Recenze

V souvislosti s trváním ruské vojenské agrese proti Ukrajině postupně přibývá českých literárních ohlasů tohoto východoevropského dramatu. K těm dosavadním, např. ke knize povídek Jana Němce „Liliputin“ přibyla nedávno drobná básnická sbírka Radka Štěpánka, pojmenovaná poměrně nečekaně podle legendárního ukrajinského pluku Azov.

Válečné události, které přinesly Ukrajině neobyčejně velké utrpení a ztráty, nutí obyvatele země všech generací a sociálních skupin k hledání nezbytných pevnějších opor. Toto hledání pomáhají různými metodami podpořit jak církve působící na ukrajinském území a jejich duchovní, tak intelektuálové z občanské sféry.

Překladů z ukrajinštiny do češtiny v posledních letech hodně přibylo – jedná se o knížky nejrůznějších žánrů a typů. Kreslený seriál neboli komiks, čtenářsky nebo „prohlížečsky“ stále více úspěšný, v rámci této skupiny donedávna scházel. Od předloňského roku to už díky několika nově vydaným publikacím neplatí.

Lidské ztráty, které Ukrajině způsobila ruská agrese, jsou nesmírné, a ještě dlouho jim nebude konce. Litovat je samozřejmě všech zmařených životů – většinou pro nás zůstanou anonymní. Více víme např. o těch lidech, kteří stačili zviditelnit svůj náhle ukončený život prostřednictvím svých literárních nebo uměleckých snah. Mezi tyto padlé patří i básník a prozaik Volodymyr Vakulenko, zabitý ruskými okupanty někdy na jaře roku 2022. Přesné datum jeho smrti neznáme a ani znát nebudeme.

Po únoru roku 2022 bylo možno se obávat velkých problémů vydavatelského života na Ukrajině. Při pohledu z dálky jsme netušili, zda budou k dispozici prostředky pro vydávání nových knížek. Vše se naštěstí vyvinulo úplně jinak. Knižní novinky vycházejí a jsou čteny. Putinovské Rusko je schopno realizovat kulturní genocidu a etnocidu Ukrajinců jen na územích, které okupovala jeho armáda. Mezi tím ukrajinská nakladatelství v prostoru od Užhorodu po Charkov či Odesu pracují a zajišťují průběžně „protiruskou vakcinaci“…

V posledních letech bylo uvedeno do distribuce mnoho zajímavých a úspěšných ukrajinských filmů. K nim se určitým způsobem přiřadil také se zájmem očekávaný televizní seriál „Chytit Kajdaše“. Tato opravdu realistická novinka se stala blízkou snad každému Ukrajinci. Protože v českém prostředí je ukrajinská televizní tvorba téměř neznámá, chceme zde na seriál aspoň stručně upozornit.

V pátek večer bylo poblíž kina Pilotů v Praze-Vršovicích docela plno a rušno. Chystala se zde premiéra dokumentárního filmu „V Kyjevě se nestřílí“. Ve vysvětlujícím popisu užili jeho tvůrci formulace „Nemusíte žít ve válečné zóně, abyste se setkali s válkou“. Je tomu skutečně tak. Válka prosákla do všech skulin ukrajinského života, mluví všemi jazyky a vynáší na povrch mnoho problémů.

Krátké ohlédnutí za panelovou diskusí, která se uskutečnila začátkem srpna po promítání filmu Ruský stát versus Oleg Sencov v kině Světozor. Jakou zprávu posílá Sencovova hladovka občanům Česka, zmůže jednotlivec vůbec něco proti totalitě či jak se dělá propaganda?

V sobotu 16. června 2018 se v kinosále Městské knihovny Praha uskutečnilo představení kyjevského divadla Zoloti vorota (Zlatá brána) s názvem Stalkeři. Autor Paul Arie a režisér Stas Žirkov ji definují jako „alegorickou komedii o černobylské zóně, která je metaforou současné Ukrajiny“.

V neděli 27. května se v kině Ponrepo promítal ukrajinský dokumentární film Neviditelný prapor (Невидимий батальон). Film, postavený na stejnojmenném sociologickém výzkumném projektu Ukrajinského ženského fondu a původně zamýšlený spíše jako podpora pro uzákonění genderové rovnosti mužů a žen v ukrajinské armádě, přinesl autentické svědectví účasti šesti různých žen na obraně země proti agresoru.