Z hlubin dávnověku (XXXIII): Sklavini – bič boží
Prokopios z Caesareie uvádí, že roku 518 n. l. velká armáda Antů, „kteří žijí v sousedství Sklavinů“, vtrhla přes Dunaj na římské území. Po nástupu císaře Justiniána v r. 527 „Hunové, Sklavini a Antové“ každoročně pustošili celou Ilyrii a Thrákii s takovou intenzitou, že je změnili ve „skytskou poušť“. Justinián uzavřel s Anty mírovou smlouvu, ale sklavinské nájezdy pokračovaly dál. Prokopios popisuje jeden zvlášť děsivý nájezd, kdy vojsko Sklavinů o počtu 3000 mužů zběsile zabíjelo všechny, kdo jim přišli do cesty: muže, ženy i děti (prý 15 000 obětí). Naráželi je na kůl, stahovali zaživa z kůže, utloukali kyji nebo hromadně upalovali ve stodolách i s dobytkem, který nestačili pobrat s sebou. Při dalších nájezdech už si počínali o něco mírněji – v tom smyslu, že zabíjeli jen muže, kdežto ženy a děti odváděli do otroctví.
„Za vyzvánění mečů a zpěvu šípů vstoupili Slované do arény světové historie“, píše ruský historik Mavrodin. Poněkud to narušuje vžitou představu o holubičí povaze Slovanů – a nic na tom nemění omluva, že stejně krutě si počínali i vojáci ostatních národů té doby. Pozoruhodná je však jiná věc – Sklavini se objevují na římské hranici jako by ze země vyrostli, ve velkých počtech, útočí opakovaně, cíleně a organizovaně – ale kde jsou jejich vůdcové? Známe z té doby jména germánských, sarmatských, hunských, dokonce i antských „králů“, ale žádného Sklavina. Až v roce 584 je jménem uváděn sklavinský velitel Ardagast (Radagast) ve službách antského krále Musokia. Sklavini odvlékají nejen zajatce a dobytek, ale i množství zlata, stříbra a dalších cenností – ale co s nimi potom dělají? Všichni historici i archeologové se shodují na tom, že způsob života Sklavinů byl velmi prostý, rovnostářský, nepotrpěli si na luxusní zboží ani šperky, jako by opovrhovali majetkem. Tak kam to bohatství mizí?
Začneme ze široka. Většina římských a byzantských pramenů pochází z pera vojáků nebo diplomatů, soustředí se tedy hlavně na etnika bezprostředně ohrožující římské hranice, na jejich elity a významné vojenské velitele, na výzbroj vojska a způsob boje. O životě řadových obyvatel, kteří nepochybně tvořili početní většinu, se z nich nedovíme téměř nic, většinou je historikové odbývají jedním rozvitým souvětím. Slovanská „pravlast“, ať už byla kdekoli, byla od Římanů oddělena pásmem germánských, hunských a později i avarských území. V posledních letech se však objevil koncept takzvaných „stínových impérií“, velkých nomádských říší v bezprostředním sousedství takových státních útvarů, jako byla Čína, Persie a Byzanc. Podle H. Y. Kima, předního odborníka na Huny, hunský systém vládnutí, kdy vrchní vojevůdce propůjčoval svým důstojníkům části dobytých území i s jejich obyvateli jako jakási léna, položil základy evropského feudalismu. Stejný vliv, jaký měla Římská říše na kulturní a společenský vývoj Germánů, mohla mít hunská říše na Praslovany, aniž o tom římští autoři měli tušení. Existuje důvodné podezření, že Sklavini mohli do dolního Podunají nenápadně infiltrovat už v době hunské nadvlády. V mnohonárodnostní mase hunského vojska se jako dosud bezejmenný národ ztratili.
Mohli poskytovat např. logistické a výzvědné služby. Priskos, člen římské delegace putující k Attilovi, uvádí, že cestoval s hunským doprovodem a že museli překonávat mnoho řek; vždycky se tam naskytli nějací domorodci, kteří je převáželi v dřevěných dlabaných kánoích. Nuže, dřevěný člun vydlabaný z jednoho kmene (monoxyl) je plavidlo typicky slovanské. Dále Priskos píše, jak byli ubytováni v jedné vesnici, kde jim místo chleba předložili prosnou kaši a k pití „medos“. To už je méně průkazné, protože proso sice bylo hlavní plodinou nejstarších Slovanů, ale prosnou kaší se živili například i obyvatelé severní Číny. Co se týče medoviny, její staroslovanský název skutečně byl medъ, ale to slovo je společné mnoha indoevropským národům – protoindoevropské médh, anglické mead, německé Met atd. Daleko průkaznější je Priskem uváděný hunský termín pro pohřební hostinu – strava, protože toto slovo máme doložené i později ve staroslověnštině.
Jak Prokopios, tak Maurikiův Strategikon vyzdvihují schopnosti Sklavinů skrývat se, plížit a přepadat ze zálohy. Maurikios píše, že snášejí snadno nepřízeň počasí i hlad. Dokážou se skrývat pod vodou, přičemž dýchají dutým rákosovým stéblem, a vydrží tak dlouhou dobu. Prokopios uvádí následující historku: Belisarius dlouho marně obléhal jakési město ovládané Góty. Před městem byla louka a Gótové pravidelně vycházeli ven pro píci, přičemž je shora kryli lučištníci na hradbách. Belisarius velmi toužil zmocnit se některého Góta, aby se dozvěděl, jaká je v městě situace, ale lučištníci stříleli bohužel velmi přesně. Jeden důstojník mu nabídl, že tam pošle svého šikovného Sklavina. Ten vyrazil na místo už v noci, zamaskoval se kupkou trávy a chrastí a trpělivě čekal. Konečně přišel Gót a blížil se ke kupce. Když se otočil zády, Sklavin po něm skočil, popadl ho, znehybnil a rychlým během ho odnesl do Belisariova tábora. Připomíná vám to scény z filmových mayovek? Dovoluji si poukázat na to, že indiánské zvědy používali ve vzájemných bojích v Americe Angličané, Francouzi i Kanaďané, jak to barvitě líčí J. F. Cooper i E. T. Seton. O součinnosti Sklavinů a Hunů svědčí i již zmíněná Prokopiova zpráva o velkém hunsko-sklavinském oddílu jezdců v byzantských službách. Učenliví Sklavini si rychle osvojovali hunské bojové dovednosti (i jejich surové způsoby).
A co sklavinští „civilové“? O Praslovanech víme, že provozovali takzvané stěhovavé zemědělství. Pole zakládali žďářením, nehnojili, orali jen mělce primitivním dřevěným hákem. Za dva až tři roky se půda vyčerpala, takže bylo nutné stěhovat se jinam. Znovu použitelná byla půda až po 10 - 15 letech, když na ní vyrostly mladé stromy. Bylo to tedy zemědělství velmi extenzivní, navíc silně závislé na přírodních podmínkách daného místa, protože půda musela být přirozeně úrodná. Vhodné byly lokality se spraší nebo říční nivy. Dále nad nivou musela být říční terasa, kde si lidé postavili obydlí chráněná před povodněmi, a také tam musel být zdroj pitné vody. Takové příhodné místečko samozřejmě nebylo „na každém rohu“, což přispívalo ke sklavinskému územnímu rozptylu. V době hunské se tedy severně od dolního toku Dunaje mohlo vyskytovat poměrně značné množství roztroušených a krátkodobých sklavinských osad, každá obydlená jedním klanem. S germánskými obyvateli si celkem nekonkurovali, protože ti žili ve stálých osadách, kdežto Sklavini vždy zase brzy odešli. Navíc po nich zbyl kus vyklučené půdy, zbavené pařezů a kořenů, která se po řádném pohnojení dala znovu použít (Germáni se od Římanů naučili orat pluhem, hnojit mrvou a střídat plodiny).
Po Attilově smrti se hunská říše rozpadla na jednotlivé hordy. Římští historikové se věnují jen osudům Attilových synů, dál už je Hunové nezajímají. Přesto se jen tak bokem zmiňují, že v době, kdy se nejmladší syn Ernak stáhl na východ, stále ještě operovali na Balkáně dva jeho příbuzní se svými hordami. Měli ovšem problém: odštěpením velké části Germánů přišli o své pěší vojsko. Hunové totiž ve skutečnosti neměli hrdinský válečnický étos „smrt a sláva“; nájezdy pro ně byly prostředkem, jak vymoci tribut, pak dávali přednost pohodlnému životu v luxusu. Svědčí o tom zachovaný text žalozpěvu nad Attilou, který zemřel v loži po své svatební hostině. Líčí se tam, jak zemřel bezbolestnou smrtí uprostřed veselí, nikoli ranou zasazenou nepřítelem. Germánský vojevůdce by takovou smrt považoval za potupnou. Tato válečnická mentalita ovšem velice vyhovovala Hunům, kteří se neradi pouštěli do boje zblízka a raději zasypávali nepřátele z bezpečné vzdálenosti mrakem šípů. Do pěších střetů posílali germánské reky, kterým se za riziko bohatě odměňovali penězi, dary i poctami.
Jak vizigótský král Theodorich (není totožný s ostrogótským Theodorichem Velikým), tak gepidský král Ardarich byli nejbližšími Attilovými spolupracovníky a členy jeho generálního štábu. Attilovým hunským pohrobkům arciť zůstala ještě nějaká část loajálních Germánů – a pak tady byly sklavinské klany, které byly sice rozptýlené, ale odhodlané a zocelené ve vzájemných půtkách (všechny historické prameny zdůrazňují nesvornost a rozvaděnost Sklavinů). Je možné, že každoroční loupežné nájezdy byly způsobem, jakým Sklavini platili svým hunským pánům daň – jinak si totiž na nich nebylo co vzít. Stačilo však svolat je dohromady a správně nasměrovat. V každém případě při této první sérii nájezdů Sklavini ještě neměli tendenci se na Balkáně usazovat; prostě jen pobili a pobrali, co se dalo, a zase zmizeli za Dunajem. Když se ujal vlády Justinián, rozhodl se učinit těmto nájezdům přítrž: na dolním Dunaji vybudoval řadu opevnění a osadil je silným vojskem. To však jen přesunulo celé dění o něco dále na západ, kde vstupuje do hry další mocnost: Gepidové.
Až donedávna historikové, ovlivnění progótskou propagandou historiků Cassiodora, Jordana a Prokopia, považovali „líné“ Gepidy za pasivní a politicky slabé. Zatímco ostatní Germáni se rozešli, aby si porcovali rozpadající se západořímské impérium, Gepidové zůstali sedět v Potisí a v Transylvánii. V poslední době však spojené úsilí maďarských, srbských a rumunských archeologů mění pohled na tyto východní Germány. Koncentrace gepidských nálezů v povodí Tisy, kde bylo podle všeho Attilovo mocenské centrum, ukazuje jejich záměr stát se nástupnickým státem hunské říše. A na tomto záměru pracovali dlouhodobě a důsledně. Známe jména jejich králů, jejich říše se rozrůstala a bohatla: svědčí o tom knížecí hroby a zlaté poklady v Apahidě, Simleu Silvaniei a Szentes-Nagyhegyi. Gepidská říše vydržela celých 113 let, déle než říše Attilova a Ostrogótské království v Itálii. V době svého největšího rozsahu „ukousla“ i pruh římského území jižně od Dunaje. Římské Singidunum (dnes Bělehrad) bylo jejich hlavním městem, třikrát dobyli Sirmium (dnes Sremska Mitrovica), dosadili tam vlastního ariánského biskupa a razili tam vlastní mince, ale pokaždé byli zase vytlačeni.
A tady právě vstupují do hry Sklavini. Spolu s Kutrigury, turkickým kmenem, který někteří řadí k Hunům a jiní k Prabulharům, přicházeli od jihovýchodního okraje Karpat, obcházeli byzantská opevnění na dolním Dunaji a dávali se od Gepidů převážet přes Dunaj, načež pokračovali dále až do Thrácie a vraceli se s lupem. Za přepravu vybírali Gepidové poplatek – jeden aureus za osobu, což byla v té době nestoudně vysoká částka. Zlato a stříbro gepidských pokladů dost možná pocházelo z těchto loupežných výprav. Jak velkou hrozbu představovali Gepidové a jejich sklavinští spojenci pro Byzanc, to dokazují počty vojáků, které proti nim Justinián nasadil: 15 000 mužů – zatímco Belisarius táhl do Itálie proti Ostrogótům se 4 000 a Dagistheus proti Peršanům s 8 000 vojáky. Teprve Justiniánův následník Justinus II. gepidskou říši rozdrtil, když ji sevřel do kleští mezi Langobardy od západu a Avary od východu.
Langobardi jsou dalším germánským etnikem, které vstupuje do našeho zorného pole. Tentokrát šlo o Germány polabské, patrně také členy svébského kmenového svazu, jako byli Markomani, Kvádové a Durynkové. Labští Germáni se dali znovu do pohybu a postupovali podél řeky k jihu. Podle kroniky Gesta Langobardorum na své cestě postupovali přes Bainaib, Anthaib, Rugilandii a Feld do Pannonie. O Pannonii víme, kde je. Dešifrovat Bainaib, Rugiland a Feld také celkem nečiní potíže. Bainaib, toť Baia-heim, Bohemie; Rugiland čili Země Rugiů ležela v severovýchodní části Dolního Rakouska, okolo Vídně; Feld čili Pole je maďarská puzsta. Co však ten Anthaib? „Anta-heim, domov Antů“? Kde by se vzali Antové někde mezi Čechami a Rakouskem? Antové bývají obvykle spojováni s Ukrajinou a s tamější kulturou peňkovskou. Byli však národem velmi mobilním, neboť již v nejstarší zmínce o Slovanech jsou jmenováni jako sousedé Sklavinů na dolním Dunaji. Později s nimi měli Avaři opakovaně konflikty na území dnešního rumunského Valašska. Mohli se Antové dostat ještě dál? Vzhledem k možnému pojítku mezi Ukrajinou a našimi zeměmi se na ně blíže podíváme v příští kapitole.
(mas)
Odkazy:
- Pro psaní komentářů se přihlaste