Historie

Už více než půldruhého roku tu po kouscích skládáme mozaiku někdejších ukrajinských pohledů na rok osmašedesátý. Ne všechno se do tohoto cyklu vešlo a navíc zůstává ještě leccos utajeno ve starých svazcích novin a časopisů nebo v kartonech s archivními písemnostmi. Zatím v našem cyklu nezaznělo jedno důležité jméno – Leonid Pljušč.

V minulém článku o bojovné královně Tomyris jsme se dotkli zajímavého tématu, typického pro kultury stepních nomádů 5. - 3. století před naším letopočtem: otázky žen-válečnic.  Řekové jimi byli doslova fascinováni, jak dokazují obšírná vyprávění v mytologii, množství sochařských děl i maleb na keramice. Také v keltských, germánských i našich pověstech jsou zmínky o ženách ve zbroji. Byly to opravdu jen výplody fantazie?

To, že Janu Palachovi věnovala brzy po jeho smrti báseň ukrajinská autorka Halja Mazurenko, není jediným dokladem zájmu Ukrajinců o Palachův osud. Asi žádné jiné české či slovenské jméno (kromě Dubčekova) nerezonovalo v prostředí sovětské Ukrajiny i uvnitř ukrajinského exilu výrazněji a nezůstalo přitom jen u roku 1969.

Nezávislý ukrajinský stát vznikl v roce 1918 ve dvou územních podobách. Na počátku listopadu, kdy ve východní Haliči začalo formování Západoukrajinské lidové republiky, jednoho z nástupnických států Rakouska-Uherska, měla za sebou východněji ležící Ukrajinská lidová republiky s centrem v Kyjevě téměř celý rok značně složité existence.

Náš dlouhý cyklus se už pomalu blíží ke konci. První měsíce roku 1969 totiž naplňoval už jen zoufalý ústupový boj těch, kdo se snažili uchovat co nejvíc z polednových reforem, ale od dubna, kdy byl do člena Komunistické strany Československa zvolen Gustáv Husák, byla už jejich pozice prakticky beznadějná.

Kmeny indoíránské jazykové větve, které ze středoasijských stepí pronikaly na Íránskou náhorní plošinu a do Indie, dostávaly se tam do kontaktu s vyspělými civilizacemi Mezopotámie a údolí Indu. Přejímaly jejich způsob života, místo kočovného pastevectví se věnovaly usedlému zemědělství a stavěly města. Nejprve Médové a potom Pársové založili království, které po zničení tyranské Asýrie expandovalo a změnilo se v největší mnohonárodnostní impérium té doby – Perskou říši. Se svými „zaostalejšími“ příbuznými v eurasijských stepích však vedli ustavičný boj, který nejméně ve dvou případech skončil pro Peršany nelichotivou porážkou.

Zdánlivě bylo už v našem cyklu řečeno o různých vazbách Ukrajiny na fenomén Pražského jara 1968 a na jeho ozbrojené potlačení téměř vše podstatné. Zbývá už jen několik pokračování. Boj o svobody, získané v první polovině roku 1968, totiž pokračoval přinejmenším do dubna 1969, kdy se moci nad KSČ chopil Gustáv Husák.

Tento den očekávali s napětím nejen pravoslavní nebo věřící jiných konfesí. Prožívali ho asi všichni, kdo mají vztah k Ukrajině, bojí se o ni, ale zároveň doufají v její šťastnější a radostnější budoucnost. A sobota, zvolená pro sjednocovací sněm ukrajinských pravoslavných, potvrdila naděje aktivních účastníků i sympatizujících diváků.

Někdy v 8. nebo 7. století př. n. l. se ve stepích severního Černomoří objevuje další indoíránské etnikum, které původně sídlilo ve střední Asii, zhruba v oblasti Kazachstánu. Jde o Skyty, o nichž nám zanechali četné zprávy řečtí autoři. Zároveň však tito Indoíránci expandovali i směrem do Íránu, kde je písemné památky zaznamenávají pod jménem Saka. Na východě se dostali až k hranicím Číny.

5. prosince před 24 lety se odehrála možná jedna z největších geopolitických krádeží v historii lidstva. Ukrajina, třetí jaderná mocnost na světě, pod příslibem družby, spolupráce a partnerství, o jaderné zbraně přišla. Aby necelých dvacet poté byly všechny smlouvy porušeny a byl zahájen útok na její územní celistvost a suverenitu.