Historie

V minulém dílu jsme viděli, že archeologie vyvrátila původní představu, že liduprázdnou střední a východní Evropu zaplavila tsunami jednotného národa Slovanů. Doložila přejímání kulturních vzorců původním obyvatelstvem, nemůže však vysvětlit jazykový „shift“. S novými technologiemi bývají sice přejímány i výrazy s nimi spojené (jako dnes „počítačština“ a „manažerština“), nedochází však k úplnému přechodu na cizí jazyk. Tam se musely uplatnit tlaky jiné.

Začínající odborník mívá v první fázi života asi jen několik učitelů, kteří ho potřebným způsobem nasměrují, radí mu při překonávání prvních úskalí a dovedou ho do situace, kdy si začne vědět rady. Těmi prvními učiteli jsou často rodiče a poté lidé z vysoké školy, která mladého zájemce a adepta zlákala. Najdou se však i učitelé, kteří pomohou jinde a jinak.

V názvu tohoto cyklu najdete slovo „jaro“, tento příspěvek se však týká srpna roku 1968. Žádný rozpor v tom není, jaro onoho roku vlastně začalo už roku předešlého a přelilo se i do dalších ročních období roku osmašedesátého včetně jara roku 1969, kdy bylo teprve potlačeno – kdo je pamětníkem, potvrdí to. Proto si dovolím porušit chronologii a popsat tu jeden neznámý ukrajinský aspekt zlověstného Srpna.

V otázce etnogeneze Slovanů existují ve vědě dva tábory: jeden zastává teorii migrační, podle které se Slované rozšířili po Evropě z „pravlasti“. Kde ta pravlast ležela, o to se vedly spory, Palacký ji umísťuje mezi Odru a Vislu, v dnešní době na základě lingvistických rozborů se nejvíc vědců přiklání k oblasti kolem středního Dněpru, Dněstru a Prypjati. Druhá teorie, autochtonní, tvrdí, že k žádné změně obyvatelstva nedošlo, jen se po Evropě rozšířil nový kulturní model a nový jazyk. Extrémní je teorie tzv. turboslavismu, podle které tu Slované (konkrétně Poláci) byli už od dob lovců mamutů a římští historici jim jenom dávali jiná jména, nazývajíce je Kelty nebo Germány. Další pokračování seriálu o historii severního Příčernomoří a jejím vlivu na Evropu a svět.

Cyklus nazvaný Před padesáti lety jsme na těchto stránkách zahájili před necelými sedmi lety. Postupně se rozrostl na šestapadesát článků. Psal jsem je proto, abych se jejich prostřednictvím vrátil zpátky do dnes už těžko představitelné doby. Tehdejší události totiž zformovaly mne i mé vrstevníky, učily nás myslet a položily základy našeho vztahu ke světu kolem nás.

V první polovině března jsme vzpomněli v krátkém časovém rozpětí několika výročí, důležitých z hlediska vývoje česko-ukrajinských vztahů. Dne 17. března si připomínáme nejvýznamnější osobnost meziválečné Podkarpatské Rusi – řecko-katolického duchovního, učitele a politika Avgustyna Vološyna (Augustina Vološina). Od jeho narození v nevelké zakarpatské obci Kelečyn uplynulo půl druhého století.

Výročí narození prvního prezidenta Československé republiky, připomínané jako vždy dne 8. března, může znovu podnítit úvahy o jeho vztahu k ukrajinské otázce. Pražský univerzitní profesor, publicista i poslanec rakouského parlamentu v jedné osobě se zajímal také o ukrajinskou otázku už dlouho před vznikem Československa. Věděl o ní více než ostatní čeští politikové.

Sté výročí smrti Vladimíra Iljiče Lenina nevzbudilo v našich končinách žádnou zvláštní pozornost. Ačkoli tento nelítostný člověk na území Ukrajiny nikdy nebyl, zapsal se tíživým způsobem i do dějin této země. Cítil se totiž oprávněn o ní rozhodovat „ve jménu revoluce“.

Informace o existenci ukrajinské školy a ukrajinského obchodu v Mladé Boleslavi umístěná před nedávnem na našich FB stránkách zaujala. Když jsem se v komentáři k ní zmínil, že je možno napsat něco o starších ukrajinských tradicích tohoto významného středočeského centra, dočkalo se i toto konstatování nemalého ohlasu.

Téma našeho letošního posledního příspěvku bude opět historické: nepozorovaně totiž uplynulo sté výročí založení čtvrté ukrajinské vysoké školy, která působila v meziválečném Československu. Jednalo se o Ukrajinské studio výtvarného umění, které později užívalo také označení Ukrajinská akademie.