Boj o tak zvanou „ruskou pravdu“ či spíše proti ní

Nejnovější události v rusko-ukrajinských vztazích nutí člověka k přemýšlení i k opakovanému analyzování toho, co sám prožil, jak se naučil vidět a hodnotit dění ve světě. Dřív se tomu říkalo sebezpytování. Tím spíš to platí pro Čechoukrajince (nebo Ukrajinočecha?), který za celý svůj život jen občas vytáhl paty z české kotliny.

V té kotlině je občas dost nesnadné vysvětlit krátce a jasně, jak to vlastně s Ukrajinou je. Můžete mít vysokoškolské vzdělání v oboru historie, můžete mít za sebou léta přednášení na té nebo oné fakultě Karlova vysokého učení, ale přesto je tento úkol vždycky znovu těžký. Pramení to z odlišné životní i mnohogenerační zkušenosti Čechů a Ukrajinců, z odlišných rysů mentality příslušníků obou národů a kdoví, z čeho ještě. Nezbývá, než stále znovu se o takovou věc pokoušet. Bojujeme přitom s podivným fenoménem, který bych nazval „ruskou pravdou“. A tady se musím vrátit dost zpátky.

Stalo se nejspíš v roce 1971 na našem milém gymnasiu Nad štolou v Praze na Letné. Učitelka dějepisu se propracovala k dějinám Kyjevské Rusi a zmínila mimoděk tamní zákoník „Ruská pravda“. Třída se otřásla smíchem. Bylo na počátku normalizace, Husák se celoval s Brežněvem a družba s velikým ruským či přímo sovětským národem byla opět ve flóru. Není divu, že jsme vnímali název toho starého právního souboru po svém.

Je to tedy už skoro padesát let, ale nemohu se zbavit dojmu, že žijeme stále v hrozícím stínu velkostátu (tedy jen územně), který si okázale přivlastňuje dědictví Kyjevské Rusi, ale i tu Ruskou pravdu. Už tato skutečnost, že Ruská pravda je součástí té vyšší ruské pravdy, je ruskou pravdou.

Naskýtá se tedy otázka, zda ruská pravda s malým „r“ je nejenže nenahraditelným fenoménem, ale, co hůř, fenoménem nezničitelným a nesmrtelným, prostě na věčné časy? Je to jistě trochu nadsázka, ale připadá mi, že jsem byl po většinu života na útěku před ruskou pravdou, vědom si její absurdnosti a nepřijatelnosti. Od dětství do nás pumpovali ruskou pravdu v sovětském přepracování: úspěchy jejich kosmonautů, mičurinovské kroužky, ty úžasné sovětské vojenské rakety, jolka místo mikulášského svátku a co to všechno bylo. Součástí ruské pravdy byla jistě i nezapomenutelná píseň z učebnice ruštiny. Neodpustím si citaci. “Na Kavkazě jesť gorá, pod gorój lužájka, štó ty smótriš na meňá, ja ně balalajka!“ (Na Kavkaze je hora a pod ní loučka. Co na mne koukáš, já nejsem balalajka!) Vše korunoval refrén: „A što těbě núžno, a što těbě nádo, ničevó ně núžno, ničevo ně nádo“ (Co vlastně potřebuješ a co vlastně chceš? Nic nepotřebuji a nic nechci.) Prostě slovesný skvost…

Mně, a myslím si, že většině obyvatel Československa, byla celá tahle podoba rádoby pravdy opravdu úplně nanic. Tím více ji do nás prali po léta různými způsoby. Mnoho z nás si samozřejmě vypěstovalo určitou odolnost, všichni ale ne. V každém případě ruská pravda s malým „r“ jakoby pronásledovala naši generaci po celý život – teď naštěstí už jen zpovzdálí. Na konci roku 1989 jsme si ale mysleli, že s tímhle fenoménem bude brzy konec.

Co je na té „pravdě“, která je ve skutečnosti čirou pseudopravdou, tak přitažlivého, že ovlivňuje tolik zdejších lidí? Žasnu, když stále znovu vidím, jak snadno akceptují princip hlásající, že co Rusko chce a činí, je prostě to nejlepší. Pro ně je pravda, přehazovaná ven přes ruské hranice všemi směry, něčím, co je určeno nikoli k ověření, ale k věření. Je to pravda, proměněná v nekritickou důvěru a víru. Vlastně jde o určitou variantu novozákonního doporučení „věř a víra tvá tě uzdraví“. Mnoho českých občanů se této víře oddává, ba přímo nově oddalo, padesát let po ruské okupaci vlastní země, s nebetyčným klidem a odevzdaností domácího zvířectva, vzhlížejícího ke svému pánovi.

Ruskou pravdou je samozřejmě i putinovský výklad o nejnovějších dějinách Ukrajiny, výroky o ukrajinských fašistech, provokujících mírumilovné Rusko, které má k Ukrajincům vpravdě bratrský vztah. Vždyť jak říká Putin a jak po něm opakuje ruský pravoslavný patriarcha, Rusové a Ukrajinci jsou vlastně jeden národ. Kdo kazí tuto iluzi, nemůže být než tím opovrhovaným fašistou či nacionalistou a musí být, jakmile to bude možné, potrestán. Tady v Česku to zatím není příliš reálné, ale počkejme si.

Pro Ukrajinu by znamenalo vítězství „ruské pravdy“ prohlubující se demoralizaci a národní smrt v podobě pohlcení ruským světem. To je samozřejmě vyhlídka, s kterou se většina z nich není ochotna smířit po třicetiletém nadechnutí mimo ruský svět. Opravdu bychom je měli v tomto úsilí nikoli jednorázově podpořit, ale trvale podporovat. Argumentů, o které se „ruská pravda“ v případě Ukrajiny třaskavě rozbíjí, je víc než dost. Je zřejmé, že ruská propaganda bude mít tentokrát dost složitý úkol, bude-li chtít udržet tábor svých přívrženců v neztenčené podobě. Oni se samozřejmě budou snažit, my musíme tím víc.

(boz)