Historie

Pokud se v češtině použije termín „šedesátník“, určitě je míněn člověk, který dosáhl věku šedesáti let a vstoupil už do skupiny tzv. důchodců, nebo se k tomu chystá. V zásadě to platí také v ukrajinštině, kde však přistupuje k tomuto významu ještě jeden. O šedesátnících se mluví také v souvislosti s těmi příslušníky ukrajinské inteligence, kteří na počátku šedesátých let 20. století vstoupili do aktivního života a rozvířili značně stojaté vody sovětské Ukrajiny. V době zrození tohoto termínu jim bylo kolem třiceti let.

Role českých a slovenských Ukrajinců v období Pražského jara zůstává nedoceněna. Představovali poměrně nejednolitou skupinu rozprostřenou mezi západním českým pohraničím a vzdáleným severovýchodním Slovenskem. Nejvýrazněji, už po staletí, byli soustředěni v horských a podhorských končinách při východní části československo-polské hranice. Šlo vlastně o úzký pruh území vybíhající z území sovětské Ukrajiny.

Tradiční narativ nám Avary zobrazuje jako primitivní loupeživé kočovníky, kteří parazitovali na bezbranných Slovanech, týrali je a používali je jako „kanónenfutr“. Výzkumy několika posledních desetiletí však ukazují, že obraz zdaleka nebyl tak jednoznačný. V mnoha případech šlo o symbiózu, případné vzpoury však Avaři krutě trestali. Dosavadní obraz Avarů pocházel výhradně z pera jejich nepřátel, proto není divu, že byli líčeni v nejčernějších barvách. Jak tedy vypadal život v khaganátu?

V tomto cyklu, ale i v předcházejícím souboru, nazvaném „Před padesáti lety“, nás zajímaly mimo jiné reakce některých ukrajinských autorů na převratné dění v Československu let 1967–1969. Toto téma nabízí ještě možnost řady objevů. To dokládá i dnešní příspěvek věnovaný ukrajinskému prozaiku Vasylu Zemljakovi.

Nevšední titulek této drobničky nás vede do světa sportu, konkrétně kopané. Přečíst si ho mohli čtenáři slavných, pražsko-brněnských Lidových novin, dne 12. září 1935. Dnes nás tento údaj upozorňuje na to, že česko- (popř. československo-) ukrajinské vztahy měly a mají také svou sportovní dimenzi. Fotbal hrál v této souvislosti neposlední roli a doklad z roku 1935, starý jednadevadesát let, patří k těm nejstarším.

Sebeupálení Jana Palacha v lednu roku 1969 bylo jednou z hlavních událostí první zimy po sovětské okupaci Československa. Čin, který měl zastavit další postup „normalizace“ se nedočkal trvalé odezvy a povzbudil nakonec prosovětské síly, aby dokončily svou špinavou práci. Tato skutečnost, kterou byla tehdy zprvu jen těžko představitelná, samozřejmě nijak nezmenšuje význam obětování se pražského universitního studenta.

V těchto dnech tomu bylo už osmapadesát let od chvil, kdy byl v Praze zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandr Dubček. Sesazení tehdejšího prezidenta Antonína Novotného z uvedené funkce otevřelo cestu k zrození fenoménu Pražského jara. Zmenšující se skupina pamětníků má příležitost znovu vzpomínat na všechno, co následovalo. A my se po celý rok budeme dále věnovat československo-ukrajinskému kontextu tehdejších událostí, který byl zanedbatelný jen zdánlivě.

Budoucí historický výzkum upřesní, jakou míru ohlasů vyvolal pokus o československé reformy z r. 1968 na Ukrajině. Zajímat nás bude především prostředí tamní inteligence. Touto otázkou jsme se v někdejším cyklu nazvaném Před padesáti lety vícekrát zabývali a upozornili jsme na postoje některých osobností.

Situace v okupovaném Československu byla na přelomu října a listopadu roku 1968 velmi složitá. Ultrakonzervativní, prosovětské síly se v rámci KSČ už zcela zjevně připravovaly k odvetě za svou jarní porážku a snily už o převzetí moci. Musely na ně sice čekat ještě půl roku, ale o to více pak svého úspěchu využily k nastolení ponižujícího „normalizačního“ režimu.

Dosavadní úvahy o přístupu sovětské Ukrajiny k událostem československého roku 1968 postrádaly znalost písemností československého generálního konzulátu v Kyjevě, který měl tehdy za sebou deset let práce. Tato územní odbočka československého velvyslanectví v Moskvě pracovala jako jedna z tehdy jen tří zahraničních misí v Kyjevě. Vedle Československa zde mělo generální konzulát už od konce 40. let 20. století Polsko a až v r. 1967 vznikl obdobný úřad Německé demokratické republiky.