Historie

Prázdniny roku 1968 se blížily k poslední dekádě srpna. Doba tuzemských i zahraničních dovolených odváděla pozornost části lidí od aktuální tematiky, jiní se však snažili dotáhnout k žádoucímu konci různé započaté projekty. Nikdo si nemohl být jistý, že se Sověti nepokusí o zastavení polednového vývoje a likvidaci dočasných svobod.

Jméno obce Čierna nad Tisou znal před půlstoletím, v létě roku 1968, každý občan Československa, znělo však po tři dny i v mnoha zahraničních jazycích. V této pohraniční obci a železniční stanici na jihovýchodě Slovenska jednaly po tři dny československá a sovětská stranická delegace o nahromaděných sporných otázkách.

Psali jsme v minulých částech cyklu několikrát o dílčích projevech ukrajinské přítomnosti v Praze a Česku v jarních měsících roku 1968. Teď je na čase podívat se na vztahovou problematiku z druhé strany. Zatím jsme popsali jen v malém rozsahu, jak se události Pražského jara projevily na ukrajinském území, především v Kyjevě.

Také v roce 1968 žily na českém území, ovšem v menším počtu než dnes, příslušníci ukrajinské národní skupiny. Byli příslušníci různých generací. A pocházeli jak z Ukrajiny, tak ze severovýchodní části Slovenska, často už ale byli rodáky z Čech či Moravy. Mnoho z nich nadále spojoval zájem o to, co se děje v Ukrajině.

Propagaci kterékoli země a její kultury lze vždy dělat na dva způsoby. Jednak shora, akcemi na objednávku, ovlivněnými politickými požadavky. Dokladem mohou být Dny ukrajinské kultury, o kterých zde byla řeč. Postupovat lze ale také obráceně: zdola, z iniciativy jednotlivců. I po této stránce byly květen a červen roku 1968 zajímavé.

Ve svém výkladu jsem se, ač nerad, notně opozdil. Proto teprve nyní dochází na jednu z hlavních česko-ukrajinských událostí roku 1968. Měly jí být tzv. Dny ukrajinské kultury. Jejich obsah však měl málo společného s tehdejším československým děním. Vždyť právě tehdy vrcholily demokratizační tendence Pražského jara.

V předchozích částech tohoto cyklu jsme se snažili sledovat přetváření česko-ukrajinských vztahů v období Pražského jara přednostně po linii Praha – Kyjev. Mimo pozornost tak zůstávali Ukrajinci severovýchodního Slovenska neboli Prešovska. Také těm nabídly tehdejší události nové, ale jak se brzy ukázalo, velmi ošidné možnosti.

V polovině 2. tisíciletí př. n. l. byla ve střední Evropě vyspělá únětická kultura nahrazena kulturou lidu popelnicových polí. Jedna její podskupina, kultura lužická, je někdy dávána do souvislosti s etnogenezí Baltů a Slovanů. Ve vysychajících stepích východně od Volhy se mezitím formovaly válečnické kultury budoucích Indoíránců. Jejich vrcholným vynálezem byl dvoukolový válečný vůz, který se rychle rozšířil v celém prostoru od Irska po Čínu. Nastalo období permanentních válek a přesunů obyvatelstva.

Ve chvílích, kdy se čekalo na zahájení Dní ukrajinské kultury v Československu, bylo už dění v Praze, z hlediska SSSR stále více znepokojující, objektem trvalé pozornosti sovětských komunistů z civilní i vojenské sféry. Zvláštní úkol připadl v této souvislosti vedení Ukrajiny, ale na pomoc přispěchal i jeden „ukrajinský komunista“ z Prešovska.

V květnové Praze roku 1968 kulturních aktivit spojených s Ukrajinou přibývalo. Důvodem byly blížící se Dny kultury Ukrajinské sovětské socialistické republiky, jejichž zahájení připadlo na poslední týden měsíce. Už předtím začínala být kulturní nabídka na tu dobu dost bohatá, česká veřejnost však byla zaujata spíše jinými tématy.