Historie

V rámci tohoto zdánlivě nekonečného cyklu přicházela většinou na pořad politická a kulturní tematika, zcela výjimečně i ta sportovní. Vztahy mezi dvěma zeměmi či národy však vždy musí obsahovat i hospodářskou složku. V případě česko-ukrajinských vztahů, které byly po většinu 20. století včleněny do podstatně širších kontaktů československo-sovětských, však takto vymezený terén ohledáváme s nemalými potížemi.

Titulek dnešního pokračování se může zdát poněkud zvláštní. Právě před padesáti lety vyvrcholily v řadě ukrajinských měst tzv. Dny české a slovenské kultury v Ukrajinské SSR. Pokud začleníme tuto informaci do širšího chronologického a věcného kontextu, zjistíme, že se jednalo o akci povýtce politickou, která zapadala do konceptu tehdejší husákovské „normalizace“.

Výstava fotografií na Kampě, o které před několika dny psal autor se zkratkou -boz-, představuje kroje z 19. a 20. století. Avšak kořeny mnoha vzorů a zdobných prvků sahají daleko hlouběji do historie. Díky tradici se motivy předávaly z generace na generaci po řadu staletí. U některých z nich lze doložit i rozšíření po velké části eurasijské oblasti.

Vzpomínka na úvodní den druhé světové války, vzdálený už osmdesát let, získala letos značně výrazný rozměr. Roli organizátora sehrálo Polsko coby první stát, který byl vojensky napaden nacistickým Německem a pokusil se mu bezúspěšně ubránit. Československo, jak známo, tuto roli nesehrálo ani v roce 1938, ani o rok později.

V létě roku 1969 nebylo ještě zjevné, že se „normalizace“ stane tak zlým a dlouhým obdobím. Hned po nástupu Gustáva Husáka do funkce prvního stranického tajemníka bylo sice zastaveno několik „nejproblémovějších“ tiskových orgánů, hlavně týdeníky Listy a Reportér, v jiných periodikách ale ještě zůstalo ještě trochu svobodného prostoru.

Naposledy se vracíme k československému segmentu vzpomínek ukrajinského stranického předáka Jurije Ilnyckého. V předešlých dvou pokračováních byly obsaženy údaje o událostech jarních a počátku letních měsíců – až do bezprostředních důsledků vpádu „spojeneckých“ vojsk do Československa.

Minule jsme nahlédli do části memoárů někdejšího prvního tajemníka zakarpatských komunistů Jurije Ilnyckého (1924–2016). Dnes převyprávím část jeho vzpomínek na události z letních měsíců roku 1968. Znovu se tak vrátíme do doby příprav sovětské intervence proti Československu i jejích bezprostředních důsledků.

V našem cyklu, věnovaném ukrajinským aspektům roku 1968, zatím nefiguroval jeden ze zajímavých svědků tehdejších událostí. Nebyl z Kyjeva – celý život působil v regionu bezprostředně sousedícím s Československem. V českém prostředí se o někdejším zakarpatském stranickém předákovi Juriji Ilnyckém celkem nic neví.

Sarmati zavedli do starověkého válečnictví nový prvek: těžkou kavalerii na obrněných koních. Tato inovace, která se rozšířila na Západ i na Východ, byla spojena s vynálezem třmenů, vyšlechtěním nového, specializovaného plemene koní a s novou bojovou taktikou. Sarmatští obrnění jezdci – katafrakti - se stávají součástí armády velkých říší: Persie, Byzance, Číny, a během výbojů se šíří dále do Evropy. Ve středověku se jezdec v brnění stává ikonou šlechtického stavu. I když středověký rytíř není přesnou obdobou starověkého katafrakta, nepochybně se z něj vyvinul. A pozorný pohled odhalí určité přežívající stopy sarmatských katafraktů ještě dnes.

Vzpomínky na rok Pražského jara se nikdy neobejdou bez zmínek o týdeníku Literární listy, který vycházel od března do srpna jako nástupce neméně známých Literárních novin. Co znamenala v roce ´68 zkratka LL, snad ví každý pamětník. Srpnová okupace vydání týdeníku ukončila, čeští spisovatelé se s tím však nehodlali smířit.