Historie

Jako předposlední téma cyklu nám tu zůstala otázka, která je aktuální i dnes. Rádi bychom věděli, jak vnímali Ukrajinu Češi v době, kdy se nakrátko pokusili o budování jiného socialismu, který měl mít lidskou tvář. Příslušná tematika se v předchozím období už několikrát dostala ke slovu, nyní se pokusme o shrnutí.

Stav ukrajinského exilu umožňoval koncem šedesátých let daleko přesnější a svobodnější vnímání tzv. Pražského jara, než tomu bylo v sovětské Ukrajině. Ukrajinští emigranti, z nichž mnozí žili do roku 1945 na českém území, mohli psát o událostech v Československu na základě přesnějších informací a bez cenzurního dohledu.

V rámci našeho cyklu přichází na řadu příspěvek, týkající se vnímání událostí Pražského jara v Ukrajině. V některých z předešlých pokračování jsem se již snažil na řadě příkladů ukázat diametrálně odlišnou recepci českých událostí let 1967–1969 čtyřmi vzájemně se lišícími skupinami Ukrajinců.

Zkratka UKOS dnes nikomu nic neřekne, v letech 1968 a 1969 však symbolizovala naděje českých Ukrajinců na zlepšení situace této minority v souvislosti s krátkodobými možnostmi Pražského jara ´68. Celostátní vývoj po srpnu 1968 vedl nakonec k tomu, že tento spolek Ukrajinců žijících v českém prostředí nebyl úředně povolen.

Čeká nás pokus o závěrečnou charakteristiku česko-ukrajinských vztahů v letech 1968 a 1969. Ještě předtím je třeba všimnout si jedné speciální, regionální kapitolky. Zakarpatská Ukrajina – někdejší Podkarpatská Rus – zůstává i dnes, po půlstoletí, regionem, který zaujímá v českém vnímání Ukrajiny zvláštní místo. Bylo tomu tak i v roce Pražského jara?

V jedné ze závěrečných částí „osmašedesátnického“ cyklu přichází na řadu otázka, do jaké míry mohli tehdy Češi bezprostředně poznávat Ukrajinu. V úvahu přicházela samozřejmě hlavně turistika. Dnes není snadné zjistit, kdo a proč vycestoval z českých zemí na Ukrajinu právě v roce 1968. V tehdejším tisku i v memoárové literatuře však nacházíme určité množství zpráv o cestování tímto směrem.

Hlad na Ukrajině v létech 1932-33 nebyl jen největší genocidou v historii, ale také největším a nejefektivnějším okrádáním lidí. (Volně přeloženo a zpracováno podle CREDO.pro)

Všude kolem nás je teď plno vzpomínání na události třicet let staré včetně hodnocení celého následujícího vývoje. K napsání této vzpomínky a úvahy v jednom přispěl i dotaz ukrajinského diplomata, který se do Prahy dostal až počátkem 90. let. Jde o to, co měl společného pražský 17. listopad 1989 s tehdejším děním v prostředí českých Ukrajinců.

Na území České republiky se dochovala řada ukrajinských památek, vzniklých za první republiky. Péči o ně začíná být věnována v posledních letech potřebná pozornost. Je potěšující, že se na tom podílí jak ukrajinské velvyslanectví, tak organizace pardubických Ukrajinců, zaměřená právě na tyto záležitosti.

Nezávislý ukrajinský stát vznikl v roce 1918 ve dvou územních podobách. Rozdíl mezi datem jejich vzniku činil devět měsíců – vše se odehrálo koncem ledna a na přelomu října a listopadu 1918. Vloni jsme sledovali události kolem vzniku Ukrajinské lidové republiky s centrem v Kyjevě. Nestačili jsme analogicky reagovat na sté výročí její „mladší sestry“, která se zrodila ve Lvově.