Návraty do roku 1991 (3). Ukrajina ve „Studentských listech“

Od konce roku 1989 nastaly základní změny v české informační politice. Obnovení svobody tisku mělo vliv i na způsob psaní o světě, a to se týkalo také už skomírajícího Sovětského svazu a jeho jednotlivých součástí. Více a otevřeněji se náhle mohlo psát také o sovětské Ukrajině. Vědělo se o ní málo, přestože právě ona s Československem bezprostředně sousedila.

Struktura tištěných novin a časopisů se po listopadu 1989 postupně měnila a tento proces nebyl plně dokončen ani o dva roky později. Noviny a časopisy vydávané v letech „normalizace“ musely náhle bojovat s tituly obnovenými nebo nově založenými o přízeň čtenářů. Zájem o jednotlivé tituly se proto rychle měnil a přeskupoval. Samozřejmě tehdy ještě neexistovala žádná digitální periodika a sotva kdo si jejich existenci uměl představit.

Analýza českého tisku počátku 90. let 20. století je věcí budoucnosti а neobejde se bez velké, časově náročné excerpční práce. Konkrétní obsah všech periodik té doby není nikde evidován – zanikl totiž užitečný bibliografický měsíčník „Články v českých časopisech“, vydávaný od počátku 50. let. Informací o Sovětském svazu a o patnácti jeho republikách nebylo málo, většinou se však týkaly dění v centru. Za výjimku lze označit napjatě sledované události v Litvě, která nezadržitelně směřovala k samostatnosti. Už méně bylo sledováno konfliktní dění v Gruzii a Moldavsku. O událostech v jiných republikách se u nás vědělo málo, což plně platilo i v případě Ukrajiny.

V tomto příspěvku nás bude zajímat způsob informování o Ukrajině v nezávislém čtrnáctideníku Studentské listy, který navázal na list téhož jména, vydávaný a poté zastavený v r. 1969. Redigování obnoveného časopisu se ujal student žurnalistiky Pavel Žáček (1969), dnes poslanec českého parlamentu. Spolu s řadou svých vrstevníků z téže fakulty vytvořil velmi rychle ambiciózní časopis sledující důležité otázky tehdejší doby i předchozích desetiletí. Časopis se stal rychle jednou z hybných sil měnící se polistopadové žurnalistiky, vycházel jen dva roky, do konce r. 1991.

Nedávno byl vydán sborník k třicátému výročí vzniku tohoto časopisu, nazvaný „Takoví jsme byli... (Studentské listy po 30 letech)“. Nabízí především vzpomínky mnoha jeho tvůrců a také přetisk části tehdy vydaných textů. Najdeme mezi nimi i ty, které se v úplnosti nebo částečně Ukrajiny týkаjí. Podrobnější vhled však není možný bez důkladnější prohlídky obou ročníků časopisu. Jаk tedy Studentské listy o Ukrajině psaly?

Začít je třeba trochu zeširoka. Pozoruhodným výkonem dvou mladých spolupracovnic studentských listů bylo zajištění rozhovoru se dvěma významnými osobnostmi ze sovětského prostoru. Kláře Pospíšilové (1969) se nejdřív podařilo vyzpovídat v době návštěvy prezidenta Havla v Moskvě budoucího ruského prezidenta Borise Jelcina. Krátce nato dokázala spolu s Věrou Krincvajovou (1969) uskutečnit podstatně delší rozhovor s litevským prezidentem V. Landsbergisem, který tehdy už naplno vedl boj za plnou nezávislost své země. V žádném z těchto textů není Ukrajina zmíněna, jejich protikladný obsah však tehdejším čtenářům naznačil problematickou perspektivu sovětské říše.

Na ukrajinskou tematiku došla řada až po dalším půl roce, když už bylo patrné, že i v této zemi se pohyb výrazně zrychluje. V této souvislosti vznikly dvě reportáže Dana Hrubého (1968) a Martina Bartůňka (1970), otištěné v říjnu a prosinci r. 1990. Oba se vypravili na Ukrajinu v době tzv. Žulové revoluce. Do Kyjeva se dostali letecky z Moskvy a vnímali jasně rozdíly mezi oběma metropolemi: „Kyjev nás přivítal mnohem příznivěji než špinavá a zmírající Moskva. /.../ Samo město pak až na Stalinovy paranoické paláce může svou kultivovaností připomínat Evropu, jak ji známe my.“

Hrubý a Bartůněk v Kyjevě dva týdny se zájmem sledovali dění soustřeďující se kolem studentského tábora na kyjevském Chreščatyku. Seznámili se s některými představiteli studentů, např. se Serhijem Holovatým, dnes úřadujícím předsedou ukrajinského Ústavního soudu, mluvili ale také s historikem z kyjevské univerzity, doc. Mychajlem Kirsenkem.

Do očí tehdy bila podobnost kyjevských a pražských událostí z let 1990 a 1989: „Atmosféra v táboře chvílemi evokuje euforické listopadové dny studentských stávek na našich fakultách. Až jsme se chvílemi přistihli, že ztrácíme ten správný novinářský nadhled.“ Zažili ovšem i okamžiky nejistoty a obav v době přeskupování policejních jednotek. „V tu chvíli se nás na několik chvil zmocnil strach pramenící z vlastních obdobných zážitků z podzimu minulého roku.“ А ještě jeden postřeh: „Při několikatisícovém vytleskávání národních písní a protestsongů jsme se také utvrdili v tom, že asi každá revoluce musí mít své balkóny, Kubišové, Kryly a Hutky.“

Článek obsahuje také krátký exkurs do ukrajinských dějin první poloviny dvacátého století a nevyhýbá se zmínce o banderovské větvi OUN. V závěru jsou představeny hlavní proudy tehdejší ukrajinské opozice. I po třiceti letech se dá reportáž obou autorů označit za zajímavé a silné svědectví o tehdejších událostech.

Jakoby z úplně jiného soudku je druhá reportáž Bartůňka a Hrubého, vzniklá při téže cestě, tentokrát zhruba 120 km na západ od Kyjeva. Základem se staly dojmy z návštěvy české obce Mala Zubovščyna, osídlené tehdy Čechy. Reportéři se tam setkali s místními obyvateli (jmenovitě je zmíněn jen Viktor Javůrek) v budově školy. Probírali s nimi tíživou situaci této skupiny ukrajinských Čechů i jejich tehdy už jasně formulovaný záměr reemigrovat. Vzali si mimo jiné na paškál pasivitu československého konzulátu v Kyjevě.

Obtíže a chmurné epizody místních dějin, převyprávěné usedlíky, se mísí s jejich svědectvím o tom, co předcházelo, např. o uměle vytvářených hladomorech roku 1933. Neméně smutně působí vyprávění o událostech předchozích čtyřech let a o neschopnosti sovětských úřadů pomoci při následcích černobylské katastrofy, která do jisté míry zasáhla i Zubovšťany, ačkoli nemuseli svou obec opustit. Článek také hodnotí jejich tehdy teprve necelý rok trvající úsilí o odjezd do českých zemí. Tehdy ještě nemohli tušit, kdy a jak to bude možné.

Reportáže Hrubého a Bartůňka (zejména ta první) se trefily do černého a upozornily na Ukrajinu i na jeden z místních fenoménů, který ji provázal s českým světem. Na tento základ navázal ještě jeden příspěvek Dana Hrubého, nаzvaný „Na východ od ráje“ а otištěný koncem ledna 1991. Je z něj patrné, že autor se vypravil po krátké přestávce na Ukrajinu podruhé, a to opět z Moskvy. Zajímavé je, že se ani tentokrát nevyhnul srovnání obou hlavních měst se stejným výsledkem jako napoprvé. Článek začíná zamyšlením nad rozporem ukrajinské víry v potenciál této země a její podstatně problematičtější hospodářské a ekologické situace. Většina textu se snaží o vysvětlení hlavních bodů ukrajinských dějin 20. století.

Hrubému se stal průvodcem opět Mychajlo Kirsenko, jehož informační role byla zjevně klíčová. Kyjevský docent provedl pražského studenta zákoutími ukrajinských dějin od ukrajinské lidové revoluce po odboj Ukrajinské povstalecké armády, tentokrát ale podrobněji. V textu je tak zmíněna i epizoda z r. 1919, kdy ukrajinští samostijnyci viděli možnost záchrany svého státu ve federaci s Československem. V případě ukrajinského odboje za druhé světové války získal Hrubý poučení o složitosti této problematiky a neubránil se zmínce o diskutabilnosti zbožňování Stepana Bandery, které je v Ukrajině „tu a tam“ domovem.

Je zajímavé, že po otištění tohoto celkem rozsáhlého příspěvku se už ukrajinská tematika v tak velkém rozsahu na stránky Studentských listů nedostala, a to ani v době srpnového vyhlášení nezávislosti, ani v čase kolem prosincového referenda o jejím schválení. O to větší pozornost však začal list věnovat záležitostem jejího nejzápadnějšího regionu – někdejší Podkarpatské Rusi. Prvním signálem byl názor, vyjádřený členem přípravného výboru Společnosti přátel Podkarpatské Rusi, Alexandrem Veličkem, koncem září 1990.

Text těžšího kalibru poskytl časopisu publicista a básník Jaromír Hořec, který v tomto směru projevoval v 90. letech nejvýraznější aktivitu. Koncem dubna mu byl otištěn článek „Bílé místo ve svědomí“. Je patrné, že líčení tohoto autora vyšlo vstříc českým resentimentům vůči tomuto regionu – časopis otiskl o měsíc později reakce dvou čtenářů. Zatímco historička Blanka Pitronová se celkem věcně zabývala problematikou Masarykova užhorodského pomníku, přemístěného do Hranic na Moravě, čtenář Dvořák z Červených Peček předestřel vizi, resp. obavu z toho, že po velkém třesku sovětského impéria „ukrajinský asimilační tlak na Rusíny dostal genocidní charakter“.

Zde už se plně projevila známá skutečnost, že reálné české znalosti historie a současnosti regionu, o který byla projevena až otcovská péče, jsou malé a že snaha poznat skutečný stav věcí zůstala dlouhodobě nedostatečná. Potvrdil to i článek už zmíněné spolupracovnice Studentských listů Kláry Pospíšilové. Ta se po svém moskevském a vilniuském rozhovoru z předchozího roku vypravila za poznáním regionu na jaře r. 1991. Její článek „Být či nebýt (Podkarpatská Rus 1991)“ nabídly Studentské listy čtenářům 10. června. Autorčina zjištění byla pohříchu založena kromě vlastního pozorování téměř jen na názorech představitelů národnostních menšin, zejména maďarské a rusínské. Zásada „audiatur et altera pars“ tu nedošla patřičného ohlasu – představitelé ukrajinské většiny jsou zmíněni jen okrajově, jako by jejich názor nebyl podstatný.

Nelze se tedy zbavit dojmu, že tu jako v jiných případech hypertrofovaný a nepříliš produktivní zájem o „Podkarpatskou Rus“ zastínil daleko podstatnější a pro Československo důležitější celoukrajinskou problematiku. Podobný obraz a způsob vnímání této části východní Evropy by však doložila také analýza mnoha jiných českých periodik oné doby. Tím však nemá být řečeno, že Ukrajina se po většinu roku 1991 nacházela mimo zájem redaktorů a spolupracovníků Studentských listů.

Tuto tematiku sledoval Josef Mlejnek junior (1969), který se od konce jara r. 1991 soustavně věnoval glosování mezinárodně-politické problematiky. Soustavně tedy sledoval i cestu Sovětského svazu k rozpadu a nemohl se s ukrajinskou tematikou minout. Potvrzuje to např. jeho komentář z listopadu 1991, tehdy ještě v opravdový rozpad sovětského kolosu nevěřil a s nedůvěrou hleděl stejně jako mnozí jiní čeští novináři nа nový fenomén „rudé tváře pod nacionalistickou rouškou“ – typickým vzorem něčeho takového mu byl žhavý kandidát nа funkci ukrajinského prezidenta, Leonid Kravčuk.

Kdyby byl dán Studentským listům delší než dvouletý život, bylo by zajímavé sledovat pokračování ukrajinského tématu v jejich podání. Velká část spolupracovníků listu se později uplatnila v mediální sféře, do kontaktu s Ukrajinou se však dostávali minimálně. Čestnou potěšitelnou výjimkou je naposledy zmíněný Josef Mlejnek junior, který se stal postupně solidním znalcem ukrajinské historické а církevní problematiky. To vlastně vůbec není málo…

< Předchozí | Následující >

(boz)