Masarykův znovuobjevený ukrajinistický text

O pozitivním, byť v detailech ne zcela jednoznačném vztahu prvního československého prezidenta k Ukrajině a Ukrajincům bylo už napsáno mnoho. Zdálo by se, že už není možno přidat celkem nic nového. Vydání kompletního souboru Masarykových spisů však odkrylo nové skutečnosti. Tou nejzajímavější je zřejmě objevení Masarykova nekrologu ukrajinského myslitele Mychajla Drahomanova z roku 1895.

Text, vydaný ve své době časopisecky a anonymně, byl v r. 2022 zařazen do 23. svazku Masarykových spisů. Ten vyšel v redakci Jiřího Flaišmana v r. 2022 pod názvem „Mezi literaturou a politikou“ a shrnuje texty z let 1895–1897. Na stranách 175–178 je zařazen kratší článek „Zemřel Dragomanov“. Tento nekrolog vyšel v červenci r. 1895, krátce poté, co zmíněný ukrajinský vědec a publicista zemřel v Sofii. Strávil zde závěrečnou část svého dvacetiletého politického exilu – z carského Ruska odešel za větší tvůrčí svobodou.

Přestože Drahomanov patří k nejvýznamnějším představitelům ukrajinského myšlení 19. století, v historickém povědomí širších ukrajinských vrstev figuroval méně než jiné osobnosti. Důvodem je nejspíše to, že Drahomanov byl socialistou a vlastencem nikoli nacionalistického profilu. Zajímal se aktivně nejen o ukrajinská témata, ale také o ruské politické a kulturní záležitosti. Vydal mimo jiné dopisy revolucionáře-anarchisty Michaila Bakunina, sám si psal se spisovatelem Ivanem Turgeněvem a vydával v exilu ruský politický časopis Volnoje slovo.

Jeho ukrajinistická tvorba, vědecká i popularizační, uchovaná např. v ženevském almanachu Hromada, si však uchovala trvalejší význam. V letech 2006 a 2007 vydali v Kyjevě čtyři díly Drahomanovových vybraných prací historických, pedagogických, publicistických, politologických, folkloristických a literárněvědných a rozsah tohoto souboru přesahuje 1300 stran. Zapomenut tedy Drahomanov v žádném případě není.

Mychajlo Drahomanov (1844–1895) byl o něco starším vrstevníkem Masaryka. Jejich odborné zájmy byly v mnohém blízké, Masaryk měl však na jejich rozvíjení více času a příznivější podmínky. Na blízkost obou mužů bylo upozorněno před první světovou válkou a těsně po ní z ukrajinské i české strany. Někdejší Masarykův žák, haličský Ukrajinec Ivan Bryk, napsal v r. 1910 o období 80. let 19. století: „Právě v té době počíná se v Čechách činnost Masarykova a u nás Drahomanova, kteří mají mnoho společného“ a uzavřel své úvahy konstatováním: „/Ukrajinský/ národ, jenž dovedl pochopiti Drahomanova a Franka, otvírá své srdce dokořán Masarykovým myšlenkám.“ O devět let později označil publicista a budoucí ministr československé vlády Jaromír Nečas Drahomanova za ukrajinského Masaryka a poukázal na trvající aktuálnost jeho spisů.

Vraťme se však do 90. let 19. století. Určitě by bylo užitečné důkladněji prozkoumat poměrně krátký, ale zajímavý ohlas jeho díla v českém prostředí. Drahomanov byl poměrně podrobně představen českým zájemcům v hesle Ottova slovníku naučného v r. 1893 – psal o něm František Řehoř. My jsme před dvěma roky informovali o prvních dvou českých překladech Drahomanovových publicistických prací z r. 1895.

Po Drahomanovově náhlé smrti vyšly v českém tisku dva rozsáhlejší nekrology. Pro beletristický časopis Lumír napsal článek zeměpisec a cestovatel, středoškolský profesor Emanuel Fait. Druhý nekrolog z pera T. G. Masaryka vyšel dříve, a to v červencovém čísle časopisu Naše doba, „revue pro vědu, umění a život sociální“. Její druhý ročník, redigovaný právě Masarykem a vydávaný známým nakladatelem Janem Laichterem, dosáhl úctyhodného rozsahu 1140 stránek.

Masaryk otiskl v Nové době anonymně opravdu mnoho příspěvků a tento přístup uplatnil i v případě Drahomanovova nekrologu. Bez uvedení autora byla publikována poměrně rozsáhlá informace o jeho úmrtí již dříve v týdeníku Čas z 6. července 1895, založená na starším článku ukrajinského spisovatele a publicisty Ivana Franka. Čas byl názorově blízký Naší době a výrazný Masarykův vliv se projevoval i zde. Také tato úprava Frankova textu mohla být provedena Masarykem.

Vraťme se však k textu Naší doby, který Masarykovi přisoudili už František a Marie Laichterovi v r. 1936, zůstalo to ale nepovšimnuto. Hned v úvodu nekrologu je Drahomanov charakterizován jako „pilný slovanský dělník literární“, jehož aktivity jsou důležité pro pochopení slovanského dění. Zároveň může být „maloruská“ (tedy ukrajinská) literární činnost Drahomanova zdrojem poučení při posuzování „našich poměrů českoslovanských“. Tento zajímavý námět není však dále rozveden.

Masaryk se jen málo zabývá životem Drahomanova před odchodem z carského Ruska do emigrace, tedy před r. 1875, o to více však hodnotí jeho činnost následující. Označuje zesnulého za jednoho z nejhlavnějších představitelů „tzv. hnutí ukrajinofilského“ a za upřímného „maloruského“ národovce, zároveň však oceňuje jeho odpor k politickému separatismu a vyzvedává Drahomanovovu naději v uskutečnění federalizace Ruska. Přitom připouští, že zesnulý na sklonku svého života pochyboval o reálnosti tohoto projektu.

Za zmínku stojí i Masarykův poukaz na přesvědčení Drahomanova o perspektivnosti „maloruského“ jazyka v Rusku v případě svobodnějších poměrů. Zároveň však Masaryk oceňuje, že Drahomanov byl vzdálený veškerému „chauvinismu“ a bojoval „proti úzkému nacionalismu maloruských chauvinistů“ (!). Tato formulace zarazí, je však v souladu s Masarykovým oceněním toho, že Drahomanov byl „rusofilem v nejlepším smyslu tohoto slova“. Na jedné straně potíral centralistické choutky Rusů, na straně druhé upozorňoval na vše dobré v ruské společnosti a literatuře a polemizoval se svými „chauvinistickými“ krajany.

Dále jsou oceněny např. Drahomanovovy zásluhy o poznání lidové slovesnosti a jeho znamenitá znalost historie náboženství, v této souvislosti vyzdvihuje jeho kritičnost a erudovanost. Zvláště upozorňuje na autorovy „dovedně psané popularizační brožurky, jimž porozumí i nejprostší člověk“, nejvýše oceňuje spisek „Raj i postup“ (Ráj a pokrok). Jak Masaryk uvádí, „tyto spisky zasluhují překlad pro cit lidskosti a vhodný způsob výkladu“. „Raj i postup“ byl v té době prezentován v českém časopiseckém překladu.

Tím je vše nejpodstatnější z Masarykovy úvahy o Drahomanovovi vyčerpáno. Autorovo obdivné ocenění díla ukrajinského vědce a publicisty je patrné. Masarykovi vyhovuje to, co vnímá jako Drahomanovův autonomismus a co staví do protikladu k už zmíněnému „ukrajinskému šovinismu“. Použití tohoto termínu se nám však dnes zdá přehnané a nevhodné, uvažujeme-li o poměrech v polovině 90. let 19. století.

Zůstává otázkou, koho konkrétního měl Masaryk na mysli pod touto floskulí a co o údajném ukrajinském šovinismu opravdu věděl. František Bačkovský uvádí ve Slovníku cizojazyčném z r. 1905, že chauvinista je „osoba pro něco horující, ale ne tak z důvodů rozumových jako z citových,“ resp. že je to „ztřeštěný nadšenec“. Krátké heslo „chauvinismus“ v Ottově slovníku naučném z r. 1897 (psal je F. X. Šalda!) zase definuje chauvinismus jako „krajní, slepé a chvastavé vlastenectví“.

Hledáme-li širší časový kontext tohoto Masarykova projevu zájmu o ukrajinskou otázku, lze několik údajů nabídnout. Po roce, v srpnu r. 1896, otiskl Masaryk v Naší době zprávu o pěti nových odborných publikacích, mj. o edici dopisů ruského exilového revolucionáře a anarchisty Michaila Bakunina dalšímu exilovému publicistovi, Alexandru Gercenovi. Drahomanov edici pořídil krátce před svou smrtí a poté byla přeložena do němčiny. Masaryk tuto knihu ocenil na několika řádcích a připojil konstatování, že v ní „poznáváme také nebožtíka Drahomanova samého“.

Posuzovanou Drahomanovu edici, popř. text z ní, tištěný ve vídeňském listu Die Zeit v květnu 1895, citoval Masaryk nejprve v r. 1898 ve své Otázce sociální (v rámci kritiky chabých Marxových znalostí Ruska) a pak i v německé verzi spisu Rusko a Evropa z r. 1913, kde je odkazů na tuto publikaci i na Drahomanovovu redakční činnost několik.

Za zmínku ale stojí ještě jedna drobnost. Ve svém projevu na protestní schůzi proti carskému absolutismu mluvil Masaryk 28. března 1912 také o provokatérských metodách carského režimu, používaných už v předchozích desetiletích. V této souvislosti použil charakteristiky „čistý člověk Drahomanov“. Ve svém nekrologu otištěném v Naší době charakterizoval Masaryk Drahomanova na třech stránkách, zde mu stačila tři slova.

V každém případě tu máme díky Masarykově nekrologu ukrajinského sociologa zajímavý příspěvek k Masarykovu myšlení o ukrajinské otázce, které nakonec vyústilo do polovičatého závěru: Ukrajinci jsou samostatným národem, ale nárok na nezávislou existenci odděleně od Ruska nemají…

(boz)