Avgustyn Vološyn mezi Prahou, Podkarpatskem a Ukrajinou (K 150. výročí narození)

V první polovině března jsme vzpomněli v krátkém časovém rozpětí několika výročí, důležitých z hlediska vývoje česko-ukrajinských vztahů. Dne 17. března si připomínáme nejvýznamnější osobnost meziválečné Podkarpatské Rusi – řecko-katolického duchovního, učitele a politika Avgustyna Vološyna (Augustina Vološina). Od jeho narození v nevelké zakarpatské obci Kelečyn uplynulo půl druhého století.

V ukrajinské historické literatuře, zejména mezi historiky ze Zakarpatské oblasti, začala být Vološynovi věnována po r. 1991 výrazná pozornost. Vyšly monografie o něm (jednu z nich pořídila i badatelka žijící v Praze, Taťána Bednářová). V roce 1995 byla do jednoho svazku soustředěna část Vološynova díla. Nepochybně bude ale třeba vrátit se jak ke zkoumání Vološynova života, tak k rozšíření přehledu jeho publikační činnosti. I na našich stránkách bylo před lety upozorněno na jeden autorův neznámý, krátký, ale zajímavý text.

Pokud jde o historiografii českou, hesla o Vološynovi (toto příjmení bývá ovšem psáno v české transkripci) nalezneme dnes v řadě českých encyklopedií a příruček. Jeho jméno a činnost byly nejčastěji uváděny a posuzovány v souvislosti s událostmi, které vedly v rozpětí šesti měsíců na přelomu let 1938 a 1939 k rozpadu a zániku jednotného Československa. Od počátku polistopadového období budila nemenší pozornost záležitost deportace A. Vološyna z obnoveného Československa do Moskvy na jaře roku 1945, kterou československé politické vedení prostě vzalo na vědomí.

Stále ještě však není důkladně vysvětlena podoba různých Vološynových vazeb s českým politickým a vědeckým světem. Rodák z Kelečyna se stal občanem nově vzniklého československého státu ve svých pětačtyřiceti letech: za sebou měl už tehdy řadu aktivit i publikací. První časopisecké práce publikoval už na konci 19. století, postupně přibyly i drobné knižní publikace.

Rozvoj poměrně zaostalé rusínské skupiny v uherské části podunajské monarchie byl obtížný a silně zaostával za rozvojem sousedních Slováků. Vološyn se pokoušel v rámci možností změnit tento stav, ale jeho možnosti byly do počátku r. 1919 poměrně malé. Existence nově konstituované Podkarpatské Rusi, včleněné do meziválečného Československa, otevřela před Vološynem nové, nečekaně široké možnosti.

Mohl vydávat učebnice i náboženské příručky, vyjadřoval se k vývoji školské soustavy a pokusil se o vytvoření určité normy místní hovorové i tištěné řeči, která do té doby neexistovala. Pochopil, že místní dialekty jsou nejbližší ukrajinštině, nikoli ruštině, a hájil trvale tento názor. Postupný příklon místních lidí k ukrajinštině se v jeho představách nijak nerozcházel s fenoménem rusínství, které bylo v západoukrajinském prostoru po dlouhou dobu dominantní. Vološyn také bojoval proti snahám zavádět do Podkarpatska prorusky orientované pravoslaví.

Mezi Čechy, kteří se snažili zorientovat ve spletitých podkarpatských poměrech, postupně vyzrávala představa o Vološynovi coby obětavém, skromném a oblíbeném veřejném činiteli, jehož pročeskoslovenská orientace by měla být oceněna. Dobrý znalec Podkarpatska, Antonín Hartl, literární kritik a historik, napsal o Vološynovi koncem března r. 1922. Ocenil jeho nepochybné a vřelé vlastenectví a kazatelskou výmluvnost. Nacházel pro tuto osobnost paralely v českém národním obrození: Vološyn podle něj v té době spojoval funkci kněze-vědce i kněze-lidovýchovného pracovníka, který je stejně tak schopen sestavit gramatiku jako učebnici fyziky. Hartl odmítal označování Vološyna termínem „klerikál“ – toto měřítko bylo podle tohoto českého pozorovatele nepřípustné, přímo ahistorické.

Hartl také konstatoval, že bude hodně záležet na Praze coby státním centru, aby se Vološyn neocitl tam, kde už tehdy stál slovenský kněz a politik Andrej Hlinka. Takový vývoj se ale nestal skutkem ani poté, co Vološyn vstoupil do celostátní politiky. Aniž by opustil své pedagogické zájmy, které se obracely jak ke školním žákům, tak ke všem obyvatelům nejvýchodnější země první republiky, stal se jedním ze spolutvůrců tamního politického života a také publicistou.

V roce 1924 spojil své snahy s poměrně silnou Československou stranou lidovou, tedy s katolickým politickým subjektem. Prostřednictvím lidovců se stal v r. 1925 na čtyři roky poslancem československého parlamentu. Jeho činnost z té doby není podrobně prozkoumána. Jeho česky psané příspěvky lze např. najít v deníku Lidové listy. Je však možno konstatovat, že česky se úplně dokonale nenaučil, ačkoli je podepsán pod překladem jedné básně Františka Ladislava Čelakovského.

Vološyn už po roce 1929 neopakoval svou poslaneckou zkušenost a soustředil pozornost na svou užší vlast. Pokračoval ve svých aktivitách a pro ukrajinsky cítící část obyvatel Podkarpatska se stával stále výrazněji vůdcem. Neplatilo to však v případě prorusky orientovaných Podkarpatců, kteří vyznávali jiné předáky.

V celostátní politice se Vološyn znovu objevil až po Mnichovu, v složitých časech tzv. druhé republiky. V rámci realizace pokusu o vytvoření česko-slovenské trojfederace byl nakonec jmenován premiérem autonomní Podkarpatské Rusi, pro kterou se už častěji užíval název Karpatská Ukrajina, stal se tím také členem československé, de facto federální vlády.

Snažil se pak po čtyři měsíce hledat z Chustu, který se stal hlavním městem nejvýchodnější části Česko-Slovenska, vhodnou cestu k její perspektivní a úspěšnější budoucnosti. Cestu k tomu viděl i v přestěhování dvou emigrantských škol, pražské Ukrajinské svobodné university a poděbradského Ukrajinského technicko-hospodářského institutu do Chustu, kde by tyto školy posloužily místním zájemcům o vzdělání. Tak jako jiné projekty se ani tento nepodařilo uskutečnit.

Složité mezinárodně-politické poměry a lhostejnost nacistického Německa, které se i v této části střední Evropy stalo rozhodujícím činitelem, však odsoudily tyto snahy k nezdaru. Bylo by absurdní vinit Vološyna z podílu na rozpadu Československa, o jehož osudu rozhodovali jiní a mocnější. Ve dnech, kdy se hitlerovské říši podařilo Československo na šest let rozbít, se karpatskoukrajinský sněm rozhodl vyhlásit nezávislost této země, tu však nebyl ochoten garantovat žádný stát.

Avgustyn Vološyn, zvolený 15. března prezidentem Karpatské Ukrajiny, stačil ještě poděkovat telegraficky do Prahy za léta společného soužití, ale záhy musel její území natrvalo opustit, ještě před příchodem maďarských okupačních vojsk. Po určitém váhání si zvolil za nové bydliště protektorátní Prahu. Vystupoval zde po nějaký čas jako exilový prezident, což se německým vládcům Čech nelíbilo. Nominálně byl jmenován profesorem českého gymnasia v Plzni, zároveň ho však Ukrajinská svobodná universita v Praze jmenovala svým profesorem. Později se stal i rektorem této školy.

Vološyn tak v závěru života projevil svůj definitivní příklon k ukrajinským národně-politickým a kulturním snahám. Poslední jeho tištěná práce se věnovalo školskému právu budoucího, samozřejmě nebolševického ukrajinského státu – vyšla v roce 1942. Z Prahy mohl na jaře roku 1945 odjet, neučinil to však a stal se bezbrannou obětí stalinské rozvědky, pátrající po „provinilcích“. Československá vláda vedená Zdeňkem Fierlingrem ponechala svého někdejšího člena osudu. Byl odvlečen do Moskvy, ale zemřel po několika týdnech, než mohl být zařazen se svými ministry do připravovaného procesu. Místo jeho posledního odpočinku není známé.

Ojedinělým dokladem českého zájmu o Vološyna těsně po roce 1945 je část textu, který mu věnoval v díle Československá Golgotha v roce 1947 někdejší legionář Adolf Zeman. S Vološynem se před jeho deportací setkal v Užhorodu i v Praze a pokusil se jeho činnost zhodnotit spravedlivě a bez příkrého obviňování. Ani on se však ve své knize nemohl zmínit o deportaci bývalého předáka Podkarpatské Rusi / Karpatské Ukrajiny.

Avgustyn Vološyn nebyl velkým spisovatelem ani vědcem, jeho role v životě Podkarpatské Rusi spočívala v koordinování úsilí příslušníků různých generací, kteří se díky přičlenění svého regionu k Československu pokoušeli stát uvědomělým a pokročilejším společenstvím. Do značné míry se to podařilo právě Vološynovým prostřednictvím. K pochopení jeho osudu a snah přispějí snad za nějaký čas studiem dalších pramenů i čeští historici.

(boz)