Z hlubin dávnověku (XXXIV): Antové a kultura peňkivská

„Nejstatečnější z národů v severním Přičernomoří“, tak charakterizuje Anty v 6. století byzantský historik Jordanes. Původně severoíránské etnikum složené z mnoha dílčích kmenů se postupně poslovanštilo a je spojováno se slovanskou kulturou peňkivskou. Jejich společenská organizace byla na vyšším stupni než u Sklavinů: přestože rozhodující slovo mělo stále shromáždění lidu, historici již hovoří o „králích“. Archeologové nacházejí opevněná centra a bohaté depoty šperků, což svědčí pro sociální diferenciaci a jistý stupeň centralizace moci. Část Antů, která se přesunula na západ, se stala římskými federáty a byla pověřena obranou dunajské hranice před turkickými kočovníky. Po příchodu Avarů však Antové jako politická entita mizí a na jejich místě se objevují jména raně slovanských kmenů. Podle názoru řady odborníků jsou Antové předky Ukrajinců, Chorvatů, Srbů a možná i Čechů.

Anty poprvé zmiňují v 1. století n. l. Pomponius Mela a Plinius mezi ostatními severoíránskými („skytskými“) kmeny severně od Kavkazu. Ve 4. století sídlili zřejmě mezi Dněprem a Dněstrem, kde na ně zaútočil ostrogótský král Vinithar, zajal jejich krále Boze, jeho osm synů a sedmdesát antských předáků, načež je nechal všechny pro výstrahu ukřižovat. V 6. století Prokopios píše, že zatímco okolo Azovského moře sídlí protobulharské kmeny Utigurů a Kutrigurů,„severně od nich žijí početné kmeny Antů“. Kromě toho zmiňuje jinou skupinu Antů, která se nachází severně od dolního Dunaje. Někteří autoři proto rozlišují Anty na východní a západní. Nemělo by nás to překvapovat, když uvážíme, že zřejmě byli roztříštěni na řadu klanů a vojenských jezdeckých houfců, které operovaly nezávisle na sobě a mohly se poměrně rychle přesouvat. 

Byzantské prameny líčí především podunajské Anty. Popisují vojenská tažení proti nim kdesi v dnešní rumunské části Bukoviny. V letech 545-546 se císař Justinián, zaneprázdněný válkou s Ostrogóty na západě a s Peršany na východě, rozhodl řešit obranu severní dunajské hranice diplomatickou cestou. Věnoval Antům starou Trajánovu pevnost Turris a učinil z nich římské federáty, Zavázali se chránit dunajskou hranici před nájezdy Kutrigurů a Sklavinů, jakož i poskytnout císaři vojenské oddíly pro boje v Lazice (dnešní Gruzii) a v Itálii. Kromě povolení usadit se na římské půdě dostávali také každoroční platbu ve zlatě. Na znamení své svrchovanosti nad Anty obdržel Justinián titul Anticus, který pak nosili i jeho následníci až do císaře Heraklia. Na perské frontě se uplatnil antský taxiarchos (odpovídá dnešní hodnosti brigádního generála) jménem Dabragezas, který řídil pozemní operace v Lazice a později velel flotile na Krymu. Ve stejné funkci se později uplatnil jeho syn Leontios.

Antové poctivě dodržovali smlouvu až do vpádu Avarů. Avaři intenzivně pustošili území Antů v Podunají a mnoho jich zajali. Někdy mezi roky 560 a 562 se k avarskému chaganovi Bajanovi vypravil antský archón (vládce) Mezamir, syn Idarizův, aby vyjednal vykoupení zajatců. Podle historika Menandra byl Mezamir velmi mocný, ale také nadutý a arogantní. Jeho velkohubý proslov vzbudil značnou nelibost. Jeden přítomný Kutrigur, který „byl přítelem Avarů a nepřítelem Antů“, chaganovi poradil: „Tento muž je mezi Anty nejmocnější a je schopen odrazit jakéhokoli nepřítele. Zabij ho, a pak budeš moci bez obtíží dobýt jejich zemi.“ Avaři pohrdli diplomatickou imunitou a vyslance povraždili. Pak pokračovali v útocích na Anty a zřejmě rozbili vládnoucí strukturu, protože o rok později se setkáváme s Anty opět jen jako s nájezdníky, kteří spolu se Sklaviny napadají Thrákii. Tehdy jim velel jistý Musokios, označovaný Menandrem jako rex (král). Nakonec Antové stejně jako Sklavini spadli pod avarskou nadvládu, spolu s nimi postupovali na západ do Pannonie. K poslední vzpouře Antů proti avarské nadvládě došlo v roce 602, načež Avaři „zničili národ Antů“. Patrně šlo jen o likvidaci vojenské elity jednoho kmene západních Antů, určitě ne o genocidu celého etnika, protože na územích obývaných Anty na východě se objevují jména nových kmenů: Polané (nikoli Poláci!) okolo Kyjeva, Ulyči v lesostepní zóně mezi Dněprem a Dněstrem, Tyverci podél Dněstru, Dulebové čili Doudlebové na Volyni, Bílí Chorvaté v Zakarpatí a severně od Karpat. Na Balkáně se zase vynořují různé „Sklavinie“, kolonie obývaně jednotlivými klany „Slovanů“, jejichž etnicita se už dále nerozlišuje.

Co říká archeologie? Ke konci 4. století mizí z území dnešní východní Ukrajiny kultura čerňachivská a nastává výrazná depopulace. Paleoklimatologové to dávají do souvislosti s pokračující desertifikací pontické stepi, která se měnila v polopoušť. Travnaté oblasti zůstaly jen v blízkosti velkých řek. Tím se životní prostor pro nomádské pastevecké kmeny výrazně zmenšil a jejich příslušníci se museli stěhovat buď směrem na Balkán (kde se jim však stavěli do cesty Římané), nebo na sever do oblasti, která je dnes lesostepní či dokonce lesní. Tehdy se však i hranice lesostepi pravděpodobně posunula více k severu. Předkové Antů tvořili zřejmě část alanského kmenového svazu, která se dostala až do areálu kultury kyjevské a pod tlakem okolností přešla od pastevectví k obdělávání půdy. Přitom přejala i materiální kulturu, kterou dnes označujeme za „slovanskou“. Uchovala si však výrazněji válečnický charakter, už proto, že musela čelit tlaku turkických skupin z východu (kde byly poměry pro pastevce ještě svízelnější): předků budoucích Bulharů a pravděpodobně i Avarů.

Kultura peňkivská se objevuje kolem roku 450 n. l. v lesostepní oblasti východně od Dněpru, kde předtím byla kultura čerňachivská. Již krátce před rokem 450 se na jižním okraji této zóny objevily kostrové pohřby elity ve vydřevených komorových hrobech, což kontrastuje se žárovými pohřby ostatních slovanských skupin. Výbava hrobů odpovídá kulturám severoíránským, nikoli turkickým (v hrobech nejsou koně, výbavu tvoří domácí nářadí původu čerňachivského i sarmatského). Pohřbívalo se i do starých skytských mohyl. V peňkivských osadách na jihu se občas vedle typických čtverhranných polozemnic s centrálním sloupem objevují i chýše okrouhlé – zřejmě napodobenina předchozích kočovnických jurt. V rané fázi v chýších chybějí topeniště, později se stavějí kamenné či hliněné pece v rohu podle vzoru kultury pražské (ztotožňované se Sklaviny). Typická peňkivská keramika je stejně jako ta pražská vyrobená v ruce, ale hrnce jsou na rozdíl od pražských nižší a bachratější. Vedle toho se ale nachází i šedá leštěná keramika čerňachivského typu, „gótské“ kostěné hřebeny a spony. Směrem k západu a severozápadu přibývají vlivy kultury Praha-Korčak, směrem k severu navazuje kultura koločinská (kaločynská) a kultura Tušemlja, obě spojované s Balty (ostatně čilé kontakty se západními Balty udržovala i kultura kyjevská, jak je patrno z analogických šperků z prolamovaného bronzu zdobeného barevnými smalty). V těchto kulturách se časně objevují hradiště, i když spíše jen útočištná a kultovní. Také na levém břehu Dněpru vznikají opevněná sídliště, i když často jde jen o osídlení starých hradišť skytských. V pozdější fázi se objevují mocenská centra, z nichž největší, Pastyrske, bylo i střediskem řemeslné výroby, zejména železářské a kovolitecké, vyráběla se tam místní keramika točená na kruhu. V lokalitě se našlo mnoho šperků – náušnice, opaskové přezky, zoomorfní a antropomorfní spony. Ze 7. století pocházejí četné poklady, které obsahují cenné předměty z různých kulturních prostředí: slovanského, baltského, nomádského, byzantského a perského, jakož i množství byzantských mincí. Největší a nejznámější takový poklad pochází z lokality Martynivka v čerkaské oblasti. Podle něj se celý tento kulturní okruh nazývá martynivský.

Severně od dolního Dunaje, v dnešním Rumunsku a Moldavsku, kde, jak tvrdí historikové, Antové dostali k obývání starou pevnost Turris (o které nikdo neví, kde stála) se v 6. století objevují sídliště kultury, která směšuje rysy kultur Praha-Korčak a Peňkivka s prvky východogermánskými a římsko-provinciálními. Kultura dostala název Ipotești–Cândești nebo také Ipotești–Cândești-Ciurel, podle nalezišť. Cândești leží v západním Moldavsku, Ciurel je jedna čtvrť v Bukurešti a Ipotești je rumunské město na řece Olt. V chorvatské Čadjavici byly objeveny kostrové hroby ze 7. století, které obsahovaly ozdoby typově odpovídající okruhu Martynivka a Zalissja na Ukrajině. Podobné hroby byly nalezeny také v Maďarsku. Zdá se, že zde byla určitá skupina Slovanů, která příslušníky své elity nespalovala. Charakteristickými ozdobami jsou paprsčité spony s antropomorfní hlavičkou na konci, dále hvězdicovité náušnice a lichoběžníkové závěsky. 

Na konci 80. let minulého století se Z. Čilinská věnovala otázce příchodu Antů na střední Dunaj a jižní Slovensko. Upozornila na kostrové hroby ze začátku 7. století s inventářem z okruhu Martynivka-Čadjavica. Nenašly se sice paprsčité spony, ale zato hvězdicovité náušnice a lichoběžníkové závěsky. Keramika je slovanská, tzv. podunajského typu, příbuzná tvarům na dolním Dunaji a v severním Přičernomoří. Důležitými nalezišti na Slovensku jsou Devínska Nová Ves, Komárno, Štúrovo a zejména Holiare. Čilinská také upozornila, že tento proud Slovanů přicházející od jihu se na jihozápadním Slovensku setkal s druhým proudem ze severu, který přinášel keramiku pražského typu a dostával se na Slovensko přes karpatské průsmyky. Hranici mezi oběma kulturami tvoří severní okraj Podunajské nížiny. Dokladem styčné zóny jsou nálezy v Čataji, kde v bezprostředním sousedství žárového pohřebiště s keramikou pražského typu bylo pohřebiště kostrové. 

K otázce severoíránského původu jihovýchodních Slovanů se vyjadřují i lingvisté. Ti stopují zejména etnonymum Chorvatů. Objevuje se ve tvaru „Choroathos“ a „Choroúatos“ v nápisech z řecko-skytského města Tanais na Donu. Nápisy pocházejí někdy ze 2. – 3. století př. n.l. Jméno je hypoteticky odvozováno od osetsko-alanského „churvát“, což znamená „strážce“. Také u blízce příbuzného etnika Srbů se uvažovalo o severoíránském původu jejich jména; většina vědců se však kloní spíše k praslovanskému „Sŕbъ“, což znamená „příbuzný“. Souvisí prý i s ukrajinským slovem „присербитися“, „přidružit se“ („přilnout“, „přiklonit se“). Můžeme si představit, že šlo o označení jednoho kmenového svazu ve dvou jazycích – íránském a slovanském, což by odpovídalo hypotéze o slovansko-íránské symbióze v kultuře peňkivské. A nyní si připomeňme Dalimilovu kroniku: „V srbském jazyku jest země, / jiež Charvatci jest jmě./ V tej zemi bieše lech/ jemuž jmě bieše Čech.“ Podle datovatelných archeologických nálezů přišli Slované do oblasti mezi Sálou a Labem (kde později leželo srbské knížectví zmiňované ve Fredegarově kronice) od jihu, tedy přes Čechy.

Vrátíme-li se tedy k otázce položené v závěru předchozí kapitoly: mohli Langobardové na své legendární cestě projít z „Bohemie“ (Bainaib) do Pannonie přes Anthaib – „zemi Antů“? Datace samozřejmě nesedí, ale hrdinské ságy si málokdy lámaly hlavu s chronologií. První historicky doložení langobardští králové z dynastie Lethingů jsou známi až z doby jejich pobytu na jižní Moravě, kde žili v područí Herulů. To bylo na konci 5. století. V té době tam ještě žádní Antové nebyli. Ale Historia Langobardorum Paula Diakona byla sepsána až koncem 8. století, v době, kdy Herulové dávno vymizeli z historie a Langobardi byli již bezpečně usazení v severní Itálii. Tou dobou Slované na jihozápadním Slovensku byli, i když nevíme, jestli si říkali Antové. Ovšem zeměpisné názvy mají velkou trvanlivost. Ani v Bainaibu už dávno nebyli žádní Bójové. Název Anthaib mohl být v době Paula Diakona spíš jen historický.

Video: Martynivka Treasure. Virtual Museum Tour. 13:09 min, anglicky.

(mas)

< Předchozí | Následující >