Ukrajinský televizní seriál „Chytit Kajdaše“

V posledních letech bylo uvedeno do distribuce mnoho zajímavých a úspěšných ukrajinských filmů. K nim se určitým způsobem přiřadil také se zájmem očekávaný televizní seriál „Chytit Kajdaše“. Tato opravdu realistická novinka se stala blízkou snad každému Ukrajinci. Protože v českém prostředí je ukrajinská televizní tvorba téměř neznámá, chceme zde na seriál aspoň stručně upozornit.

V Ukrajině se nepříliš často obracíme k domácí klasice, abychom ji přehodnotili moderním způsobem. Nový, dvanáctidílný seriál, uvedený počátkem března minulého roku, je odvozen od právě takového literárního díla. Základem se stala známá novela „Kajdaševa simja“ (Kajdašova rodina) od Ivana Nečuje-Levyckeho, napsaná v roce 1878 a vydaná o rok později ve Lvově. V českém prostředí už tehdy existovaly vesnické prózy Vítězslava Hálka a Karoliny Světlé.

Postupně vyšel nespočet reedic „Kajdašovy rodiny“, jedna dokonce v ukrajinském exilu na Západě. Děj knihy byl v 90. letech, už za ukrajinské nezávislosti, poprvé zfilmován. Levyckého prózu zná tedy v Ukrajině asi každý – ostatně dodnes tvoří součást školní četby. Samozřejmě je v důsledku toho vztah ke knize různý. Autorka divadelních her a scénářů Natalka Vorožbyt si tuto skutečnost uvědomovala, když dílo převáděla nejprve do divadelní podoby a později, když se naskytla příležitost, dokonce na scénář televizního seriálu. Programově byl pozměněn jeho název, protože jméno totožné s titulem školní četby by mohlo část lidí odradit od sledování. Nakonec měl seriál v ukrajinském prostředí značný ohlas. Ukázalo se, že klasika může být svým způsobem nadále aktuální.

Děj knihy, která do češtiny nebyla nikdy přeložena, popisuje v širokém záběru život jedné vesnické rodiny v regionu západně od Kyjeva. Vše se odehrává brzy po zrušení nevolnictví, tedy po roce 1861. Základem seriálové zápletky jsou titíž hrdinové jako v próze – příslušníci rodiny Kajdašů ze vsi  Semyhory na Kyjevsku. Konkrétně to jsou otec Omelko, opilý muž zklamaný životem, jeho mazaná manželka Marusja a jejich dva synové – tichý, věkově starší Karpo a mladší, laskavý i veselý Lavrin. Vystupují zde také jejich manželky, které se navzájem velmi liší: zlá a neklidná Motrja je protikladem laskavé a trpělivé Melašky.

V seriálu je však děj přenesen do období roků 2005 až 2014. Jedná se o desetiletí, které propojilo nástup Viktora Juščenka do prezidentské funkce s Majdanem, Revolucí důstojnosti a následující válkou Ukrajiny s Ruskem. Bez ohledu na tento posun chce seriál tak jako kniha ukázat, jak starší generace neumí komunikovat s mladší, což způsobuje neustálé spory a hádky o peníze a půdu. To je jeden z důvodů toho, proč není snadné žít na ukrajinském venkově. Ve třetím dílu prohlašuje místní knihovnice: „Na vsi musíte za každý skutek odpovídat, ale co ve městě? Provedls něco a nikdo nic neví“.

Vesnice v seriálu se z některých hledisek až tak moc neliší od vsi zachycené v příběhu Ivana Nečuje-Levyckého. Původní dílo popisuje, jak se lidé osvobodili od nevolnictví, v seriálu jde o osvobození od dědictví sovětských časů. Už v prvním dílu, který začíná návratem Lavrina z vojenské služby domů, se ponoříme do atmosféry ukrajinského venkova: pampušky, plněné zelí, varenyky a vodka, starší lidé zpívají lidové písně, mladí tančí na populární hudbu. Nejvíce vezmou diváka za srdce vzpomínky – třeba na vesnické kluby, kde se shromažďují mladí, na boty se sportovními kalhotami či na ozdobný koberec pověšený na zdi.

Realita ukrajinských vesnic se velmi liší od českých. Neexistují zde téměř žádné silnice, spojení s okresními městy je špatné. Většinu času venkovských žen zaplňuje práce na zahradě, zatímco muži zpravidla pracují buď v Kyjevě, nebo v zahraničí. Čas po práci má jednoduchou podobu večerní procházky nebo taneční zábavy v klubu. Ve vesnici je jediná hospoda a jediný obchod, kde si můžete koupit vše od jídla až po oblečení a dost často také vypít sklenku vodky. Knihovna je otevřená jen dva dny v týdnu, protože do ní nikdo nechodí…

Velký význam má to, že děti stále žijí se svými rodiči v jednom domě. Způsobuje to sice hádky, ale zároveň to pomáhá přežít. Navzdory vzájemnému nepřátelství Kajdašovic bratři spolupracují, protože si tak vydělají víc peněz. Mladí Motrja a Karpo se sice přestěhovali do města, za čas se ale vracejí ke svým rodičům, protože je to tam lepší a dá se svobodněji existovat - přežít na vlastní pěst je nesnadné.

Bouřlivé události v Ukrajině té doby jsou samozřejmě úzce propojeny s životem hrdinů seriálu, protože zasáhly všechny kouty měst i vesnic. Mnoho epizod připomíná zdánlivě „bezstarostnou“ existenci před Majdanem. Můžeme vidět, jak Ukrajinci tehdy sledovali ruskou televizi, poslouchali ruskou hudbu, četli ruské knihy a mluvili rusky nebo tzv. suržykem – jakousi směsí ukrajinštiny a ruštiny. Zachyceny jsou volby prezidenta Ukrajiny v roce 2010, kdy zvítězil Viktor Janukovič. Je nepříjemné sledovat příslušné záběry. Lidé zchudlí v důsledku krize zůstávali velmi blízcí Rusku a ve volbách hlasovali pod dojmem „politických dárků“, třeba i pohanky. Sepětí s Ruskem zůstávalo stále ještě příliš úzké: nebylo možné, aby se vyvinulo cokoli výrazně ukrajinskéh – prostě toho jakoby nebylo zapotřebí.

Pak ale přišlo jedno z nejtěžších období – začátek Revoluce důstojnosti a následná válka s Ruskem, které se dlouho říkalo protiteroristická operace. Vidíme, jak Karpo při obědě proklíná všechny „nacionalisty“, protože o pár let dříve pracoval ve volební kampani Janukoviče. Lavrin to nevydrží a tajně se přihlásí jako dobrovolník do protiteroristické operace. V závěru seriálu už jsou patrné změny způsobené rusko-ukrajinskou válkou – postavy zobrazené v seriálu mluví většinou ukrajinsky, v rádiu slyšíme ukrajinské písně a na zdi už visí ukrajinský kalendář.

Na základě tohoto příběhu a příběhu jedné rodiny si lze představit celou Ukrajinu zcela nedávné doby. Ženy i muži, děti a rodiče, bratři a sestry, přátelé i sousedé se rozhádali a rozdělili do dvou nepřátelských táborů a tento stav přetrval dodnes. Z nějakého důvodu však zapomínáme, že bychom neměli stát opakovaně jen za některým z politiků, ale především za naším státem jako hlavní hodnotou.

Pokud seriál hodnotíme z jiné, soukromější roviny, můžeme se také ptát, jaký vztah máme my sami k rodičům nebo k sourozencům. Snad by někdy stačilo prostě prokázat více porozumění a laskavosti. Charakter a mentalita Ukrajinců jsou, jak si bylo možno při sledování seriálu uvědomit, velmi zajímavou, ale zdaleka ne prozkoumanou věcí. Takové seriály jako „Chytit Kajdaše“ pomáhají v tom, abychom této mentalitě i sobě samým lépe porozuměli. Seriál přiměl řadu lidí k takovýmto úvahám a ukázalo se, že vzniklo dílo potřebné, zajímavé a užitečné.

(osim)