Vzpomínka na ukrajinský skauting (Plast) v řevnickém Dřeváku

„Za všechno může Plast,“ ohlašoval název výstavy uspořádané koncem října v blízkosti budovy řevnického železničního nádraží. Místem konání se stal někdejší nádražní sklad dříví, pěkně obnovený pro kulturní účely a využívaný Základní uměleckou školou v Řevnicích. Je třeba ještě dodat, že v Dřeváku se opravdu topí dřívím v pěkných násypných kamnech.

Vtipně provokativní název výstavy, kterou vzorně připravil Lukáš Krejčí, mohl přilákat i ty, kteří nic nevědí o významu slova plast psaného s velkým P. Odedávna je používáno jako ukrajinský výraz pro skautskou organizaci, asi jako české slovo Junák. Obě organizace vznikly paralelně téměř ve stejnou dobu, nedlouho před začátkem první světové války.

Řevnická výstava vyprávěla hlavně o prvních dvaceti letech skautské činnosti v Řevnicích, o jejím přerušení německou okupací Čech a Moravy a ukončení po nástupu poúnorového režimu. V centru pozornosti řevnické výstavy stály počátky českého skautingu v tomto městě. Právě zde se projevil vliv ukrajinských plastunů, kteří se zasloužili o zrození i první etapu rozvoje tohoto hnutí v městě, jehož hosty se stali.

Z názvu výstavy lze snadno odvodit, že podíl ukrajinských skautů na zorganizování prvních českých zájemců z Řevnic byl značný. Umožnilo ho přestěhování ukrajinského reformního reálného gymnázia z Prahy, kde působilo jen krátce. Už tehdy hrál skauting jako specifický doplněk výuky v ukrajinském gymnáziu nemalou roli. Tu ještě posílil na počátku listopadu 1927 přesun školy do obce umístěné kousek od Prahy. Pobyt v maloměstě, kterým tehdy Řevnice byly, nabízel skautům opravdu dobré podmínky. Kopcovité i lesnaté okolí Řevnic nabízelo dostatek podnětů k rozvíjení skautských aktivit.

Pro upřesnění je třeba říci, že ukrajinské gymnázium mělo v prvním roce svého působení v Řevnicích jen o málo víc než stovku žáků, zatímco profesorský sbor čítal šestnáct členů. První maturity uskutečněné až v červnu 1929 absolvovalo 13 oktavánů, z toho tři dívky. Mezi tehdejšími maturanty nacházíme i Myroslava Hryhorijiva. Tento plastun zanechal výraznou tvůrčí stopu v tehdejší české ilustrační tvorbě. Vytvořil výtvarný doprovod řady knih včetně Foglarových, ještě více se ale uplatnil v časopisech. Hryhorijiv, který používal přezdívky Mariquita, patřil mezi nejvýznamnější výtvarné propagátory českého skautingu.

Slušné množství zpráv o činnosti ukrajinských gymnazistů-skautů v Řevnicích přinášely na přelomu 20. a 30. let výroční zprávy školy. Byla do nich zařazována i kapitola nazvaná Výchova v Plastu, kterou pečlivě zpracovával učitel latiny a zeměpisu a správce zeměpisné i dějepisné sbírky školy, prof. Kosť Podilskyj. Ten v dobrém slova smyslu skautingu propadl a nepochybně dokázal získat pro tuto mimoškolní činnost řadu zájemců. Podobné aktivity rozvíjela u dívek profesorka francouzštiny Valerija Bohacka. Řada dalších profesorů poskytovala skautské činnosti morální i jinou podporu.

Zajímavou kapitolou v životě ukrajinsko-řevnických skautů byl podíl starších z nich na tvorbě ústředního časopisu ukrajinského Plastu, který vycházel původně ve Lvově pod jménem Molode žytťa (Mladý život). Po zastavení činnosti Plastu v Polsku, kde měl (ve východní Haliči a v Karpatech) nejvýraznější základnu, bylo vydávání časopisu přeneseno do Prahy. Nepodařilo se sice udržet původní periodicitu, ale na číslech vydaných v české metropoli se řevničtí Ukrajinci podíleli ve zřetelné míře.

V závěru desetiletého působení ukrajinského gymnázia v Řevnicích se počet jeho studentů přiblížil sto padesáti. Možná právě proto, z prostorových důvodů, se vedení školy na počátku školního roku 1937–1938 rozhodlo k přesunu do Modřan u Prahy, které byly navíc blíže k hlavnímu městu. Tím také ukrajinská kapitola řevnických dějin skončila.

Výstava dokumentovala velmi pěkně také ukrajinsko-českou epizodu řevnického skautského příběhu. Využito bylo množství starých a vzácných fotografií, vystaveny však byly i originály kronik českých skautů, ve kterých je rovněž možno najít zprávy o ukrajinských plastunech. Vystavení opravdu velkého počtu pramenů umožnil nález dvou osobních pozůstalostí představitelů řevnického skautingu, které se šťastnou náhodou, resp. zásluhou jejich potomků, dochovaly až do dnešní doby.

Řevnické obyvatele historie jejich města zjevně zajímá. Na otevření výstavy 20. 10. 2023 jich přišlo opravdu dost. Část starších účastníků si ještě pamatovala a vzpomínala na vlastní skautské začátky spadající do doby po r. 1945. Většina z nich ovšem o předchozí etapě existence skautingu ve svém městě věděla jen málo, a to platí i o ukrajinské kapitole v jeho vývoji. Fotografie i jiné doklady, které se týkaly rozvoje a činnosti řevnického Plastu, určitě zaujaly a daly celé výstavě jaksi dvojnárodní vyznění. To při vernisáži prohloubilo hudební vystoupení mladého banduristy z východoukrajinského Černihova, který nyní žije na Mělníce, ale také nabídka boršče a holubců, které mohli zájemci ochutnat zadarmo.

Nemenší zájem než vernisáž vzbudila o týden později beseda s pozvanými hosty. Z Prahy přijel pracovník Skautského institutu Roman Šantora (Bobo), historik Ondřej Havel, který pracuje ve Slovanské knihovně, a přítomni byli také domácí znalci a pamětníci „tiché obnovy“ skautingu koncem 70. let, manželé Ptáčkovi. Úvodní příspěvky i následující diskuse poskytly značný prostor i pro vyhodnocení ukrajinské tematiky. O gymnáziu zasvěceně hovořil už zmíněný dr. Havel, autor rozsáhlé práce věnované jeho vývoji. Řadu údajů a někdy i dohadů doplnili jiní účastníci. Bylo patrné, že Řevničany příslušné otázky zajímají a že ve městě zůstalo i po více než osmi desetiletích zachováno určité povědomí o tom, co ukrajinští studenti, profesoři i jiní obyvatelé v životě města znamenali.

V závěru této zprávy lze s potěšením konstatovat, že výstava, která byla bohužel přístupná jen krátce, velmi výrazným způsobem oživila vzpomínku na někdejší činnost i tradici obou větví prvorepublikového skautingu v Řevnicích. Bylo by určitě přínosné, kdyby mohly být všechny zjištěné skutečnosti v budoucnu zpracovány na stránkách monografie, která by jistě zaujala jak české, tak ukrajinské čtenáře.

(boz)