Historie

Od konce roku 1989 nastaly základní změny v české informační politice. Obnovení svobody tisku mělo vliv i na způsob psaní o světě, a to se týkalo také už skomírajícího Sovětského svazu a jeho jednotlivých součástí. Více a otevřeněji se náhle mohlo psát také o sovětské Ukrajině. Vědělo se o ní málo, přestože právě ona s Československem bezprostředně sousedila.

V minulých dílech jsme viděli, jak sarmatské populace z pontických stepí ovlivnily životní způsob středoevropských Kvádů a Vandalů. Nyní přichází na řadu další východogermánské etnikum, které na rozdíl od předešlých se usadilo přímo na území dnešní Ukrajiny a strávilo tam, v bezprostředním kontaktu s místními indoíránskými a snad i praslovanskými populacemi, dobrých dvě stě let. Proto mu věnujeme hned několik kapitol.

První polovina roku 1991 znamenala pro Ukrajinu důležité mezidobí na cestě od formálního vyhlášení suverenity v červenci 1990 k referendu o úplné nezávislosti (1. 12. 1991), které skončilo jednoznačným úspěchem. Z Prahy i jiných měst České republiky jsme sledovali tehdejší dění za východní hranicí Československa se směsí nadějí a obav, naděje ale přece jen převažovaly.

V minulých dílech jsme probírali západní skupinu germánských kmenů souhrnně nazývanou Polabští Germáni, kam patří i naši Markomani a Kvádové. Dnes postoupíme dále k východu, k etnikům, která expandovala na území původně patřící kmenovému svazu Lugiů. Vynecháme Burgundy, kteří nakonec skončili v dnešní Francii, a soustředíme se na dva kmeny Vandalů – Silingy a Hasdingy - a hlavně na jejich spojence – sarmatské Alany.

Minule jsme hovořili o západních, polabských Germánech a jejich kontaktech se sarmatskými kmeny. Dnes se posuneme dále na východ, ke kmenům, které antičtí autoři umísťují mezi horní toky Odry a Visly. Zmiňují zejména Lugie a Vandaly. Prakticky na celém tomto území nacházejí archeologové kulturu, kterou podle prvního naleziště označují jako przeworskou. V době svého největšího rozsahu se dotýkala na jedné straně markomansko-kvádské říše na našem území a na druhé straně sarmatských a dáckých teritorií v dnešní západní Ukrajině a Transylvánii.

Lidí, kteří se narodili na Ukrajině, ale už docela dlouho žijí v Česku, je spoustu. Ukrajinci jsou u nás největší národnostní minoritou, počet jen těch legálně a dlouhodobě žijících v Česku je kolem 150 000. Z pohledu sociálních věd (historie nebo sociologie) nemusí být ale situace tak jednoduchá jako v tabulkách Českého statistického úřadu.

Letos budeme občas vzpomínat i na česko-ukrajinské události roku 1991. Jsou vzdáleny právě tři desetiletí a to už je časová vzdálenost, po které paměť uchová jen zlomek kdysi prožitého. Jako vůbec první přichází na řadu připomínka události, která souvisí s odborným výzkumem ukrajinské tematiky.

Otázka, jaký byl ohlas ukrajinského hladomoru roku 1933 v českém prostředí, zůstává zodpovězena jen v malém rozsahu. Dokud se nedobereme konkrétnější odpovědi, zůstane ve znalosti vývoje česko-ukrajinských vztahů citelná a docela bolavá trhlina. Každý pokus o její zacelení bude určitě velice vítán.

Příslušníci kteréhokoli národa vyhledávají při pohledu do jeho minulosti spíše světlé, úspěšné či vítězné okamžiky – tak je tomu i v ukrajinském prostředí. Nezbytnou součástí reflexe vlastních dějin ale musí být i vnímání negativních historických zlomů a porážek. Jedna z nich je v ukrajinských dějinách spojena s nepříliš známou řekou Zbruč.

Znalost historie jiného národa, než toho vlastního, může mít různý rozměr a zabarvení. Platí to samozřejmě také v případě českého vztahu k Ukrajincům. V minulosti i dnes se často stávalo, že skutečné poznání bylo nahrazováno fantastickými domněnkami a představami. Můžeme si to připomenout také v souvislosti s letošním 8. listopadem, kdy se vzpomínalo 400. výročí bitvy na Bílé hoře.