Kyborgové z Ukrajiny

Film Kyborgové (Kiborhy), který vyvolal velmi rychle značný ohlas, jsme měli možnost vidět v pražském kině Světozor 23. 4. 2018. Sál byl zcela vyprodán a mnoho diváků před vchodovými dveřmi marně čekalo, zda přece jen neproklouznou dovnitř. Film sledovalo mj. několik velvyslanců, působících v Praze – samozřejmě především ten ukrajinský.

Válečné drama Achtema Seitablajeva, režiséra krymskotatarské národnosti, mělo premiéru v roce 2017. Označováno je za nejlepší ukrajinský film posledních let a obdrželo v šesti kategoriích výroční cenu Ukrajinské filmové akademie Zlatá káča. Tu obdrželi z okruhu tvůrců Kyborgů režisér, scénáristka, dva herci (hlavní hrdina i představitel herců druhoplánových), maskérka a tvůrce umělecké výpravy.

Film líčí závěrečnou etapu jedné z nejtragičtějších událostí války na Ukrajině, ne však ještě úplný konec obrany letiště v Donecku, která trvala celkem 242 dní. Mimochodem, podobně vytrvale a také dost dlouho bránila ukrajinská armáda letiště v Luhansku. S prací na scénáři začala scénáristka Natalija Vorožbyt v době, kdy boje o letiště ještě probíhaly. Všechny příběhy jsou založené na reálných interview se žijícími „kyborgy“ – jeden z nich byl na premiéře spolu se scénáristkou filmu přítomen.

Ukrajinským obráncům letiště se začalo takto říkat pro jejich téměř nelidskou odvahu a statečnost. Představitelé hlavních rolí přitom ale nejsou představováni jako lidé války, ale jako lidé míru. Válečné dění je spíše jen kulisou, na jejímž pozadí jednotliví účastníci řeší v dialozích otázku, proč vlastně bojují. Jsou to lidé z různých sociálních skupin, různého věku, různého světonázoru, a proto se jejich motivace zákonitě liší. Pocházejí také z různých částí Ukrajiny a mluví ukrajinsky i rusky – v jejich vzájemné komunikace to nehraje podstatnou roli.

Hrdiny filmu spojuje to, že všichni cítí jako svou nejvyšší morální povinnost bojovat za nezávislost své vlasti, za právo svobodně se rozvíjet. Toto odhodlání je neopouští ani v situaci, kdy čelí vyhlídce na neodvratnou smrt. Pokud se nebojuje, vedou spolu rozhovory nejen běžného, třeba i banálního charakteru. Často hovory zabírají podstatně hlouběji a přerůstají v krátkodobé spory – třeba o ukrajinské chápání ruského spisovatele ukrajinského původu,  slavného N. V. Gogola – Hoholja. Zcela aktuálním tématem, o kterém se vedou spory, je smysluplnost příklonu Ukrajiny k Evropě, ale i vývoj Ukrajiny po zániku SSSR, způsob vedení této války apod.

Divák však rozhodně není těmito pasážemi přespříliš unavován. Navíc občas zazní ve filmu i píseň – může to být jak romance Huculka Kseňa, tak „zkolomyjkovaně“ odpřednášený-přezpívaný Ševčenkův Zapovit. Tuto specifickou hymnickou závěť klíčového národního tvůrce zná nehledě na její sto sedmdesátileté stáří každý Ukrajinec a ve filmu zaznívá v jedné zvláště vypjaté scéně.

Je logické, že všechno dění v prostoru letiště vidíme jen z jedné, té ukrajinské strany, která je ukázána, jak bylo řečeno, ve své názorové bohatosti, ale také v občas složitém vztahu k vyšším složkám vlastního velení. V rámci zobrazeného dění  se jen epizodicky objevují i vojáci z druhé strany fronty. Výrazněji je reprezentuje jedině dočasně zajatý voják hornického původu. Je to postava vykreslená ve svém zuboženém stavu až trochu komicky. Přispívá k tomu postsovětský názorový mišmaš, který vyznává zajatec, vyobrazený jako tragická oběť vlastní nechápavosti a krátkozrakosti. Ne náhodou tohoto vojáka po jeho propuštění obratem zastřelí jeho vlastní spolubojovníci.

Jak jsme naznačili, film není ani kronikou, ani dokumentem, ale spíše psychologickou sondou do duše lidí, postavených do extrémní situace. Stojí za zmínku např. zachycení spontánní radosti ukrajinských vojáků, když zjistí, že je pro tentokrát ještě neohrožuje raketový komplex Buratino, ale že proti nim byly vyslány „jen“ tanky. Milovníci akčních scén si tedy v tomto případě nepřijdou na své: žádná efektní choreografie, žádné gejzíry krve ani zpomalené záběry udatných svalovců vrhajících se na zteč. O to více v tomto střízlivém podání vynikne skutečné hrdinství bojovníků, hrdinství bez patosu, ale ve svém klidném a neotřesitelném odhodlání dosahující téměř antické velikosti.

(mas, boz)