Z hlubin dávnověku XXXII: Venetové – byli to Slovani, Keltové, nebo Baltové?

Historik Jordanes ve svém díle Getica na jednom místě píše, že Slované se původně nazývali Veneti, ale nyní jsou známi hlavně jako Sclaveni a Antes. O několik kapitol dále zase uvádí, že jsou tři větve jednoho národa, Veneti, Sclaveni a Antes. Problém je, že máme dvě velké populace, které Římané nazývají Veneti: jedni obývali od 9. století př. n. l. do přelomu letopočtu Benátsko (Jadranští Venetové), druhé lokalizují římští autoři východně od Visly: Plinius v 1. století př. n. l. na pobřeží Baltského moře, Tacitus v 1. století n. l. do mezery mezi pobaltské Fenny a keltsko-germánské Peuciny/Bastarny, a konečně Polybius a Ptolemaios ve 2. století n. l. do východní části Gdaňského zálivu (Vislanští Venetové). Je to jen shoda jmen, nebo je mezi nimi nějaký vztah? A jaká je souvislost mezi Venety a Slovany?

Podíváme-li se na mapu, můžeme vidět jedno důležité pojítko mezi Jadranskými a Vislanskými Venety: Jantarovou stezku. Začínala v Gdaňském zálivu, táhla se podél dolního toku Visly až do dnešního regionu Kujawy ve středním Polsku, kde se dělila. Jedna větev se od Visly odpoutala, pokračovala jižním směrem k Wartě, Odře, do Moravské brány a do prvního římského města Carnuntum (na půli cesty mezi Bratislavou a Vídní). Odtud šla dále na jih, obešla východní konec Julských Alp a přes dnešní Slovinsko (tehdy Illyricum) mířila k Jadranu a do města Aquileia, kde končila. Druhá větev, méně známá, pokračovala z Kujavska dál podél Visly na jihovýchod k Dněstru a k řeckým koloniím na břehu Černého moře. Tato druhá větev by procházela místy, kde se pravděpodobně nacházeli Tacitovi Venedi.

Podívejme se nejprve na Jadranské Venety, protože jsou starší a protože o nich víme víc. Objevili se kolem roku 900 př. n. l., asi ve stejnou dobu jako Etruskové. Neměli centrální vládu, ale zakládali četná samostatná města. Podle archeologů jsou potomky indoevropského lidu kultury villanovské, jazyku jejich písemných památek sice nerozumíme, ale patří zřejmě do skupiny keltsko-italické.  Vrchol venetské civilizace spadá do období 500 – 100 let př. n. l. Po roce 400 př. n. l. se z Brennerského průsmyku valily do Pádské nížiny keltské kmeny a začaly vytlačovat Venety směrem na východ. Venetové s nimi zpočátku tvrdě bojovali, po stu letech se však situace zklidnila a obě etnika se začala vzájemně integrovat. Z náhrobních nápisů vyplývá, že Keltové i Venetové žili bok po boku a uzavírali smíšené sňatky. Ve Vicenze byl nalezen venetský náhrobní nápis s keltským jménem Catusiaos, v Padově jméno ženy Frema Boiana prozrazuje, že šlo o Venetku provdanou za Kelta (Bóje!). Nejužší vztahy navázali Venetové s keltským kmenem Cenomanů, který sídlil na severu jejich území a v Noricu (dnes Rakousko). Polybius o Venetech píše, že se zvyky a oděvem velmi podobají Keltům, ale mluví jiným jazykem. 

Jadranští Venetové vynikali ve dvou věcech: v obchodu a v chovu koní. Byli to právě oni, kdo začal do Itálie vozit jantar ve velkém, jak dokládá Plinius: „Jantar vozí Germáni do Pannonie, odkud ho Veneti poprvé přivezli.“ Dálkový obchod ve starověku neprobíhal tak, že by karavana na jednom konci obchodní stezky zboží naložila a až na druhém konci ho vyložila. Přeprava spíš připomínala štafetu, od jednoho překupníka ke druhému, od jedné obchodní stanice ke druhé. Díky tomu, že Venetové zanechávali votivní a náhrobní nápisy, máme doklady o jejich přítomnosti v jihorakouských Korutanech, ve Slovinsku, na italské i tyrolské straně Brennerského průsmyku, v Padově, Veroně, v Bolzanu. Venetská situla (obřadní bronzové vědro) byla nalezena u dolnorakouského města St. Pölten, 60 km západně od Vídně. Zejména úzce spolupracovali také s kmenem Karnů, který dal své jméno slovinskému Kraňsku (Carniola), rakouským Korutanům (Kärnten) i již zmíněnému městu Carnuntum.

Za zmínku ještě stojí, že Venetové sice jantar dováželi, ale nezpracovávali; surovinu předávali etruským a řeckým řemeslníkům ve střední Itálii, kteří z ní vyráběli šperky a figurky. Ty se pak reexportovaly. Vidíme zde širokou mezinárodní spolupráci. Je tedy tak nemyslitelné, že by Venetové měli své obchodní zástupce i v místech nakládky tak cenné komodity, jako byl jantar? Obchodně zdatné národy, jako byli Féničané a Řekové, často zakládali obchodní stanice i na místech velmi vzdálených od své domoviny – Féničané z dnešního Libanonu založili tuniské Kartágo i španělský Cádiz (Gades), o Velkém Řecku ani nemluvě.

Vztahy s Kelty v západní části Pádské nížiny však byly i nadále napjaté. V roce 200 př. n. l. se Venetové spolu se svými přáteli Cenomany stali spojenci Římanů v boji proti ostatním keltským kmenům. Podej čertu prst a lapí tě za celou ruku: v roce 182 př. n. l. Římané založili na jejich území kolonii Aquileia a tím začala postupná romanizace. Členové bohatých římských rodin se usazují ve venetských obchodních městech a mění je na další římské kolonie. Přebírají import i zpracování baltského jantaru. Jadranští Venetové mizí z historie ve stejnou dobu jako Etruskové – kolem přelomu letopočtu. Julius Caesar učinil ze všech obyvatel Pádské nížiny římské občany – do té doby to byla Galie Předalpská čili Gallia Togata; hranice Římské republiky ležela, jak známo, na říčce Rubikon nedaleko Rimini. Císař Augustus pak při administrativním dělení své říše ustanovil „Regio X – Venetia et Histria“. S nástupem římského císařství začíná druhý velký boom v obchodu s jantarem (ten první byl v době bronzové, kdy se vozil jantar do mykénského Řecka a na Blízký východ). Císař Nero poslal jistého římského šlechtice až do Gdaňského zálivu, aby mu tam obstaral nákup 3000 liber jantaru na výrobu dekorací pro hry v cirku. A v baltických kulturách kolem Gdaňského zálivu, v Mazursku a v Litvě se ve 2. – 3. stol. n.l. objevují bohaté pohřby, sociální diferenciace, jezdecké družiny vojenských elit, šperky zdobené barevnými emaily z provinciálních podunajských dílen a množství římských mincí. Místní umělci brzy sami zvládli technologii smaltování a ve 2. a 3. stol. n. l. ji rozšířili i do areálu kultury kyjevské.

Od 3. stol. př. n. l. se germánské kmeny šířily podél pobřeží Baltského moře ke Gdaňskému zálivu i na jih do dnešního Polska a postupně nahrazovaly kmeny keltské. Baltové ze své původní lesostepní oblasti mezi horním Dněprem, horní Volhou a Okou expandovali na sever do lesní oblasti, na území dnešní Litvy. Tacitus líčí situaci v 1. stol. n. l. východně od Visly takto: Visla zhruba tvoří hranici mezi Germánií a Sarmatií (název Sarmatia Europaea pro území mezi Vislou a Uralem se udržel dlouho do středověku). Ale mezi pravými Germány a pravými Sarmaty se od severu k jihu táhne pásmo „lidů“, které nedokáže jazykově zařadit ani k jedněm, ani k druhým. Na severu, východně od Aestiů (Baltů) jsou to Fenni (zřejmě Ugrofinové). Na jihu jsou to Peucini a Bastarnové, které řečtí autoři řadili ke Keltům, římští ke Germánům; podle všeho žili v širokém pásmu podél východního oblouku Karpat od Volyně až k dunajské deltě. Uprostřed mezi Fenny a Bastarny se nachází veliké území Venedů. O století později Ptolemaios ve své Geografii, v sekci Sarmatia, umísťuje Venedy ke Gdaňskému zálivu, který nazývá Venedským. Tabula Peutingeriana, římská mapa z 3. – 4. stol. n. l., uvádí jedny Venedy severně od dolního toku Dunaje a druhé, Venadi Sarmatae, podél pobřeží Baltského moře. V raném středověku Sasové a další germánské národy na severu říkaly svým slovanským sousedům „Wenden“, kdežto na jihu Frankové a Bavoři je nazývali „Windische“. Slovinsko je ještě v 17. století v některých dokumentech zváno „Windischland“. 

Odborníci se přou, jestli byli Vislanští Venetové Keltové (keltské „vindos“ = bílý), Baltové nebo Slovani. Většina se jich shoduje na tom, že na Slovany je to příliš brzy, Keltů tam zas tolik nebylo a že by to tedy mohli být Baltové. Navrhuji zcela nezávazně naprosto diletantskou hypotézu:

1. Někdy od 8. – 7. století př. n. l. Jadranští Venetové vypravují zmocněnce, kteří mají organizovat výkup jantaru od domorodců v Gdaňském zálivu. Od 4. – 3. století př. n. l. se jejich keltští spojenci Cenomani také aktivně účastní.
2. Spolupracují s Kelty, s keltizovanými domorodci a později i s Germány (multietnická kultura przeworská) na plynulé přepravě zboží. Vzhledem k vedoucí roli Venetů označují okolní etnika celý tento spolek jako ”Venety/Venedy” (podobně jako tomu bylo v předchozí kapitole se Skyty-oráči).
3. Se zánikem venetské samostatnosti v 1. století př. n. l. mizí i venetští agenti na Jantarové stezce. Okolní lidé však stále označují skupiny, které obchodují jantarem jako ”Venedy”. Velké množství římského luxusního zboží proudí do východního Pobaltí, tentokrát však již v režii Římanů a Germánů.
4. Římští cestovatelé považují slovo ”Venedi” za etnonymum a označují jím populaci na východ od Visly, kterou si nedokážou jazykově zařadit. Území, kam Tacitus umísťuje Venedy, leží v místech kultury zarubynské – baltské. Venedové Tacitovy doby jsou zřejmě Baltové. 
5. Germáni označují všechny své východní sousedy šmahem jako Venedy/Wendy. Po Baltech pak zdědí tento název Slované.

Nejen Římané, i Germáni používali pro ostatní skupiny etnik souhrnné názvy: romanizovaným národům říkali walhaz = cizinci, odvozeno ze jména galského kmene Volcae. A tak máme Velšany v Británii, Valony v Belgii, Valachy v Rumunsku i na Moravě, Vlachy v Itálii. To, že etnonymum přejde z jednoho národa na druhý, také není ojedinělé. Když např. dnes řekneme Prus, Prušák, máme na mysli řízného Němce. Přitom Prusové byli baltický kmen sídlící v Polsku. 
A nakonec třešnička na dortu: až do roku 1973 se švédský král honosil titulem „med Guds Nåde Sveriges, Götes och Wendes Konung”: „z Boží milosti král Švédů, Gótů a Slovanů“.

Odkazy: 

1. Matus Lazar, historik z Oxfordské univerzity o Venetech, 21:52 min, anglicky. Velmi přehledné.
2. Situla z Vače, 8:41 min, slovinsky.
3. Situla z Montebelluna, 4:51, italsky (ale obrázky mluví samy za sebe).

(mas)

< Předchozí | Následující >