Historie

Výraznou roli v životě Ukrajiny kolem roku 1968 hráli její spisovatelé, a to zejména ti, kteří otevřeně kritizovali stav politického života a jazykové situace ve své zemi i nedostatečnou míru její svrchovanosti v rámci Sovětského svazu. V další části našeho cyklu budeme sledovat příběh ze života významného prozaika Zakarpatské Ukrajiny Ivana Čendeje (1922–2005), který je spjat právě s rokem Pražského jara.

Nedávno jsme vzpomněli devětatřicátého výročí havárie v černobylské atomové elektrárně, která se nachází u dnes opuštěného města Prypjať severně od Kyjeva. Tato událost výrazně poznamenala první fázi politické kariéry sovětského vůdce Michaila Gorbačova a signalizovala rostoucí problémy Sovětského svazu. Jeho definitvní zhroucení následovalo po necelých šesti letech.

Často se vracíme v úvahách o roce 1968 k otázce tehdejší situace Ukrajiny a míry její spoluúčasti v evropském dění. Význam této rádoby republiky, prý „na věčné časy“ včleněné do Sovětského svazu, byl sice v rámci Sovětského svazu značný, její státnost však zůstala fiktivní. Nakolik byla u nás Ukrajina vnímána pár týdnů před tím, než se události v Československu daly do pohybu směrem k tzv. Pražskému jaru?

Mezi lety 560 a 562 došlo k několika klíčovým událostem. Avarským khaganem se stal Bajan, jediný khagan, kterého známe jménem. Králem Langobardů se stal Alboin. V roce 561 zemřel franský král Chlothar. Podle franského zákona byla původně jednotná říše rozdělena mezi jeho čtyři syny: Chariberta, krále Paříže, Chilpericha, krále Soissons, Guntrama, krále Burgundska a Sigiberta, krále Austrasie. Následkem toho vypukl okamžitě bratrovražedný boj, v němž se každý z dědiců snažil pobít ostatní tři a sjednotit říši pod svou vládou. Bajan, Sigibert a Alboin mezi sebou rozehráli složitou šachovou partii, jejíž tahy se nám z prvního pohledu zdají někdy nesmyslné. Tak především: proč se Bajan vydal na dlouhou a strastiplnou cestu kolem Karpat k Labi, dokonce dvakrát za sebou? Jak to, že Sigibert byl sice v druhé bitvě Bajanem poražen a zajat, ale nakonec se rozešli jako nejlepší přátelé? Proč Alboin souhlasil s tím, že po porážce Gepidů přenechá jejich území Avarům, načež vzápětí odtáhl do Itálie a předal jim Panonii celou?

Přesun Avarů z Mongolska do Panonie byl podle Z. Hofmanové z Masarykovy univerzity nejrychlejší migrací v dějinách. Cestu dlouhou 7000 kilometrů překonali během několika málo let. Postupovali zřejmě po Hedvábné stezce, na které podnikaví Sogdiané vybudovali celý řetězec obchodních měst v oázách, nepochybně s dobře vybavenými karavanseráji. Šlo asi o 20 000 vojáků, W. Pohl odhaduje celkový počet migrantů i s rodinami na 100 000 lidí. Je s podivem, že v sogdijských nápisech nejsou žádné zmínky o pochodu tak velkého množství lidu. Na druhé straně ve Střední Asii mezi sebou ustavičně válčila efemerní barbarská království, takže možná nešlo o nic mimořádného. Další zprávy o Avarech máme až z oblasti Kavkazu

Dne 6. února si připomínáme půl roku od průniku ukrajinských jednotek do Kurské oblasti, jednoho z pohraničních regionů Ruska. Ruským vojákům se ani s pomocí spojeneckých jednotek ze severní Koreje nepodařilo Ukrajince z části tohoto území vytlačit. Přes nevelký rozsah tohoto území je jeho existence jedním ze symbolů Putinova válečného neúspěchu.

Jedním z hlavních ukazatelů změny společenských nálad v Československu koncem 60. let se stal vedle vývoje umělecké literatury a vydavatelské politiky také stav filmové produkce. Poněkud zjednodušující termín „zlatá šedesátá“ bývá vztahován často právě k tomuto kulturnímu fenoménu. Mnohé filmy z druhé poloviny šedesátých let jsou dodnes neobvykle živým svědectvím a neztratily na působivosti.

Původ Avarů byl dlouho záhadou. Mnozí zpochybňovali jejich asijský původ, zejména proto, že jen menšina pozůstatků má mongolské antropologické znaky. Nejnovější genetické výzkumy však ukázaly, že přinejmenším jádro elity Panonských Avarů je blízce příbuzné s dávným protomongolským etnikem Rouran. Dále 3-D skeny silně zvětralých kamenných stél v Mongolsku konečně umožnily rozluštění nápisů z počátku 7. století. Ačkoli tyto nápisy se týkají vlády prvních tureckých khaganů, k překvapení vědců byly psány jazykem dosud neznámým. Lingvista A. Vovin jej na základě gramatiky určil jako formu velmi rané mongolštiny a předpokládá, že jde o jazyk Rouranů. Vzhledem k tomu, že do té doby nejstarší mongolskou písemnou památkou byl takzvaný Čingisův kámen ze 13. století, posunulo to mongolské psané dějiny o šest století hlouběji do minulosti. Rourani-Avaři se rázem stali předmětem intenzivního zájmu mongolských, tureckých i maďarských vědců.

V tomto a několika dalších pokračováních cyklu půjde o rok předcházející tomu osmašedesátému. Ostatně jsme také předchozí, obsahově blízký cyklus začínali před lety příspěvky o roce 1967. Byl důležitý: důkladně připravil půdu pro památné Pražské jaro, nikoli to hudební, ale opravdu celospolečenské i celonárodní.

V říjnu letošního roku se v České republice hodně psalo i mluvilo o slavném husitském vojevůdci Janu Žižkovi. Příležitost k tomu poskytlo šestisté výročí jeho úmrtí. Zatímco Mistr Jan Hus zaujal v ukrajinské literární tradici díky Tarasu Ševčenkovi a jeho poémě „Kacíř“ značně významné místo, Žižka je v závěru skladby jen krátce zmíněn. Tento námět ani v pozdějším období téměř nikdo nerozvíjel.