Historie

V prvních staletích našeho letopočtu indoíránská etnika, označovaná souhrnně jako „skytsko-sarmatské kmeny“ expandovala z Černomoří do lesostepní oblasti mezi středním Dněpru a Dněstrem, kde probíhala etnogeneze Slovanů. Gótský historik Jordanes hovoří v souvislosti se Slovany o kmenech Sklavinů a Antů, přičemž Antové jsou dnes považováni za íránské etnikum z jihozápadní Ukrajiny, které se časem poslovanštilo. Část historiků zastává názor o íránském původu Chorvatů a Doudlebů. Íránské kmeny na jedné straně převzaly od Slovanů jazyk, na druhé straně předaly Slovanům řadu svých zvyků a náboženských představ.

Během tří měsíců, následujících po smrti a pohřbu Jana Palacha, byli stoupenci reformního hnutí v Československu zatlačeni do defenzivy. Naposledy se odpor proti okupaci Československa projevil při hokejových demonstracích v Praze i jiných městech na konci března 1969. Brzy nato následovalo sesazení Alexandra Dubčeka z nejvyšší stranické funkce. Dalekosáhlé důsledky těchto událostí neuměl tehdy nikdo odhadnout.

Řeckokatolický kněz, pedagog a publicista Msgre Avgustyn Vološyn (Augustin Vološin) je postavou, která náleží, byť ne stejnou měrou, do českých, československých i ukrajinských dějin, ale i do dějin své užší vlasti, která za jeho života vystřídala nemalou řádku jmen. Přitom ji Ivan Olbracht označil za „zemi beze jména“.

Druhý kolektivně pojatý protestní dopis, který charakterizuje ukrajinský rok 1968, vznikl o něco později než protest kyjevský. Už svým názvem je spjat s jedním z největších měst Ukrajiny, Dnipropetrovskem, dnes zvaným prostě Dnipro. Připomínka komunisty Petrovského ze jména města zmizela v rámci dekomunizace.

Dny kolem pověstných březnových id nemají v českých dějinách dobrou pověst – trvá to už osmdesát let. Náhlý zánik československé státnosti na samém konci zimy, která následovala po 20. výročí vzniku Československa, jakoby předpověděl, že společný státní život Čechů a Slováků nebude trvale možný.

V loňském roce jsme nestačili upozornit na vše podstatné, co se na území Ukrajiny v roce 1968 stalo a co bylo tak či onak spjato s děním v tehdejším Československu. Vracím se proto v tomto a příštím pokračování do roku jedinečného Pražského jara a upozorním na dva tehdy vzniklé, kolektivně podepsané protestní dopisy.

Už více než půldruhého roku tu po kouscích skládáme mozaiku někdejších ukrajinských pohledů na rok osmašedesátý. Ne všechno se do tohoto cyklu vešlo a navíc zůstává ještě leccos utajeno ve starých svazcích novin a časopisů nebo v kartonech s archivními písemnostmi. Zatím v našem cyklu nezaznělo jedno důležité jméno – Leonid Pljušč.

V minulém článku o bojovné královně Tomyris jsme se dotkli zajímavého tématu, typického pro kultury stepních nomádů 5. - 3. století před naším letopočtem: otázky žen-válečnic.  Řekové jimi byli doslova fascinováni, jak dokazují obšírná vyprávění v mytologii, množství sochařských děl i maleb na keramice. Také v keltských, germánských i našich pověstech jsou zmínky o ženách ve zbroji. Byly to opravdu jen výplody fantazie?

To, že Janu Palachovi věnovala brzy po jeho smrti báseň ukrajinská autorka Halja Mazurenko, není jediným dokladem zájmu Ukrajinců o Palachův osud. Asi žádné jiné české či slovenské jméno (kromě Dubčekova) nerezonovalo v prostředí sovětské Ukrajiny i uvnitř ukrajinského exilu výrazněji a nezůstalo přitom jen u roku 1969.