Historie

Zahájení přednášek na Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech na přelomu jara a léta roku 1922 odstartovalo existenci vysoké školy, která v středočeském lázeňském městě působila plných třináct let. Jednalo se tedy o většinu období známého v českých dějinách jako První republika. Ukrajinská akademie se stala jedním z významných symbolů meziválečných Poděbrad.

Cyklus Návraty do roku 1991 jste mohli sledovat v druhé polovině minulého roku. Snažil jsem se prostřednictvím sedmi textů ukázat problémy, před kterými stáli čeští Ukrajinci a ukrajinisté na počátku devadesátých let předchozího století. Jednalo se o dobu, kdy se rodila nezávislá Ukrajina a kdy Československo začalo vnímat tuto situaci i potřebu navázání diplomatických vztahů s novým státem.

Hlavním bohatstvím každé vysoké školy jsou nejspíše její studenti, tedy mladí lidé dychtící po vzdělání. Tato floskule může působit poněkud archaicky, v případě určité části studentů však vždy a všude platila. S jistotou je možno použít ji v případě mladých mužů, kteří vstoupili v r. 1922 do pomyslných bran Ukrajinské hospodářské akademie v Poděbradech.

Ukrajinská vysoká škola, která působila více než deset let v Poděbradech, vychovávala po třináct let (1922–1935) ukrajinské inženýry různého profilu, a to převážně v jejich rodném jazyce. Při posuzování poděbradské akademie, která nečekaně, svérázně a významně doplnila československou vzdělávací soustavu, se nemůžeme vyhnout otázce, jaké obory se na škole daly studovat a kdo zajišťoval jejich výuku.

První zářijový víkend přivádí každoročně do prostor sázavského kláštera mnoho desítek mladých odborníků zkoumajících středověk. Čas od pátečního podvečera do nedělního odpoledne tu tráví jak nováčci, tak znalci podstatně zkušenější včetně některých mistrů daného oboru. Pro každý ročník semináře je vybráno specifické ústřední téma.

Končící prázdninové období nás přimělo k tomu, abychom do tohoto cyklu přiřadili příspěvek o tom, jak trávila období studijního klidu podstatná část studentů poděbradské akademie. O studentské skupině jako takové napíšeme v některém z dalších pokračování, zde naznačíme, jak studenti praxi ověřovali studijní poznatky a zároveň si přivydělávali.

Určitě bychom neměli zapomínat na ty Ukrajince, kteří spoluvytvářeli v krajně nepříznivých podmínkách život své národní skupiny v Čechách druhé poloviny minulého století. Dnes chci připomenout jednoho z nich. Osud mne přivedl téměř na půl století do blízkosti ukrajinsko-českého aktivisty, pracovníka v oboru farmaceutiky a biochemie, dr. Fedora Jančika.

Přestože Hunové zanechali v duších Evropanů nesmazatelnou děsivou vzpomínku, padesátileté trvání jejich „říše“ ve Velké uherské nížině bylo jen relativně krátkou epizodou v tisícileté historii. Hunové byli dávno před Attilou a byli i po něm, dokud se nerozplynuli v nově se tvořících etnických skupinách druhé poloviny prvního tisíciletí n. l. Ostatně nikdy nešlo o jediné, přesně definovatelné etnikum; podobně jako jiné lidské laviny, které se valily Eurasií od východu k západu, strhávali s sebou pestrou směs kmenů mongolských, turkických, jihosibiřských, východoíránských a v závěrečné fázi i sarmatských a germánských. V oblasti svého působení v Evropě rozvrátili původní kmenové struktury a zanechali po sobě multietnický a multikulturní chaos, z něhož po „době temna“ začaly krystalizovat zárodky budoucích národů, soustředěné kolem dynastií vojenských králů.

Náš cyklus zatím sleduje jen události právě sto let staré, tedy česko-ukrajinské dění v Poděbradech v r. 1922. Tentokrát nám více prozradí tři týdeníky spjaté s tímto městem. Než se ponoříme do jejich dávných zpráv, vrátíme se v čase ještě o čtrnáct let hlouběji, do května r. 1908. Tehdy se Poděbrady staly místem akce, propojující úsilí čtyř slovanských národů Rakousko-Uherska.

V uplynulých čtyřech letech jsme opakovaně věnovali pozornost stému výročí prvních pokusů Ukrajinců o vybudování vlastního, nezávislého státu. Připomněli jsme několik mezníků této složité cesty, a to i s překlady dobových dokumentů. Psali jsme také o počátcích činnosti ukrajinské diplomatické mise, které bylo umožněno od února r. 1919 rozvíjet v Praze činnost.