Malý průhled do fotoarchivu Bohumila Vavrouška

Sté výročí vzniku Československa přimělo téměř všechna česká muzea i mnoho jiných institucí k přípravě výstav a dalších vzpomínkově-osvětových akcí spojených s tak nevšedním jubileem. Připojilo se i pražské Umělecko-průmyslové muzeum včetně své odbočky, hradčanské Galerie Josefa Sudka.

Tato příjemná výstavní prostora (někdejší byt Josefa Sudka), je vtěsnána do dvou malých místností v domě na ulici Úvoz. Místo pro rozsáhlé akce v tomto komorním prostůrku není. V rámci výstavky fotografií Bohumila Vavrouška z Podkarpatské Rusi bylo proto možno zájemcům předložit pouhých osmnáct snímků, doplněných vstupním informační panelem, jedním olejovým obrazem jiného autora, dvěma mapami a hlavní Vavrouškovou knižní prací. Ta v roce 1929 zúročila Vavrouškovo snažení publikováním 272 fotografií z jeho objevitelských cest nejvýchodnější částí republiky. Mám na mysli knížku Církevní stavby na Podkarpatské Rusi, vydanou pražským nakladatelstvím Kvasnička a Hampl.

Je jisté, že osmnáct velkoformátových snímků, zapůjčených z Národopisného oddělení Národního muzea, v tomto případě tak docela „jaro nedělá“. Přesto lze toto malé nahlédnutí do Vavrouškových sbírek označit za užitečné. Vidíme zde obrázky církevních památek i lidových staveb (zde i s nahlédnutím do interiéru), ale i krajinné záběry, žánrové scény a portréty jednotlivců nebo skupin, zastoupené v různých kombinacích. Představeno je především rusínsko-ukrajinské obyvatelstvo, ale místo zde našli i představitelé rómské a židovské komunity. Přesná data pořízení snímků zjevně nejsou známa, místní atribuování může být zase znesnadněno tím, že jsou uváděny názvy obcí z dob první republiky. Ty se dnes ale leckdy používají v trochu odlišné jazykové podobě, nebo jsou nahrazeny jinými, podstatně odlišnými místními jmény.

Je třeba se ještě zmínit o průvodním textu Jana Mlčocha. Ocenit lze, že se pokusil vřadit Vavrouškovy snímky do širšího obrazu práce českých fotografů na Podkarpatsku. Ta by rozhodně zasluhovala důkladnější zhodnocení, bude to však vzhledem k bohatství materiálu dost těžkým úkolem. Závěr autorova výkladu trpí moralizátorstvím a černobílostí, když se zde staví šťastnější období československé správy do rozhodného kontrastu s brzy poté následujícím „komunistickým středověkem“. Nevím, jak by tato hodnocení vnímali na snímcích zachycený huculský žebrák či skupina Rómů od Čopu – kdy vlastně byli tito lidé šťastnější nebo méně šťastní a na čem to záviselo? Trpěli za už zmíněného komunistického středověku nebo ne?

Podívejme se ale na Vavrouškovu minivýstavu ještě z jednoho hlediska. Podkarpatsko začal navštěvovat až ve dvacátých letech 20. století. V předchozím desetiletí – před první světovou válkou – však pobýval a fotografoval také v Haliči a Bukovině. Přestože pobýval z dnešního hlediska na území tří států (kromě Ukrajiny v Polsku a Rumunsku), lze jej s jistotou označit mimo jiné za důležitého dokumentátora některých částí západní Ukrajiny. Cestoval těmito oblastmi v době, kdy tam fotografická technika ještě nebyla masově rozšířena.

Údaje o počtu negativů, zachovaných z těchto cest, jsou zarážející – jde o obrovský počet. Tyto snímky většinou nebyly publikovány, a proto je v podstatě nikdo nezná a zatím ani nezkoumal – z českého hlediska jsou nepochybně trochu méně zajímavé než fotografie z Podkarpatska. Nepochybně však může také Vavrouškova dokumentace dvou východnějších zemí Rakousko-Uherska přinést nejedno zajímavé zjištění a jako celek bude asi neocenitelným zdrojem poučení. Chtělo by to důkladněji se na ni podívat…

(boz)