Historie

Historik Jordanes ve svém díle Getica na jednom místě píše, že Slované se původně nazývali Veneti, ale nyní jsou známi hlavně jako Sclaveni a Antes. O několik kapitol dále zase uvádí, že jsou tři větve jednoho národa, Veneti, Sclaveni a Antes. Problém je, že máme dvě velké populace, které Římané nazývají Veneti: jedni obývali od 9. století př. n. l. do přelomu letopočtu Benátsko (Jadranští Venetové), druhé lokalizují římští autoři východně od Visly: Plinius v 1. století př. n. l. na pobřeží Baltského moře, Tacitus v 1. století n. l. do mezery mezi pobaltské Fenny a keltsko-germánské Peuciny/Bastarny, a konečně Polybius a Ptolemaios ve 2. století n. l. do východní části Gdaňského zálivu (Vislanští Venetové). Je to jen shoda jmen, nebo je mezi nimi nějaký vztah? A jaká je souvislost mezi Venety a Slovany?

Termín Sklavinoi (Sclavini, Slavi), který bereme jako označení Slovanů, se poprvé objevuje až u byzantských historiků 6. století n. l. Do té doby jako by Slované neexistovali. Přitom lingvisté tvrdí, že k oddělení praslovanského jazyka od původního balto-slovanského kontinua došlo už někdy mezi lety 1500 a 1000 př. n. l. Tak kde tedy jeho mluvčí po celé ty dva tisíce let byli?

Naše dosavadní články týkající se ukrajinské vysoké školy v Poděbradech si všimly jejího založení na jaře r. 1922 a různých aspektů jejího dalšího působení. Ve zbývajících pokračováních se zastavíme ještě u několika dalších aspektů tehdejšího ukrajinsko-poděbradského života, dnes si ale povšimnu jednoho z nejpozoruhodnějších učitelů této školy.

Josef Václav Sládek je dnes vnímán především jako klasický autor poezie pro děti, ale životnost si udržuje i řada jeho básní určených dospělým čtenářům. V předchozích dvaceti letech byl vydán nejen třísvazkový soubor celého jeho básnického díla, ale také kniha amerických fejetonů a řada Sládkových překladů Shakespearových her.

Postupné vysychání a zasolování kaspicko-pontické stepi přimělo Huny a jejich „satelity“ (germánské a sarmatské kmeny, možná i předchůdce Slovanů) přesunout se ze severního Černomoří na západ - nejprve na Balkán (za Uldina), později až do středního Podunají (za Attily). V Černomoří mizí vyspělá čerňachivská kultura a nastává období depopulace, které trvá až do 6. století. Pak se objevuje kultura jiná, tentokrát již slovanská, která však na předchozí čerňachivskou nenavazuje a má zcela jiný charakter. Naproti tomu střední Podunají i po rozpadu hunského panství zůstává ohniskem multietnické a velmi kosmopolitní kultury, ve které se mísí prvky středoasijské, germánské i římské.

Historie Ukrajinské hospodářské akademie je samozřejmě plná konkrétních lidských příběhů. Stopu toho dnešního jsem našel už před řadou let v Polabském muzeu v Poděbradech. Zůstal dodnes bez jasného začátku i konce, ale není proto o nic méně zajímavý…

O pozitivním, byť v detailech ne zcela jednoznačném vztahu prvního československého prezidenta k Ukrajině a Ukrajincům bylo už napsáno mnoho. Zdálo by se, že už není možno přidat celkem nic nového. Vydání kompletního souboru Masarykových spisů však odkrylo nové skutečnosti. Tou nejzajímavější je zřejmě objevení Masarykova nekrologu ukrajinského myslitele Mychajla Drahomanova z roku 1895.

Na jaře roku 1927 se blížil k závěru pátý rok existence Ukrajinské hospodářské akademie. Rýsovala se tak perspektiva absolutoria těch adeptů inženýrského titulu, kteří zahájili studia hned v roce 1922. Čekaly je tedy jako první velkou skupinu studentů závěrečné zkoušky i obhajoby. Byl to velký okamžik v dějinách této ukrajinské vysoké školy, vybudované z českých prostředků na české půdě.

Zahájení přednášek na Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech na přelomu jara a léta roku 1922 odstartovalo existenci vysoké školy, která v středočeském lázeňském městě působila plných třináct let. Jednalo se tedy o většinu období známého v českých dějinách jako První republika. Ukrajinská akademie se stala jedním z významných symbolů meziválečných Poděbrad.

Cyklus Návraty do roku 1991 jste mohli sledovat v druhé polovině minulého roku. Snažil jsem se prostřednictvím sedmi textů ukázat problémy, před kterými stáli čeští Ukrajinci a ukrajinisté na počátku devadesátých let předchozího století. Jednalo se o dobu, kdy se rodila nezávislá Ukrajina a kdy Československo začalo vnímat tuto situaci i potřebu navázání diplomatických vztahů s novým státem.