O historii i současnosti vztahů

První československo-ukrajinská smlouva z června roku 1922

V uplynulých čtyřech letech jsme opakovaně věnovali pozornost stému výročí prvních pokusů Ukrajinců o vybudování vlastního, nezávislého státu. Připomněli jsme několik mezníků této složité cesty, a to i s překlady dobových dokumentů. Psali jsme také o počátcích činnosti ukrajinské diplomatické mise, které bylo umožněno od února r. 1919 rozvíjet v Praze činnost.

Na srdce jsou Poděbrady – i na ta ukrajinská (1). Založení Ukrajinské hospodářské akademie na jaře r. 1922

Slogan, používaný v polabském městě již v první polovině minulého století, mne zaujal už dávno – možná právě proto, že zvláštní péči o vlastní srdce jsem naštěstí dlouhá desetiletí nepotřeboval. Dlouhá léta jsem ovšem také tušil jen matně, jaké místo zaujaly Poděbrady souhrou okolností v ukrajinském národním osudu. Letos je tomu právě sto let a nemůžeme toto výročí ponechat stranou.

Útěk ukrajinského jazykovědce z Prahy na jaře r. 1945

Také letošní výročí ukončení druhé světové války v Evropě nás přivádí k úvahám o tom, jak přelom dubna a května roku 1945 poznamenal česko-ukrajinské vztahy. Z Prahy tehdy odešla poměrně velká skupina Ukrajinců. Někteří z emigrantů sice získali ve 30. letech 20. století československé občanství, nikdo si však nemohl být jistý s ohledem na sovětský výklad mezinárodního práva, že bude tato okolnost respektována.

Čtyři etapy ukrajinského útěku do českých zemí (1914–1944)

Od sklonku února, tedy už přes dva měsíce, jsme konfrontováni s novou skutečností spoluvytvářející česko-ukrajinské vztahy. V důsledku ruského vpádu na Ukrajinu nastal rychlý a masový příchod uprchlíků z Ukrajiny, především žen a dětí, do České republiky. Počet takovýchto „národních hostů“ už překročil třísettisícovou hranici a není vyloučeno, že se dále zvýší – vše závisí na dalším vývoji vojenské situace.

Z hlubin dávnověku XXVIII: Když hovoří meče

Na rozdíl od západních Gótů, o nichž máme mnoho historických zpráv, východní Gótové nikdy neměli svého Jordana ani Wulfilu, nenechali nám tedy žádné písemné památky. Přesto se však zachovalo jedno nesmírně cenné svědectví přímo „z úst“ tohoto národa. Jde o torzo hrdinského eposu o bitvě Gótů s Huny, které dle názoru vědců pochází snad až z 5. století n. l. a které se zachovalo vklíněno mezi vikingské historky 12. století v sáze „O Hervoře a králi Heidrekovi“. Četné zeměpisné detaily, které lze ověřit, utvrzují historiky v názoru, že podkladem eposu byla skutečná událost.

Z hlubin dávnověku XXVII: Říše krále Ermanaricha

Ve školních učebnicích se pro stručnost Gótové hned od svého příchodu do Černomoří dělí na západní Vizigóty a východní Ostrogóty, hranicí mezi nimi je řeka Dněstr. To je ale hrubý anachronismus, protože název „Vizigóti“ se objevuje až v souvislosti se skupinou, která se počátkem 5. století usadila v jihozápadní Galii. Termín „Ostrogótské království“ pro říši Theodoricha Velikého v Itálii je ještě mladšího data. Proto se často nahrazuje název Vizigóti názvem Tervingové („Ti z lesů“) a název Ostrogóti názvem Greutungové („Ti z písčin“ – možná míněny Dolnodněperské písky). Jde o jména dvou patrně nejvýznamnějších gótských kmenů, nicméně pro přesnost je nutno uvést, že na vzniku Vizigótů se podíleli nejen Tervingové, ale i část Greutungů, kterým se podařilo prodrat se za Dunaj. Ostrogóti sestávali vedle Greutungů ještě z několika dalších skupin, které známe jen podle jmen jejich náčelníků (Kniva, Argaith, Guntherich, Respa, Veduk, Thuruar, Kannabaudes).

Od Tomáše Pešiny z Čechorodu k Volodymyru Zelenskému

Dostali jsme svolení k tomu, abychom čtenáře seznámili s příspěvkem a překladem našeho čelného barokisty a latinského filologa dr. Martina Svatoše. Tento na slovo vzatý odborník nám předkládá velmi zajímavou paralelu, spojující publicistické dílo jednoho z českých barokních historiků se současnými, válkou vynucenými projevy ukrajinského prezidenta. Máme možnost poznat, jak mohou být propojeny události a projevy vzdálené navzájem více než tři a půl století. (red.)

Proč jsme nikdy nebyli a nebudeme bratry

V Evropě nyní vzniká přesvědčení, že Rusové jsou jen nevinnými oběťmi Putinova režimu. A to přesto, že mnozí z nich nejen mlčí, ale dokonce tuto válku podporují. Mezitím tanky Ruské federace vjíždějí do ukrajinských měst, z nebe létají rakety Ruské federace a vojáci ruského státu střílejí po Ukrajincích.

Z hlubin dávnověku XXVI: Gótská společnost – vojevůdci a králové

Třetí dvojice předků, které bůh Heimdall navštívil, byli Otec a Matka, představující horní společenskou vrstvu. Narozený chlapec dostal jméno Jarl, což je ekvivalent anglického earl, vyšší šlechtic: „Vyrůstal Jarl / v jasné síni, / oštěpem vrhal, / ohýbal luk, / ostřil šípy, /cvičil psy v štvaní, / na koni jezdil, / kryl se štítem, /mával mečem, / útoky mařil, / závodil v plavání, /zápasil v boji…/ Uchopil štít, / napřáhl oštěp, / koni dal ostruhy, / ohnal se mečem, / zdvih prudký boj, / pobil nepřátele / a přisvojil si / přečetné kraje. / Sám osmnáct / spravoval dvorců, / štědrý byl ke všem, / rozdával šperky, / meče a prsteny, / plavné koně, / nešetřil sponami / ni zlatými náramky.“

„Útulna“ aneb ukrajinské děti v Černošicích

Může se zdát, že za tak napjaté situace, jaká dnes panuje kolem Ukrajiny a ruské hrozby, nemá smysl obracet se k detailům někdejších česko-ukrajinských vztahů. Možná je pravdou opak: je třeba prohlubovat znalosti o tom, jak spolu žili Češi a Ukrajinci v jedné i druhé zemi. Musíme vědět více o tom, co jim toto občas i složité soužití přineslo. Vždyť předcházelo témuž soužití, které zažíváme a vnímáme dnes.