Z listáře Františka Řehoře (14)

Odkaz Františka Řehoře, k jehož činnosti se od loňského podzimu opakovaně vracíme, je spojen nejen s bohatou etnografickou sbírkou, kterou vytvořil koncem 19. století pro české zájemce. Druhou, neméně důležitou a bohatě vypovídající součástí jeho odkazu jsou početné příspěvky na stránkách českých časopisů a novin. Neméně důležité však byly a zůstávají jeho příspěvky na stránkách Ottova slovníku naučného.

Tato všeobecná a všeoborová encyklopedie, která se měla stát studnicí všeho vědění pro českou společnost, vycházela v Praze po dvě desetiletí, mezi rokem 1888 a 1909. Celek tvoří dvacet osm objemných svazků a tento rozsah už žádná pozdější česká tištěná encyklopedie nepřekonala.

Dodnes používané označení „Oťák“ je odvozeno od skutečnosti, že tento náročný vydavatelský podnik zaštítil úspěšný a ambiciózní nakladatel Jan Otto. Přípravy vydávání byly zahájeny s několikaletým předstihem a do psaní hesel měli být zapojeni všichni významní čeští odborníci, aby byla zajištěna co nejvyšší úroveň encyklopedie. Po určitou dobu se dokonce počítalo s tím, že hlavním redaktorem encyklopedie bude tehdy začínající vysokoškolský profesor, filosof a sociolog T. G. Masaryk.

Zároveň bylo hned v počátcích tohoto projektu zdůrazněno, že v něm má významný obsahový podíl zaujmout slovanská tematika. Jasně z toho vyplývá, že bylo myšleno i na materiál ukrajinský, ač termín Ukrajina nebyl tehdy v češtině ještě používán ve svém dnešním významu jako označení nezávislého státu. Jiné východoevropské státy na tom ovšem nebyly jinak.

Ottův slovník naučný začal vycházet v lednu 1888 v podobě šestnáctistránkových sešitů. Hlavním kandidátem na autorství hesel, která by se vztahovala k „oboru rusínskému“, se stal už na začátku vydávání díla právě Řehoř, který žil tehdy ještě ve Vovkově u Lvova. Právě tam začala jeho korespondence s redakcí slovníku, a to listem, datovaným 25. února 1888 a adresovaným Josefu Janu Kořánovi, tehdejšímu hlavnímu redaktorovi celého díla. Jak je z textu patrné, Řehoř nemyslel jen na sebe, ačkoli by mu autorství statí přineslo žádoucí dodatečný příjem. Uvažoval totiž o přizvání do autorského kolektivu místních, haličsko-ukrajinských odborníků. Konkrétně o tom napsal:

„Jde-li o to, aby v encyklopedii páně Ottově nalezla důstojného zastoupení slavistika Ukrajiny a Rusi rakouské, pak nezbytným se jeví získání povolaných sil ze středu maloruského národa. Vím zcela jistě, že by zdejší učenci k úkolu tomu dali se získati, záleží jen na redakci, projeví-li v té příčině ochotu.“

Vyjednávání mezi Vovkovem a Prahou pokračovalo velmi rychle. O pouhých devět dní později, 6. března, sdělil Řehoř, že se stane spolupracovníkem slovníku a že k práci přistoupí také Ivan Franko, literát ve Lvově, „jenž získá nám ještě některých“. Řehoř spoléhal na to, že budou v práci postupovat spolu s Ivanem Frankem společně. Psal mimo jiné: „Co nevidět sestavíme předměty A, B, C a zašleme“. Myšleny jsou tu samozřejmě návrhy konkrétních hesel, z nichž Řehoř přímo uvádí jméno zapomenutého literáta Aitaloviče. Zároveň se zmínil o tom, že lvovský deník Dilo přinesl o zahajované encyklopedii informaci a připojil ještě autorskou šifru svou (Řř) i Frankovu (Fko).

I další dopis, který směřoval do Prahy, naznačoval, že Franko se chtěl na českém encyklopedickém projektu podílet významným způsobem. Řehoř o tom psal 28. 3. 1888: „Pan Franko jest našemu podnětu vřele nakloněn a doufám, že budete docela spokojen kvalitou a kvantitou příspěvků, jaké bude podávat o zemích a obyvatelstvu maloruském. Od A ještě něco brzy pošle, pak to půjde houšť. Stará se všemožně získati jiné síly zdatné, což díky jeho vytrvalé ve všem snaze se mu podaří. Oznámí je hned, jak budou jistí.“

Že se chtěl na úspěchu Ottovy encyklopedie podílet v nemenší míře samotný Řehoř, dokazují následující řádky, psané rovněž 28. 3. 1888: „Já po svátcích místo projektované cesty do Čech stěhuji se do Lvova a pak to rovněž půjde houšť – předloni ležel jsem ve lvovských knihovnách celý rok. Škoda, že jsem už tehdy o slovníku nevěděl, ale mám sílu zápisek a půjdu po paměti. K ujištění, že maloruská kozačina bude našemu slovníku dělat všechnu čest, připojuji přání, abych i já lvím podílem mohl se na něm osvědčit.“

Zmínka o kozácích znovu potvrzuje, že Řehořův zájem se neomezoval pouze na Halič a dílčí reálie spjaté s touto korunní zemí. Lákala ho i atraktivní kozácká výseč z východoukrajinské tematiky, populární v českém prostředí už nejméně půlstoletí. V 80. letech ji znovu připomněly poněkud neumělé povídkové knížky polonofila a Řehořova přítele Edvarda Jelínka, o kterých zde napíšeme jindy.

Celistvé pojetí ukrajinské tematiky, tehdy vůbec ne běžné, naznačuje i partie z dopisu psaného 17. dubna 1888: „Mám za to, že si náš slovník všímá především Slovanstva a byl by zcela v právu, kdyby archeologické nálezy v neslovanských zemích pominul“. Dále se zmiňuje o potřebě získat články o archeologických nálezech na Ukrajině, Veliké nebo Bílé Rusi.

Zároveň se začíná Řehoř kriticky vyjadřovat k článkům už vydaným – vytkl redakci např. to, že heslo Adamówka mělo mít podobu Adamivka nebo Adamovka, aby se odstranily polonismy. Argumentoval tím, že příslušná vesnička i předměstí „leží na území rusínském a jsou obývány od Rusínů. Radím proto k opatrnosti, jsou-li zprávy o věcech maloruských čerpány z pramenů polských“.

V dopisech ze 17. 4. a 30. 5.1888 je naposledy zmíněna uvažovaná spoluúčast Ivana Franka na vytváření hesel. V tomto případě se mělo týkat kyjevské duchovní akademie 17. a 18. století, Franko byl ale brzy odveden jinými povinnostmi od spolupráce na české encyklopedii, čehož můžeme i dnes litovat. Heslo „akademie kyjevská“ se nakonec v encyklopedii neobjevilo, ač byl Řehoř jistě schopen o této pozoruhodné vysoké škole pojednat.

V následujících jedenácti letech nicméně pokračoval v psaní hesel už sám, ať se nacházel v Haliči, ve východočeských Stěžerách nebo v Praze. Důkladná analýza témat, o kterých se dohadoval s hlavní redakcí ne vždy dostatečně informovanou, by vydala na dosti rozsáhlý článek. Zastavím se jen u několika příkladů z počátků Řehořovy spolupráce při vytváření encyklopedie.

Dne 12. července 1889 navrhl Řehoř redakci, že by napsal heslo „ataman“. Vrátil se tak ke svému občasnému „kozákofilství“, ale pozdě – předběhl ho podle sdělení redakce profesor ruské univerzity ve Varšavě Samokvasov. Na podzim téhož roku (5. 11.) se Řehoř přimlouval za to, aby do slovníku bylo začleněno osobní heslo Belej (Ivan). Argumentoval tím, že onen redaktor „má zásluhu, opravdovou zásluhu, a jest mi jedním z neupřímnějších přátel zde v Haliči“. O měsíc později (10. 12.) prosí, aby mohl napsat o maloruských biblích, zejména o slavné bibli ostrožské, která patřila k nejstarším tiskům pořízeným na území Ukrajiny.

V některých případech Řehoř také bojoval za zařazení ilustračního materiálu o Haliči, Huculech a podobně, narážel však na technické problémy, v tu dobu jen těžko řešitelné.

Jindy se zase Řehoř ohrazoval proti tomu, jak redakce naložila s hesly, o jejichž sepsání měl zájem nebo je aspoň zčásti vytvořil. Redakce někdy uznala za vhodné jejich krácení, v některých případech je ale svěřila jinému autorovi. Často byl pak Řehoř neúprosně kritický. V předposlední den února roku 1891 psal redakci dotčeně: „Článek o Bojcích je ostudou pro tento dobrý lid (co se tam píše o pračce), chybou je údaj o hornatině přemyslo-zudačovské a špatně jsou udána sídla – o jiném ani nemluvím. Z toho soudím, že pan Pp /pozn.: šifry užíval geograf Pavel Papáček/ Bojky nikdy neviděl a že nekriticky užívá pramenů.“ Řehořovo rozhořčení plynulo z toho, že zmíněná vysočina se jmenovala podle města Žydačiv. Pračka souvisí s Papáčkovým tvrzením, že Bojkové se rádi perou.

O postoji těch, kdo Řehořova hesla upravovali, svědčí několik zmínek v dopisech, které byly psány jménem redakce. 23. září 1892 byl Řehoř vybízen, aby vždy poslal „výbor jen toho, co znáti jest pro nás žádoucí a i zde omezil se na výklad co nejstručnější. /…/ Jest nám vždy líto, musíme-li ze skvostného jinak materiálu Všeho něco krátiti neb vynechati, bychom vyhověli požadavku obecenstva, jež neustává doléhati, bychom byli struční. Proto račte nám sám nemilou naši povinnost laskavě ušetřiti“.

Podobně psal Řehořovi za redakci historik Rudolf Dvořák 26. ledna 1893 a vytýkal mu „přílišnou detailnost hesel, v nichž Vy s patrnou zálibou zaznamenáváte každý zjev – i nejnepatrnější.“ Jistě nejen Dvořák soudil, že krátit takové texty se musí, „nemá-li se státi Slovník náš nekonečným hadem, jak žehrá se na to již nyní. Věcem slovanským popřáváme sice s radostí více místa, ale ani zde nemůže to jíti tam, bychom dávali ze světa rusínského podrobnosti, jaké vynecháváme z našeho života českého, aniž by je kdo postrádal.“

A ještě citát z dopisu, který poslali Řehořovi z redakce 6. dubna 1893. Konstatuje se zde, že by při vydávání naučného slovníku opravdu měly rozhodovat, jak o tom psal Řehoř, zájmy vědy, nikoli obecenstva. Řehoř však byl upozorňován na to, že je slovník právě na toto obecenstvo hmotně vázán. Kdyby vydávala toto dílo Česká akademie věd a umění nebo společnost, disponující velkým kapitálem, byla by situace jiná.

V popisování podobných „drobných přestřelek“ by bylo možno pokračovat, podstatné je však to, že Řehoř nepodlehl trpkosti a pokračoval v psaní hesel dál. Osud mu však dovolil dospět jen k heslům od písmena K v patnáctém svazku, který byl ukončen už po Řehořově smrti, v roce 1900. V tu dobu dospěla encyklopedie těsně za polovinu. Dodejme ještě, že v 21. svazku encyklopedie bylo popřáno místa poměrně dlouhému heslu o samotném Františku Řehořovi. Kdo o něm napsal, však nevíme.

Přes určitou rozsahovou nevyrovnanost Řehořových hesel, napsaných pro Ottův slovník naučný, zpřístupnil tento autor v rámci první poloviny encyklopedie nesmírně pozoruhodný soubor, který vlastně tvoří malý, svérázný a bohužel neukončený úvod do ukrajinské tematiky. Tato Řehořova zásluha zůstala ve své době i později nedoceněna.

(boz)

< Předchozí | Následující >