Listopad 2018

Přibývá dnů, kdy se v Praze souběžně konají dvě, možná i tři ukrajinské akce. Právě to se stalo v pondělí 26. listopadu, kdy část Ukrajinců odešla spolu se sympatizujícími Čechy a snad i lidmi jiných národností demonstrovat před ruské velvyslanectví. Na velvyslanectví ukrajinské přišlo o to méně lidí, aby si poslechli Michala Kislického.

Nejnovější události v rusko-ukrajinských vztazích nutí člověka k přemýšlení i k opakovanému analyzování toho, co sám prožil, jak se naučil vidět a hodnotit dění ve světě. Dřív se tomu říkalo sebezpytování. Tím spíš to platí pro Čechoukrajince (nebo Ukrajinočecha?), který za celý svůj život jen občas vytáhl paty z české kotliny.

Současná, nebývale vzrostlá společenská polarizace, spojená s letošním, „předjubilejním“ výročím listopadových událostí, nutí podívat se na události roku 1989 i z trochu jiného, ukrajinského úhlu. Zdánlivě tu je jen málo styčných bodů – jako by se tehdy český a ukrajinský vývoj nijak neprotínal. Skutečnost byla ale jiná.

Sté výročí vzniku Československa přimělo téměř všechna česká muzea i mnoho jiných institucí k přípravě výstav a dalších vzpomínkově-osvětových akcí spojených s tak nevšedním jubileem. Připojilo se i pražské Umělecko-průmyslové muzeum včetně své odbočky, hradčanské Galerie Josefa Sudka.