Sto let pražského ukrajinského pedagogického institutu

Nedávný začátek nového školního roku upozornil na jedno zapomenuté výročí. Počátkem července uplynulo sto let od založení v pořadí třetí ukrajinské vysoké školy, která působila za první republiky na českém území. Ukrajinský vysoký pedagogický institut připravoval v Praze po deset let ukrajinské učitele různých oborů.

Velkorysost, kterou projevilo politické vedení Československé republiky vůči ukrajinské emigraci počátkem dvacátých let minulého století, bývá opakovaně a s vděkem zdůrazňována dodnes. Trochu nám přitom schází představa o faktickém rozsahu všech tří škol a finanční náročnosti jejich provozu. Vedení československého státu, od jehož vzniku neuplynulo ještě ani pět let, zjevně věřilo v smysluplnost této proukrajinské investice.

Proto bylo možno v tak krátkém časovém rozestupu podpořit tři akce zásadního významu. Nejprve se mohl na podzim r. 1921 uskutečnit přesun Ukrajinské svobodné univerzity z Vídně do Prahy. O necelý rok později začala působit v Poděbradech Ukrajinská hospodářská akademie a po dalších třinácti měsících zahájil činnost pedagogický ústav, kterému je věnován tento stručný článek.

Vznik ukrajinského pedagogického ústavu zdánlivě ilustruje pravdivost rčení, že s jídlem roste chuť. Jestliže se podařilo vůdčím osobnostem ukrajinského exilu prorazit s žádostmi o podporu ukrajinské exilové univerzity a polytechniky, proč nezkusit štěstí ještě potřetí s pedagogickým ústavem? Šance na získání podpory i v tomto případě zvětšoval fakt, že mělo jít o školu méně rozsáhlou. Úvahy o její potřebě se objevily už v r. 1922 a na začátku dalšího roku získala podporu potřebných činitelů, mj. ministra zahraničí Edvarda Beneše. Jednání byla ovšem vedena i s ministerstvem školství a národní osvěty.

Původně si ukrajinští emigranti představovali institut jako vyšší, tedy ne přímo vysokou školu s dvouletým výukovým cyklem. Už z toho plyne, že mělo jít o školu poněkud méně náročného typu. V zásadě se jednalo u určitou obdobu v Čechách i na Moravě dobře známé instituce. Na mysli mám někdejší učitelské ústavy, které připravovaly nové české pedagogy už po řadu předchozích desetiletí. Zprvu měla být úkolem navrhovaného institutu příprava učitelů pro ukrajinské školy nižšího typu a pracovníků mimoškolní osvěty určené pro velké počty především venkovského obyvatelstva. To vše bylo ovšem smysluplné jen v případě uskutečnění ukrajinské státnosti, která zůstávala v první polovině roku 1923 pouhým snem.

Představy a nároky se zvýšily až v dalším období. Sváteční otevření nové školy, plánované původně na květen roku 1923, muselo být odloženo do času příjezdu prvního rektora vybraného pro novou školu v dubnu 1923. Vhodným kandidátem se ukázal být literární historika a kritik, profesor Leonid Bileckyj (1882–1955). Tento rodák z východní Ukrajiny přijel do Čech začátkem června ze Lvova, tehdy obsazeného Poláky, kde působil na nelegální ukrajinské univerzitě. Další učitelé chystané školy byli už v Praze přítomni.

Nic tedy dále nebránilo tomu, aby se uskutečnilo otevření nové školy. Slavnostní akt se konal 7. července ve velké posluchárně Geologického ústavu na pražském Albertově – tedy na stejném místě, kde zahájila v listopadu 1921 činnost Ukrajinská svobodná univerzita. Na slavnosti byl přečten mimo jiné pozdrav prezidenta republiky i tehdejšího rektora Univerzity Karlovy. Škola získala jméno významného ukrajinského sociologa a literárního historika a etnografa druhé poloviny 19. století, Mychajla Drahomanova, jehož dílo zaujalo i T. G. Masaryka. Zvolené jméno podávalo svědectví o levicovém, samozřejmě ovšem nekomunistickém směřování jejích učitelů.

O necelý měsíc později, 1. srpna, začala pro prvních 85 přihlášených studentů běžná výuka. Ta byla orientována třemi směry – literárně-historickým, přírodopisně-zeměpisným a fyzikálně-matematickým. Ve výukovém programu figurovalo celkem 118 předmětů, z nichž jen část byla však povinná a z ostatních si studenti vybírali. Učivo přednášeli zkušení odborníci, kteří zanechali výraznou stopu v ukrajinské vědě, např. filolog Vasyl Simovyč, zeměpisec Stepan Rudnyckyj, umělecký historik Volodymyr Sičynskyj a později, po zřízení čtvrtého profilového směru (hudebně-pedagogického), také hudební historik Fedir Steško.

Většina zájemců o vzdělání popsaného typu pocházela z východní, tedy sovětské části Ukrajiny, výuku však navštěvoval i menší počet Bělorusů, kteří neměli šanci na získání vlastní instituce takovéhoto typu. Je pochopitelné, že nové instituci nebylo možno poskytnout vlastní budovu, takže studenti přebíhali mezi posluchárnami české univerzity a polytechniky a učebnami různých středních škol, např. v Ječné nebo Křemencově ulici.

Od podzimu r. 1924 se škola postupně rozrůstala na víceletou. Původní záměry se ukázaly být příliš skromnými, a tak se poměrně brzy z institutu stala plnohodnotná vysoká pedagogická škola se čtyřletým, tedy osmisemestrálním rozvrhem studia. První absolventi z ní tudíž vyšli až v r. 1927 a mezitím byli průběžně přijímáni (až do r. 1929) noví zájemci. Poté už bylo s ohledem na světovou hospodářskou krizi přijímání nových zájemců zastaveno a v závěrečném roce činnosti školy (1932–1933) zde zbylo jen dvaadvacet posledních studentů.

Nejvyššího rozsahu dosáhla škola v akademickém roce 1925–1926, kdy vykazovala 223 studentů i studentek – většina z nich měla zajištěné stipendium. Na ukrajinské univerzitě v Praze studovalo ve stejném akademickém roce mezi 390 a 276 uchazeči o vysokoškolské vzdělání. Od r. 1928 bylo možno absolvovat i program směřující k získání doktorátu: v době existence školy byl udělen jedenatřiceti absolventům obojího pohlaví.

Je však třeba upozornit i na skutečnost, že všem adeptům vzdělání se podařilo školu ukončit. Celkově institut navštěvovalo v plném rozsahu v době jeho působení jen 178 osob a absolvovalo dokonce jen 116 osob. Tento počet se může zdát malý, pro emigraci však měl i tento výsledek smysl. Důležitá byla ostatně průběžně pokračující odborná činnost učitelů, soustředěná v několika vědeckých sbornících. Neméně důležitou skutečností bylo to, že do péče institutu bylo svěřeno v r. 1926 ukrajinské gymnázium, působící tehdy zprvu v Praze a pak v Řevnicích.

Přímé propojení obou ukrajinských škol, vysoké i střední, přetrvalo až do r. 1932, někteří učitelé institutu však po jeho likvidaci přešli učit právě do ukrajinského gymnázia. Platí to i v případě jeho původního nejvyššího představitele, prof. Leonida Bileckého, který odešel se studenty gymnázia na jaře r. 1945 do Bavorska a zemřel o deset let později ve vysokém věku v kanadském Winnipegu.

Jak je patrné, jednalo se v případě Ukrajinského vyššího pedagogického ústavu o instituci, která potřebným způsobem dotvářela obsáhlou a velkoryse založenou strukturu ukrajinského školství v Čechách. Není divu, že v devadesátých letech 20. století byl uskutečněn pokus navázat na institut činností obdobně nazvané instituce, opět působící v Praze. Potvrdila se ovšem pravdivost známého úsloví „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. A ještě malé upozornění na závěr: o Ukrajinském vysokém pedagogickém ústavu se lze dovědět více v disertační práci dr. Ondřeje Havla z r. 2012: Osudy_ukrajinsk_emigrace.doc (live.com).

(boz)