Historie

Vloni v listopadu se v Česku i na Slovensku hodně vzpomínalo na třicáté výročí tak řečené Sametové revoluce. Jen málo se ale ví o tom, že tehdejší dění výrazně ovlivnilo a aktivizovalo také všechny národnostní menšiny tehdejšího Československa včetně Ukrajinců. Ti neměli po celé období od února 1948 možnost organizovaného života.

Během posledních dvou století před začátkem křesťanské éry se severní Černomoří zase jednou dostává do hledáčku „velké“ historie. Události, které se tu odehrály, totiž ovlivnily životy dvou největších Římanů té doby: Pompeia Magna a Gaia Julia Caesara. Zapříčinily to imperiální ambice Mithridata VI. Eupatora, vládce pontského království na jihovýchodním pobřeží Černého moře.

V tomto cyklu jsme sledovali události a skutečnosti, které ovlivňovaly na konci šedesátých let 20. století vzájemný vztah Čechů a Ukrajinců. Vyčerpat toto téma v úplnosti nebylo, nehledě na velký počet pokračování, možné. Doufám ale, že shromážděný materiál bude užitečný při dalším zkoumání této tematiky.

Jako předposlední téma cyklu nám tu zůstala otázka, která je aktuální i dnes. Rádi bychom věděli, jak vnímali Ukrajinu Češi v době, kdy se nakrátko pokusili o budování jiného socialismu, který měl mít lidskou tvář. Příslušná tematika se v předchozím období už několikrát dostala ke slovu, nyní se pokusme o shrnutí.

Stav ukrajinského exilu umožňoval koncem šedesátých let daleko přesnější a svobodnější vnímání tzv. Pražského jara, než tomu bylo v sovětské Ukrajině. Ukrajinští emigranti, z nichž mnozí žili do roku 1945 na českém území, mohli psát o událostech v Československu na základě přesnějších informací a bez cenzurního dohledu.

V rámci našeho cyklu přichází na řadu příspěvek, týkající se vnímání událostí Pražského jara v Ukrajině. V některých z předešlých pokračování jsem se již snažil na řadě příkladů ukázat diametrálně odlišnou recepci českých událostí let 1967–1969 čtyřmi vzájemně se lišícími skupinami Ukrajinců.

Zkratka UKOS dnes nikomu nic neřekne, v letech 1968 a 1969 však symbolizovala naděje českých Ukrajinců na zlepšení situace této minority v souvislosti s krátkodobými možnostmi Pražského jara ´68. Celostátní vývoj po srpnu 1968 vedl nakonec k tomu, že tento spolek Ukrajinců žijících v českém prostředí nebyl úředně povolen.

Čeká nás pokus o závěrečnou charakteristiku česko-ukrajinských vztahů v letech 1968 a 1969. Ještě předtím je třeba všimnout si jedné speciální, regionální kapitolky. Zakarpatská Ukrajina – někdejší Podkarpatská Rus – zůstává i dnes, po půlstoletí, regionem, který zaujímá v českém vnímání Ukrajiny zvláštní místo. Bylo tomu tak i v roce Pražského jara?

V jedné ze závěrečných částí „osmašedesátnického“ cyklu přichází na řadu otázka, do jaké míry mohli tehdy Češi bezprostředně poznávat Ukrajinu. V úvahu přicházela samozřejmě hlavně turistika. Dnes není snadné zjistit, kdo a proč vycestoval z českých zemí na Ukrajinu právě v roce 1968. V tehdejším tisku i v memoárové literatuře však nacházíme určité množství zpráv o cestování tímto směrem.

Hlad na Ukrajině v létech 1932-33 nebyl jen největší genocidou v historii, ale také největším a nejefektivnějším okrádáním lidí. (Volně přeloženo a zpracováno podle CREDO.pro)