Historie

Rok 1876 se do českých dějin zapsal také smrtí Otce národa – historika i politického vůdce Františka Palackého. Shodou okolností vyšla v tu dobu v Praze brožurka, která nabízela praktickou pomoc českým vystěhovalcům. Konkrétně se jednalo o ty, kteří směřovali do jihozápadní části Ruské říše – do tří jejích gubernií, které se dnes nacházejí v západní části Ukrajiny.

Rok, o kterém jsme tu několikrát psali, byl z hlediska tehdy dokonávajícího Sovětského svazu mezníkem značně důležitým. Pro obyvatele neruských republik moskevské říše byl neméně důležitý než rok 1989 pro lidi z různých zemí střední Evropy. V obou případech se jednalo o jakési „roky za staletí.“ Ty se v dějinách vyskytnou jen výjimečně, ale tím více proměňují nezměnitelným způsobem tvář světa.

Možná se bude zdát divné, že s popisem gótské společnosti začínám odspodu – ale vycházím ze staroseverské básně Rígsthula, která popisuje vznik jednotlivých tříd společnosti – otroků, svobodných mužů a nobility. Mými průvodci dále budou: Tacitus, pro nejranější fáze vývoje germánské společnosti; Snorri Sturluson (islandský učenec z konce 12. století), který v Sáze o sv. Olafovi podává živý obraz společnosti přecházející od pohanského kmenového zřízení ke křesťanskému království; Kosmas, pro porovnání s některými pozoruhodnými detaily ve „vyprávění starců“. To vše případně doplněno archeologickými doklady z pohřebišť, které svědčí o sociálním postavení zemřelých.

V této části cyklu se obracím k vlastním vzpomínkám. Závěr roku 1991 prožívali v českém prostředí zcela specificky představitelé dvou skupin spjatých s Ukrajinou – národní a profesní. Čeští Ukrajinci i ukrajinisté, kteří získali možnost rozvíjet aktivity pouhé dva roky předtím, se snažili nové možnosti co nejvíce využít. Jejich organizace, o jejichž počátcích jsme už psali, se snažily Ukrajinu různými způsoby popularizovat.

Data 24. srpna a 1. prosince dělí od sebe necelá stovka dnů. Bylo tomu tak i v roce 1991. Ukrajina tehdy prožívala velmi dynamické období, naplněné velkými očekáváními a nadějemi. Vše bylo zaměřeno na přípravu celostátního referenda, týkajícího se osamostatnění této země. Pouze úspěšný výsledek hlasování otevíral možnost mezinárodního uznání Ukrajiny coby nezávislého státu.

Od samého začátku vydávání těchto stránek jsme se pokoušeli představit jejich čtenářům složitou historii ukrajinského boje za nezávislost. Zprvu se tyto snahy o sebeurčení odehrávaly v relativně mírových podmínkách, od konce roku 1917 však už v boji s několika nepřáteli – hlavně s rudými i bílými ruskými vojsky, ale také s polskou armádou.

V minulém dílu jsme sledovali putování „synů Gautových“ v čele dalších východogermánských kmenů z Pomořan do severního Černomoří. Na své cestě se setkali s východními Kelty v Zakarpatí a s Proto-Slovany kultury zarubynské. Ani pontická step nebyla v té době liduprázdná; naopak, příchozí Germáni si museli vybojovat své místo mezi dáckými a indoíránskými (sarmatskými) etniky. A samozřejmě, ze severu na ně působila i kultura kyjevská, která v průběhu 2. století n.l. nahradila kulturu zarubynskou a je již jednoznačně slovanská. Výsledkem všech těchto stýkání a potýkání byla multietnická kultura čerňachivská.

Jordanes, Getica: „Když však začal počet obyvatel vzrůstat, rozhodl Gadarichův syn Filimer, asi pátý král po Berigovi, že se Gótové i se svými rodinami odstěhují jinam. Při hledání vhodných obydlí se dostali až do země Skythů, která se v jejich jazyce nazývá Oium. Vojáci byli potěšeni bohatostí tohoto kraje.“

Dnes vnímáme česko-ukrajinské diplomatické vztahy jako běžnou věc. Kdysi byly ale skryty v nezřetelné podobě v rámci vztahů československo-sovětských. Situace se začala měnit od počátku r. 1991. Sílily trendy směřující k rozpadu SSSR na menší státní celky. Možnost takového vývoje se rýsovala i v případě Československa, které však mělo před sebou o něco delší život – ještě necelé dva roky. Přibližoval se také rozpad Jugoslávie…

Od konce roku 1989 nastaly základní změny v české informační politice. Obnovení svobody tisku mělo vliv i na způsob psaní o světě, a to se týkalo také už skomírajícího Sovětského svazu a jeho jednotlivých součástí. Více a otevřeněji se náhle mohlo psát také o sovětské Ukrajině. Vědělo se o ní málo, přestože právě ona s Československem bezprostředně sousedila.