Březen 2021

Rádi bychom se na těchto stránkách věnovali víc než dosud regionu, který by mohl výrazně přispět ke zvýšení českého zájmu o Ukrajinu. Někdy se ovšem Volyň stává kvůli naprosto výběrovému a časově omezenému pohledu českých zájemců o její dějiny spíše něčím, co by mohlo potenciál česko-ukrajinského vzájemného pochopení rozbíjet.

Dnes končíme malý triptych příspěvků motivovaných jubileem slavné ukrajinské básnířky. Poslední část je věnována poměrně dlouhému období, které následovalo už po smrti Lesji. Do popředí tu vystupují dvě spisovatelčiny sestry a jeden z jejích synovců. Básnířka zůstala díky jim všem v Praze nadále přítomna. Zasloužili se o to neméně také čeští překladatelé jejího díla, ale o těch bude řeč jindy.

Už jste někdy potkali na procházce lesem tukoně? Že ani nevíte, co jsou tukoni zač? Jedná se o postavičky, které se starají o svůj les, mění svoje zbarvení podle ročního období a přátelí se i s ostatními obyvateli lesa. Každá z nich pečuje o něco jiného – někdo má na starost ukládání zvířat k zimnímu spánku, někdo pečuje o květiny a někdo zase o ptáky.

O ukrajinsko-pražském literárním místopisu počátku 20. století víme zatím jen málo. Vztah Lesji Ukrajinky k Praze vnáší do této tematiky specifické prvky. Několik dní z jara roku 1903, kdy Lesja se sestrou Oksanou navštívily Prahu, bylo zdánlivě jen epizodou. Bohatý archiv rodiny Kosačů, ze které Lesja vzešla, však naznačuje opak.