O ukrajinských tradicích Mladé Boleslavi

Informace o existenci ukrajinské školy a ukrajinského obchodu v Mladé Boleslavi umístěná před nedávnem na našich FB stránkách zaujala. Když jsem se v komentáři k ní zmínil, že je možno napsat něco o starších ukrajinských tradicích tohoto významného středočeského centra, dočkalo se i toto konstatování nemalého ohlasu.

Plním tedy slib aspoň kratší souhrnnou informací. Mohu přitom využít text ze své knížky Ukrajinci v Čechách a na Moravě 1894–1994. Před třiceti lety jsem se v ní pokusil sestavit stručný ukrajinsko-český místopis týkající se desítek lokalit z území současného českého státu. Mladá Boleslav mezi nimi zaujímala poměrně výrazné místo. Tuto kapitolku doplňuji po letech o některé podrobnosti. Půjde však jen o obrázek týkající se organizací, které mladoboleslavští emigranti v průběhu dvaceti let vytvořili. Zprávy o nich z archivního fondu Okresního úřadu mají však převážně úřední charakter a nedovídáme se v nich o konkrétních osudech členů těchto spolků. Snad je popíše po podrobnějším průzkumu pramenů někdo jiný.

Půda pro působení Ukrajinců v Mladé Boleslavi byla do jisté míry připravena třemi hudebními akcemi. V červenci 1919 ve městě vystoupil slavný smíšený pěvecký sbor Ukrajinská republiková kapela vyslaný z Ukrajiny do Evropy na propagační cestu. V srpnu 1920 uskutečnila koncert část tohoto hudebního tělesa, které se mezitím rozpadlo. Ještě v únoru následujícího roku pak zpívali v Boleslavi čtyři sólisté, kteří se rozhodli zůstat v Československu. Posudky místního tisku pěvecké umění Ukrajinců oceňovaly.

Na jaře r. 1919 překročila při ústupu před Poláky větší skupina ukrajinských vojáků z Haliče Karpaty směrem do tehdejší Uherské Rusi, zčásti už obsazené československými jednotkami. Vojáci byli poté převezeni do Německého Jablonného (dnes: Jablonné v Podještědí) a tam dočasně internováni. Část z nich byla ze zdravotních důvodů převezena do mladoboleslavského hradu, který tehdy užívala československá armáda. Právě z nich byl brzy nato sestaven vojenský pracovní oddíl – na území Československa jich působilo několik desítek.

Kolik měl boleslavský oddíl členů, nevíme – jmenovitě známe asi dvacet lidí, kterým velel blíže neznámý poručík Olynec. Ukrajinští vojáci udržovali kontakty s jinými lokalitami, kde byli umístěni jejich krajané, a sbírali finanční prostředky potřebné k realizaci některých veřejně prospěšných záměrů. Část příslušníků oddílu zůstala i po jeho rozpuštění na Mladoboleslavsku – našli si práci ve městě i v okolí. Po několika letech se pokusili založit vlastní organizaci. Výsledkem byl vznik spolku Svépomoc ukrajinských emigrantů.

Zřízení tohoto spolku vzaly úřady na vědomí v srpnu 1926 a činnost udržoval nejméně deset let. Podle soupisu z r. 1936 čítal třicet členů: téměř dvě třetiny bydlely a pracovaly mimo Boleslav. Našli bychom je jak v bližším okolí města (Dobrovice, Krnsko, Debř, Jizerní Vtelno, Vinec), tak až na Nymbursku nebo v okolí Chlumce nad Cidlinou. Spolek sídlil v první fázi své existence v hostinci pana Blechy Na podhradí, později bývá jako místo akcí často zmiňován místní hostinec U Jizery. Okruh jeho aktivit nelze v úplnosti doložit, postupně však vybudoval knihovnu a zaštiťoval činnost mandolínového orchestru a pěveckého i ochotnického sboru. Hned v počátcích existence uspořádal v boleslavském divadle koncert sboru ukrajinských studentů z Poděbrad a Prahy.

Situace se dva roky po založení výše zmíněného spolku změnila v tom smyslu, že v říjnu 1928 založili jeho členové místní pobočku celostátně působícího Ukrajinského všeodborového dělnického svazu. Tato významná organizace propojovala menší skupiny ukrajinských emigrantů z míst na území celého Československa. Boleslavští Ukrajinci tu zaujali významné místo. Jeden z nich, Ivan Belzeckyj, byl v roce 1931 předsedou celostátního spolku, v jehož výboru působili i jiní boleslavští emigranti. Díky tomu se v Boleslavi dvakrát (v letech 1931 a 1932) konal celostátní delegátský sjezd této organizace.

Mladoboleslavská pobočka ukrajinského odborového svazu čítala v roce 1933 plných osmdesát členů a byla v rámci celé republiky nejpočetnější. Zajímavé je, že ani tato míra aktivit se nezdála být dostačující. Na přelomu let 1929 a 1930 založili boleslavští Ukrajinci místní odbočku ukrajinské exilové sociálně-demokratické strany. Zároveň si zvali do města k přednáškám její členy z Poděbrad, kde vycházel občasník této strany Socijal-demokrat. V dubnu 1930 zde bylo konstatováno, že ukrajinské dělnictvo boleslavského okresu může svou organizovaností sloužit jako vzor jiným centrům ukrajinského emigračního dělnictva.

Popsané skutečnosti odůvodňují pokus vydávat právě v Mladé Boleslavi občasník celého Ukrajinského všeodborového dělnického svazu. Byl pro něj zvolen název Robitnyči visty (Dělnické zprávy), jméno města bylo uváděno v zajímavé podobě Moloda Boleslava. Neilustrovaný, polygraficky skromný věstník vycházel v hektografické podobě a tisk byl zajišťován místní firmou Josefa Kareše. Jako odpovědný redaktor byl uváděn legionář a sociální demokrat Josef Friblík, pozdější oběť nacistické perzekuce.

Mezi prvním listopadem a Štědrým dnem roku 1931 vyšla čtyři čísla časopisu v rozsahu čtyř až dvanácti stran – prodávala se za 60 haléřů. Občasník přinášel krátké zprávy z polské části západní Ukrajiny a z Ukrajiny sovětské, informace o mezinárodních aspektech ukrajinského problému a zprávy o aktivitách v místních odbočkách ukrajinského odborového svazu. Nalezneme zde ale např. také informace o možnostech ukrajinských emigrantů usadit se ve Francii a ve vánočním čísle nechyběla povídka známého emigračního spisovatele Spyrydona Čerkasenka. Časopis asi přestal s koncem roku vycházet z finančních důvodů.

K oběma zmíněným spolkům sociálně demokratické orientace přibyla před polovinou třicátých let ještě odbočka tělocvičného spolku Sič, který se blížil charakterem činnosti tehdejším Dělnickým tělocvičným jednotám. Tvořil zároveň určitou konkurenci ukrajinským jednotám Sokola, které existovaly v několika českých městech.

Všechny zmíněné spolky se okruhem členů i aktivitami zřejmě do značné míry nejen doplňovaly, ale i překrývaly. Značný rozsah jejich aktivit zaujal i místní, české sociální demokraty a jejich celostátní představitele. Poslancem Národního shromáždění za Boleslavsko byl řadu let významný politik, publicista a znalec ukrajinské problematiky ing. Jaromír Nečas, který do svého volební obvodu často zajížděl. V červenci 1933 se přijel podívat s dalším čelným sociálním demokratem, tehdejším ministrem spravedlnosti Alfrédem Meissnerem, na slavnost dělnických tělocvičných jednot, které se zúčastnili také Ukrajinci. V Meissnerově projevu jim byla projevena zřetelná sympatie.

Na postavení Ukrajinců v Mladé Boleslavi a okolí měly vliv také všeslovanské tendence, které byly v Mladé Boleslavi pěstovány ve formě přednášek a výstav. Z tohoto podhoubí vyrostl Česko-ukrajinský spolek, který chtěl být aktivní vzájemnostní organizací propojující místní představitele obou národností. Spolek se začal formovat z iniciativy několika Čechů i Ukrajinců v listopadu r. 1934 a jeho formování bylo završeno na jaře roku následujícího. Mezi hlavní organizátory patřil odborný učitel E. Patzák. Spolek měl zprvu čtyřicet členů a funkce ve výboru si rozdělili příslušníci obou národností.

Spolek zorganizoval např. koncert na počest Tarase Ševčenka a podílel se na uskutečnění konference třicítky ukrajinských demokratických organizací celé Československé republiky. Účastníci sjezdu vyjádřili svou podporu případné obraně Československa před vnější agresí. Nevíme, zda byli k jednání přizváni i „odštěpenečtí“ boleslavští Ukrajinci. Ve stínu aktivit dělníků sociálně-demokratické orientace se totiž prosadily i levicovější tendence části emigrantů, kteří v r. 1933 založili v Mladé Boleslavi místní odbočku prokomunisticky orientovaného spolku Osvita. Ta však v dalších letech tak výraznou aktivitu vyvinout nedokázala a nepřekročila zřejmě počet 25 členů.

K aktivitám Česko-ukrajinského spolku, v jehož počátcích se setkáváme i s účastí už zmíněného Jaromíra Nečase a významného sociologa Hyppolita Bočkovského, se přiřadila i snaha o záchranu finančně ohroženého ukrajinského gymnázia v Řevnicích u Prahy. Jako jedna z variant jeho dalšího zachování byla uvažována možnost přesídlení školy právě do Mladé Boleslavi. Tato i jiné iniciativy však dozněly v tragickém roce 1938, který další spolupráci Ukrajinců a Čechů nejprve ztížil a za německé okupace úplně znemožnil.

O formách a rozsahu ukrajinského organizovaného života v Mladé Boleslavi po březnu 1939, v době německé okupace Čech i Moravy, víme málo. Ve městě vznikla v září 1940 odbočka jednoho ze dvou ukrajinských spolků povolených okupačními úřady, Ukrajinské národní jednoty. Její činnost byla nepochybně svázána a omezena krutými reáliemi tehdejší doby. Ty pokračovaly v případě boleslavských Ukrajinců i po květnu 1945. Sovětští osvoboditelé se jim za jejich aktivity pomstili v patřičné míře.

Podle místní tradice bylo v Mladé Boleslavi zatčeno sedm Ukrajinců, z nichž jeden byl údajně popraven v blízkosti československo-rakouské hranice, tři zmizeli beze stopy a tři se po odpykání trestů, k nimž byli v SSSR odsouzeni, do Boleslavi vrátili. Byli to Hnat (Ihnatij) Belzeckyj, Jurij Kuziv a profesor PhDr. Mychajlo Hupalovskyj, profesor mladoboleslavského gymnázia, kde učila jeho manželka a později také dcera. Byl absolventem Karlovy univerzity a získal zde doktorát filozofie prací zeměpisného profilu. Učil zprvu v Podkarpatské Rusi a do Boleslavi přišel po její okupaci maďarským vojskem v roce 1939.

Všichni odvlečení Ukrajinci byli staršího středního věku, mezi čtyřicítkou a padesátkou. Ty, kdo ušli osudu zatčených, se podařilo dostatečně a na dlouhá léta zastrašit. Tradice ukrajinského života v Mladé Boleslavi tak byla na zhruba půl století přetržena, měla by však být dále zkoumána. V tomto článečku jsem nezmínil vše, co je možno k tématu říci. I tak je ale jistě patrné, že Mladá Boleslav patřila po čtvrt století k velmi aktivním regionálním centrům českých Ukrajinců. Přitahovalo nejen Ukrajince žijící a pracující ve městě, ale i ty, kteří se usadili v okolí, třeba až po Turnov a Liberec. Zároveň se organizační jádro boleslavských Ukrajinců prosadilo jako významný faktor levicového, ale nekomunistického směru v rámci ukrajinské emigrační komunity.

(boz)