasticky reagoval např. na výroky exprezidenta Klause. Rozvíjel také spolupráci s českým velvyslanectví a staral se snad o všechny české studenty, kteří vyrazili na Ukrajinu za dalším poznáním. Jedna z takových návštěvnic Kyjeva mi napsala v r. 2010: „Měla jsem štěstí, že se mě tu ujal prof. Kirsenko a neustále mě popostrkuje k další práci.“ Jeden ze studentů, kteří se tehdy do Kyjeva vydali, Michal Lebduška, se po několika letech stal v Česku i Polsku jedním ze známých analytiků současného ukrajinského vývoje.

Stálým průvodcem profesora Kirsenka byl jeho specifický humor a ironie, ať byl jejich tvůrcem nebo „jen“ šiřitelem. Tato vlastnost ho neopouštěla ani ve chvílích pro Ukrajinu těžkých, které v posledních letech převažovaly. Stačilo přečíst si v mailu třeba takovéto řádky: „Na konferenci před několika lety jsem se zeptal zástupce Královce (rusky je to ovšem stále Kaliningrad): ´Jste Rusové, sedíte na německé půdě mezi Litvou a Polskem. O jaké národní identitě tady žvaníte?´ Oslovený odpověděl: ´O naší, baltické!´“

Nebo z jiného soudku: „Světová organizace se otázala některých světových států na jejich vlastní myšlenky ohledně deficitu potravin v některých zemích. Výsledek byl následovný: Evropa nepochopila, co to je nedostatek, Afrika netušila, co to jsou potraviny, Amerika nepřišla na to, co jsou to některé státy, Číně a Arabům nedošlo, co to je vlastní myšlenka. Pokud jde o Rusko, to nepochopilo vůbec nic, ale pro každý případ přislíbilo jako odpověď atomový útok.“ (říjen 2014)

K blízkým spolupracovníkům nebo přátelům profesora Mychajla Kirsenka jsem nepatřil, ale pokusil jsem se zde jeho význam pro česko-ukrajinské vztahy aspoň načrtnout – jiní snad napíšou více. Zůstává nakonec jen tak častá otázka: „Proč se toho nepodařilo společnými silami udělat ještě o něco víc?...“

(boz)